Změna doby?
František pronáší občas věty, které se někomu mohou zdát hůře srozumitelné nebo jakoby přitažené za vlasy. Ale to je pouhý dojem, který vyplývá z nedostatečné vazby na jiné jeho projevy a výroky. Za všemi jeho slovy stojí jeho velký plán, který je třeba trpělivě stopovat.
Tak např. 27. července 2013 ve své promluvě v Aparicidě k brazilským biskupům mimo jiné řekl:
„Církev obdržela a s vlastní původností uvedla do života závěry 2VK a tento uskutečněný proces z ní i přes určité dětské nemoci učinil církev zralejší a dospělejší, otevřenou, velkorysou, s misijním zápalem.
Dnes se nacházíme v novém okamžiku dějin. Nejedná se o dobu změny, ale o změnu doby, o zásadní dějinnou změnu.
Především se musíme podívat, jaká byla ona „původnost“ latinskoamerické církve?
Historik popisuje tuto původnost jako tzv. „církev chudých“, která se začala organizovat od počátku koncilu v duchu projevu Jana XXIII. a navrhla tzv. Pakt z katakomb, který vypracovala 16. listopadu 1965 v Domiciánových katakombách. Podepsalo ho 40 biskupů Třetího světa. Signatáři se zavázali „vést životní boj za chudé v duchu II. vatikánského koncilu“. Koncil byl také podnětem setkání 17 biskupů bývalých koloniálních oblastí, kteří zpracovali Poselství sedmnácti biskupů Třetího světa. Prvním signatářem a autorem byl Mons. Helder Câmara.
Dokument označil feudalismus, kapitalismus a imperialismus za nelidské systémy a obvinil současný hospodářský systém, že dovoluje bohatým, aby se stále více obohacovali na úkor chudých. V tomto dokumentu by učiněn rozhodující krok k pozitivnímu hodnocení komunismu.
Z tohoto zřetele hodnotí Câmara Francouzkou revoluci jako povrchní, ale vidí v ní křesťanský podnět a stejně tak pozitivně hodnotí islámskou revoluci i VŘSR a nástup komunismu. Dokument požaduje sociální boj a nikoliv harmonické uspořádání. Podle dokumentu oněch 17 biskupů církev může být jen ráda, že se v lidstvu objevil tento společenský systém který je tak blízký morálce podle evangelia. Musíme být nyní schopní s radostným souhlasem přijmout tuto formu společenského života, která více odpovídá současné době a evangeliu.
Teologie osvobození našla největší ohlas v základních církevních buňkách a byla přijata po koncilu do pastoračních plánů některých biskupských konferencí. Tyto základní skupiny zahájily marxisticky pojatý ozbrojený třídní boj s cílem prosadit na zemi Boží království.
Hlavním ideologem a zakladatelem „teologie osvobození“ je Leonardo Boff, františkánský kněz, žák Rahnerův a pak profesor v Petrópolis. V roce 1992 se vzdal kněžství, oženil se a přednášel na univerzitě v Rio de Janeiro. Podle jeho pojetí je nikoliv Bůh, nýbrž chudina prvním operativním principem teologie. Jedná se tedy o jedovatou nauku modernismu, o antropologický zvrat moderního myšlení, které činí z člověka osu světa.
Církev je podle Boffa církví Třetího světa, kde žije 76% katolíků. Ale tato situace se dramaticky mění. Největší odliv katolíků postihl církev právě v Latinské Americe. Františkovi však tyto „úbytky“ kupodivu nepůsobí žádné vážné starosti, ačkoliv by měly. Právě na toto bolestivé místo si dovolila sáhnout s odvoláním na Pew Research Center Elisabetta Piqé ve svém interview pro La Nación. (viz)
Ale upřímně řečeno, mnoho se od papeže k této otázce nedověděla. Měla své dotazy připraveny poněkud školometsky, nedokázala reagovat na odpovědi svého respondenta a prostě rezignovala, když na její otázku k markantnímu úbytku věřících Bergoglio použil pštrosí sebeobranu a prohlásil: Nerad hovořím o úbytku, protože tento pojem se těsně váže k proselytismu. Nemám rád termíny spojené s proselytismem, protože ten není pravdou. Rád používám obrazu polní nemocnice.
A nyní přichází ke slovu ona plánovaná zásadní historická změna:
Mezitím totiž také Leonardo Boff opustil nereálnou perspektivu teologie osvobození a obrátil svou pozornost k vděčnějšímu tématu a tím je „teologie ekologie“. To je téma, které také ihned upoutalo pozornost papeže Františka. Místo „teologie“, která staví lidi proti sobě, se jeví „ekoteologie“ jako podnětnější, protože přináší téma, které musí spojit všechny lidi bez rozdílu vyznání a přesvědčení.
Takovou šanci si František nemůže nechat ujít. Proč se zabývat takovými otázkami, jako jsou proselytismem zatížené přesuny věřících ze společnosti do společnosti? Není ekoteologie lepší a slibnější podnět pro všechny ke konečnému spojení lidstva všech národů a všech vyznání v novém světovém řádu jednoty a bratrství ? (viz)
Mohl se velký exfrantiškán teolog Leonardo Boff, jehož nauku Joseph Ratzinger někdy před 30 lety odsoudil, dočkat větší satisfakce?