Zapomenutá Otcova plodnost
Svatá Otcova plodnost je téměř zapomenuta
Duch Svatý je původcem každé milosti a každá milost má svůj původ ve svaté plodnosti Otce, z ní čerpá svou působnost. Milost je láska, protože vychází z nekonečné Boží lásky: z Boha lásky.
Je mnoho typů milostí: jsou takové, které nás chrání od zlého, milosti vytrvalosti, milosti světla, milosti očištění, sjednocení, zalíbení, obvyklé milosti postačující ke spáse, mimořádné milosti, které vytrhují duše z pekla.
Bůh nikdy neznásilňuje svobodu nebo svobodné rozhodnutí člověka, ale existují milosti, které pudí duši, aby se podrobila, nikoliv silou, ale láskou, jako jsou ty milosti, které Bůh v mnoha příležitostech dává hříšníkům v posledním okamžiku jejich života. Proč? Jen proto, že chce, protože respektuje modlitby jiných duší, nebo pro společenství svatých, jejichž zásluhy ve spojení s mými Bůh uděluje, komu chce, protože všechno náleží jemu.
Já přivádím ke spáse nejen ty, kteří se chtějí spasit, ale také duše, které se zpěčují, nikoliv tak, že bych znásilnil jejich svobodné rozhodnutí, které jsem jim dal, ale činím to tak, že se podrobují lásce prostřednictvím vyšších mimořádných milostí.
Je to láska, co zachraňuje duše, a to často až v posledním okamžiku neřestného života. Ale triumfuje moje láska, láska plodná, která plodí všechny milosti, protože Bůh je láska.
V nadpřirozeném životě se nic nehýbá jinak než pod vlivem milosti, aktuální nebo předcházející. Proč? Protože Otcova plodnost, která nikdy není neaktivní, působí skrze milost ve všech nadpřirozených aktech duše.
Kdo dává pohyb těmto úkonům sebeovládání, kdo dává duši sílu, kdo ji inspiruje, ne-li milost, která se stará o to, aby nám pak mohla dát odměnu?
Člověk má svobodu, ale božská plodnost předchází tuto svobodu a dává jí život a zásluhy pro nebe.
Člověk nemůže vykročit ani udělat cokoliv dobrého bez podnětu Ducha Svatého.
Bůh duším nevládne, ale miluje je a povzbuzuje něžně skrze lásku.
Láska je pro člověka vším, a je také vším pro Boha. Kdo může zabránit plodnému působení Ducha Svatého v duších? Kdo může stanovit parametry Bohu, jeho božskému působení, Tomu, který je Pánem a Pramenem každé milosti, Tomu, který, když působí v duši plodné skutky a myšlenky, také je oslavuje a odměňuje?
Kdo může zabránit Bohu, aby se vléval do svých tvorů, předem i potom, dával jim tak to, co je jeho, když vzchází den, nebo když zapadá slunce?
Člověk nemůže vykonat žádný nadpřirozený skutek jinak než pod vlivem milosti, nemůže v něm pokračovat ani ho ukončit bez spolupráce milosti. A jelikož každá ctnost a každá milost jsou zplozeny a zavlaženy svatou plodností Otce, je nemožné uskutečnit je pouhou dobrou vůlí člověka, i když Bůh uznává její hodnotu a bere ji v úvahu pro svou slávu.
Tato svatá plodnost všechno naplňuje, všechno nasycuje a zbožšťuje. Bez ní by ani ctnosti, ani dary neměly nadpřirozenou a božskou zásluhu a tedy ani věčnou odměnu. Ale nesmíme zapomínat, že Duch Svatý vůli neznásilňuje. On se nabízí, ale člověk svou svobodou může konat dobro, nebo zlo, nebo působení milosti brzdit.
Jak však Duch Svatý pracuje na poli dobra ve prospěch duší, tak Zlý pracuje na poli zla, a často pokrytecky klame a vydává se za Mne! To je můj triumf i Mé mučednictví: totiž možnost pro duši zvolit hřích, svobodným rozhodnutím a svobodou, kterou vlastní, i přes předchozí působení milosti, i přes hnutí Ducha Svatého. Duše se tak vymyká z Božího působení, pohrdá tak láskou, a v této požehnané a věčné lásce pohrdá plodností Otce.
To, co Bůh neodpouští, je, když někdo uráží lásku, když jí pohrdá, když po ní šlape, když ji vědomě a se zlou vůlí zapírá a odmítá. Tak se duše zatracuje navzdory Lásce, odsuzuje se, protože vědomě a svobodně opouští Lásku. Pro odsouzeného je to skutečně pravý a věčný trest: vytrhnout z duše plodnou lásku, kterou byla nasycena. Může být krutější utrpení?
Jestliže pro Mé Srdce je mučednictvím vidět ratolest oddělenou od vinného Kmene, kterým jsem Já a kterým je Otec a Duch Svatý, čím bude pro Mé Srdce, které je svou podstatou láska, má-li se dívat na zničenou božskou plodnost, plodnost lásky, (neboť Otcova plodnost je přítomná i v jeho Spravedlnosti), vytrženou z kořene v duši, která se zatracuje?
A jestliže je velká moje bolest, když vidím, jak jde do záhuby duše křesťana, co mohu teprve cítit, když tato milovaná duše je duše kněze, naroubovaná nejintimnějším způsobem v Trojici skrze svatou, nekonečnou a věčnou Otcovu plodnost?
Kéž by se to nikdy nedělo! Ale Moji milovaní kněží Mě stojí krvavé slzy, protože ačkoliv jsou více než kdokoliv jiný zrozeni z Lásky, po Lásce šlapou a opouštějí ji a v této Lásce (protože láska všechno snáší) šlapou po plodnosti Otce, se kterou je Můj milovaný Otec v Církvi zplodil.
Na tuto svatou Otcovu plodnost se poněkud zapomíná, je odsouvána stranou, téměř se o ní neuvažuje, ale kdyby kněží studovali její hloubku, kdyby o ní v Božím světle kontemplovali, vyjasnila by se mnohá tajemství a mnoho pravd o víře a lásce by tím bylo osvětleno (CC 55,345–354).
Conchita Armida: Pán Ježíš o svých kněžích str. 155-158
