Žádostivost těla a žádostivost očí
Kněží, kteří nejsou čistí, nemyslí na povinnost, kterou mají, aby se sjednotili s mojí neposkvrněnou obětí a obětovali ji za duše v očistci. Je to ta největší pomoc, kterou je možno skrze ně poskytnout. Jak může kněz v hříchu hasit svou nečistou krví oheň, který je očišťuje?
Je zřejmé, že smírné působení této krve pochází ode mne, z mého božství, které je ve mně. Ale jelikož při mši svaté se kněz proměňuje ve mne, musí být čistý, musí být svatý, aby spojil svou oběť s mou obětí, aby byl spolu se mnou jedinou obětí ku prospěchu Církve, která se očišťuje.
Kněží, kteří nejsou ve stavu milosti, neuvědomují si tento posvátný aspekt, neberou na vědomí svatou povinnost, kterou mají: být čistí, aby očišťovali, být svatí, aby přinášeli dostiučinění, být skutečně kněžími, aby obdrželi z nebe milosti.
Takový kněz, o kterém právě mluvím, ztrácí účast na tomto odčiňujícím díle, na této svaté povinnosti vůči Církvi, která trpí a odčiňuje. A přece právě proto se má kněz přetvořit ve Mne, aby naplňoval tuto povinnost čisté a svaté oběti.
Na tento aspekt mše svaté se skoro nemyslí, na tuto nejvyšší důležitost, která se vztahuje nejen na Církev bojující, ale i na duše zemřelých, které toužebně čekají na tuto oživující a spásnou útěchu.
Také z tohoto důvodu musí být kněží Mnou, druhým Ježíšem, musí být přetvořeni ve Mne, protože moje čistá Krev v těchto okamžicích více než kdykoliv jindy usmiřuje a očišťuje. Proto také krev kněze, spojená s mojí, musí být čistá: duše, která je přetvořena do neposkvrněné Čistoty, musí být bez poskvrny.
Jak může očišťovat ten, kdo není čistý? Jak může získávat pro druhé duše to, co není schopen získat pro svou? Jak může zhášet očistcový oheň, kdo v sobě nosí nečistý oheň žádostivosti těla?
Chci, aby tyto situace byly napraveny, aby byly vyloučeny, aby zmizely z oltářů.
Pohoršení kněží působí nevýslovné škody a hanobí obraz Trojice v duších.
Pro člověka je nemožné, aby pochopil, kde všude se odrážejí hříchy pohoršení, které působí moji kněží. Teprve na věčnosti, ponořeni v onom velkém světle, budou schopni vidět nekonečné zlo, které způsobili svými nesčetnými hříchy. Říkám nesčetnými, protože pohoršení kněze se množí z generace na generaci.
Kdo je schopen tomu uvěřit! Nejvíce utrpení mi působí skryté hříchy, tajné viny, které vidím jen já, protože přímo a zlovolně zraňují moje vyvolení, mou důvěru, zraňují lásku, s jakou jsem je vyvolil. Jsou to tyto skryté hříchy, které nikdo nevidí, které nejvíce zraňují mou duši, která je ryzí čistota; vrhají nejvíce bahna proti božství, protože útočí na víru, naději a zabíjejí lásku.
Kněží těmito hříchy zasazují rány proti víře, protože hřeší, jako by nevěřili v mou přítomnost, v mou podstatu a mou moc. Hřeší přímo proti vlastnostem Trojice. Hřeší proti Otci, který všechno vidí, proti mně, vtělenému Slovu, a nutí Mě, abych se červenal jako Bůh a člověk; hřeší proti Duchu Svatému, protože v temnotě a skrytu zneužívají důvěru, nepřikládají váhu svému hříchu a nestarají se o to, že profanují svaté pomazání, kterým byli posvěceni.
Hřeší proti Trojici, ale v míře, kterou člověk není schopen vůbec pojmout. Já zde naznačuji jen hlavní body, ale každý z nich zahrnuje nevýslovné množství zloby, zrady a neslýchané nevděčnosti.
Existuje mnoho druhů skrytých hříchů. Kněží, kteří se jich dopouštějí, to dobře vědí a zakoušejí potěšení z toho, že se jich dopouštějí. Takové hříchy hluboce otravují a vnitřně zraňují Mne, nesrovnatelnou Čistotu.
Chci říci toto: tyto skryté hříchy vyžadují zvláštní zadostučinění. Potřebují potoky a ne pouze kapky krve Boha – Člověka, aby byly smazány. Je jasné, že jedna kapka mé krve má stejnou moc jako potoky mé krve, a to pro božskou sílu, která je ve mně. Říkám to však takto, abych v lidské řeči vyjádřil velkou, nesmírnou moc, jakou vyžadují hříchy mých kněží, těch, kteří se nazývají moji (CC 49, 140–145).
ct., Conchita Arnmida: Pán Ježíš o svých kněžích
