Menu

Z Umučení Ježíše Krista, jak je prožívala bl. Alexandrina da Costa

Velikonoční večeře

„Jděte a připravte pro všechny velikonoční večeři.“ (Lk 22,8)

S nastávajícím večerem nadešla velká Hostina lásky: Lásko, která jsi přijala tolik nevděčnosti! Vidím ji v duchu, i pečlivost, s jakou je připravována. Vidím, že to bude Večeře lásky, zázraků, jako nikdy jindy. Slyším, jak Ježíš dává pokyny, zastavuje se po každém kroku, dívá se božským pohledem na nevděčné město, na zahradu hořkosti, na Kalvárii, která ho očekává.

„Zasedl ke stolu se svými učedníky.“ (Lk 22,14)

Vystoupila jsem s Ježíšem a s učedníky do velkého sálu velikonoční večeře. Při výstupu po schodech jsem cítila, že Ježíš horoucně touží jíst tuto večeři se svými apoštoly. Před začátkem tohoto obřadu jsem viděla Maminku v slzách s rozpuštěnými vlasy, celou ponořenou v bolesti. Ježíš mi po několika hodinách vysvětlil, že přišla v tomto stavu, aby se s ním setkala na cestě hořkosti. Bolest Božského Srdce při pohledu na Matčiny slzy byla nesmírná.

Viděla jsem Ježíše, jak zasedá s apoštoly. Zatím co zaujímal místo, vnitřně zvolal: „Božský pokrm: Hostina mé lásky!“ Sál se rozzářil a apoštolé byli opojeni láskou, která vyzařovala z jeho očí, z celé jeho bytosti. Byl láska, jen láska, láska, která se dává do boje se zlobou a nevděčností. Jidáš už nebyl Jidášem. Bylo v něm vidět skutečného ďábla. Protože měl v sobě ďábla, nepřijal Ježíšovu lásku.

„Hle, zrádce je se mnou u stolu.“ (Lk 22,21)

Viděla jsem Jidáše u stolu: seděl trochu stranou, oči vytřeštěné, vlasy rozcuchané. Nevypadal již ani jako člověk: byla na něm patrná jen pekelná zoufalost. Bylo velmi bolestné číst děsnou faleš a zlé úmysly v Jidášově srdci. Bylo obtížné snést jeho jedovaté pohledy. Díval se na Ježíše, aby zakryl své úmysly, ale díval se se zlobou. Ježíš se na něho díval s láskou a s dobrotou, aby ho přitáhl k sobě. Nabízel mu své Srdce a ochotu obejmout ho. Kolik to bylo výzev plných lásky! Sladké výzvy k srdci z kamene, ke skále, které sebou nedá pohnout. Zrádce odporuje. Nedá se zlomit. Ale necítí se ve své kůži v blízkosti Beránka, nevinné oběti. Dva tak odlišné obrazy! Zrada, které není rovno, a láska, které není rovno. Vnímala jsem v duši jasně dva pohledy: Ježíšův a Jidášův. Jaký rozdíl! Ten Ježíšův – něžný, šířící lásku, a Jidášův – vytřeštěný, vedoucí k zoufalství. Měla jsem snad dvě srdce: ono Ježíšovo, plné dobroty a svaté přitažlivosti, a Jidášovo, plné nevraživosti a nenávisti. Blížila se zrada: zaprodání toho, který je nejkrásnější a nejnevinnější. Trpkost v mé duši už nemohla být větší.

„Nalil do mísy vodu a začal umývat apoštolům nohy.“ (Jan 13,5)

Viděla jsem Ježíše, jak bere do rukou velkou mísu, dal si kolem krku ručník a začal umývat apoštolům nohy. Ježíš neumýval jen nohy, ale jeho Srdce se sklánělo, aby je políbilo. Prožívala jsem ducha, s jakým to dělá. Jaká to byla pro mne lekce! Jakou pokoru Ježíš projevoval! On, Pán všeho, se činí nejmenším mezi apoštoly. Tak velice je miloval. Kéž bych mohla vyjádřit všechnu Ježíšovu lásku, všechnu dobrotu a něžnost, kolik dobra bych tím prokázala duším! Ale lépe to říct neumím. Ježíš jako slunce, které se objevuje na obzoru, prokazoval každému z učedníků svou božskou lásku ve formě paprsků, které vycházely z jeho Srdce. Všichni je přijímali a dali se jimi osvítit. Jen Jidáš se uzavřel a odmítl zářící světlo.

„Vezměte a jezte, toto je moje tělo... Pijte všichni, toto je moje krev.“ (Mt 26,26–27)

Jaká je to noc! Jak svatá noc! Největší ze všech nocí. Noc největšího zázraku, noc největší Ježíšovy lásky. Jeho Božské Srdce bylo svázáno s těmi, kteří mu byli tak drazí. Aby mohl odejít, musel s nimi zůstat; aby vystoupil na nebe, musel zůstat na zemi. Zavazovala ho k tomu jeho božská láska. Milované utrpení, kdo tě pochopí? Chtěla bych, aby všichni poznali tajemství chleba a vína proměněných v Pánovo Tělo a Krev. Zázrak všech zázraků! Nevýstižná propast lásky. Jakkoliv jsem se cítila ponořena do tohoto tajemství, nepochopila jsem ho do té míry, abych ho mohla vysvětlit; dokázala jsem ho jen cítit a pochopím ho až v nebi. Viděla jsem sladkého Ježíše, jak žehná chléb. Kéž bych mohla popsat, kéž bych mohla ukázat ty pohledy, které Ježíš pozvedal k nebi v okamžiku požehnání. S očima upřenýma k nebi, plný žáru prosil dlouho věčného Otce. Jeho tvář byla tak zanícená, že se zdálo, jako by už nám ani nebyl podoben a byl jen životem nebe. Nejevil se už jako člověk, nýbrž jen jako Bůh: láska, jen láska. Všechny prostupovalo tolik světla, tolik lásky, všechny, Ježíše, apoštoly i mne. Jak okouzlující! S očima plnýma okouzlení a se sladkým úsměvem žehnal chléb a kousek po kousku podával všem. A v tomto okamžiku lásky a zázraku, jemuž není rovno, jsem cítila, že svět se mění: Ježíš podával pokrm lidstvu. Odcházel do nebe, ale zůstával s ním.

„Když Jidáš přijal skývu chleba, … ihned odešel.“ (Jan 13,27–30)

Jaká hrůza! Viděla jsem tolik Jidášů, jak jedí a pijí nehodně: tolik nečistých jazyků! A co horšího: tolik nehodných rukou rozdávalo tento chléb a toto víno, ruce nehodné, srdce plná démonů. Jaká smrtelná hrůza! Zakoušela jsem tolik bolesti, že se zdálo, jako by hrůza trhala mou duši a jako by mé srdce bylo roztrženo na kusy. Cítila jsem v sobě Jidášův jazyk, jazyk jako plamen, který požil chléb a víno Ježíšem požehnané. Jidáš vyšel ihned s měšcem, aby prodal Ježíše. Prchal, aby zvrátil ten chléb, který mu byl dán. Požil svou zradu.

„Jste moji přátelé..., oznámil jsem vám všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,14–15)

Všichni přítomní setrvávali v lásce a míru. Hostina velké důvěrnosti! Rozhovory, jak se zdálo, dodávaly síly. Řeči tak velké moudrosti a pokoje! Ráda bych dala všem srdcím slyšet, co je Ježíšova láska k srdci toho, kdo ho opravdu miluje. Cítila jsem lásku, s jakou Jan naklonil svou hlavu na nejsvětější hruď, a lásku, jakou mu v té chvíli dal zakusit Ježíš. Jak sladce se spojilo Ježíšovo Srdce se srdcem milovaného učedníka! Ježíš hledal útěchu u svého učedníka a učedník u svého Mistra. Tato jednota činila příjemnější Ježíšovu úzkostnou bolest. Cítila jsem, že božská Láska šířila radost, i když přitom hořce trpěla. Soustředěný a v hlubokém mlčení vyšel, spatřil zahradu i Kalvárii. A na ní se usadilo jako divoký dravec celé lidstvo.

Rozloučení s Matkou

Došlo nakonec k rozloučení Ježíše s blahoslavenou Matkou. Bylo to nejbolestnější rozloučení. Jejich nejsvětější Srdce byla sklíčena bolestí. Cítila jsem, jak matka líbá a naposled objímá svého Syna. Jak spolu jindy tato Srdce rozmlouvala! Kolikrát se spojily tyto svaté tváře! Jejich lásky se spojily, aby se už nerozdělily. Jejich duše plakaly. Ježíš jí dal políbení na rozloučenou. Zanechal v Matčině srdci paprsky ohně: pouta lásky, která je spojovala navždy. Ježíš šel do zahrady a zůstal s Maminkou. Maminka zůstala a odešla s Ježíšem.

Moje duše viděla Ježíše, jak sestupuje ze schodů a kráčí k zahradě. Na podestě schodů stála Maminka, zahalená do pláště, s očima plnýma slz. Dívala se za Ježíšem, který se vzdaloval. Smutné odloučení! Ježíš dobře věděl, že za několik hodin ho bude chtít vzít do náruče a léčit jeho rány. Ale nebude schopná ho ani potěšit několika málo sladkými mateřskými slovy. Když už byl dosti daleko, Ježíš se ještě otočil, aby se za ní opět zadíval, jako by se naposled loučil. Dívala se za Ježíšem z výšky schodiště. Ježíš zmizel, ale zůstali spojeni. Viděla jsem smutný pohled Maminky, která už neviděla Ježíše. Viděla jsem, jak její srdce ho dále sleduje a tuší utrpení, kterému jde vstříc. Jaké spojení bolesti a lásky panuje u těchto dvou Srdcí!

V prožívání Ježíšova stavu cítím, jak všechno přede mnou prchá. Zůstanu úplně sama v zahradě, při největší agonii. Utíkám do samoty, abych mohla ve skrytu plakat. Při každém kroku hory na mě padají. Každý krok cítím, jako bych se zastavovala, abych si odpočinula: duše je znavená. Celá cesta je trnitá: hrubé větve a trny mě zraňují. Úzkost a žízeň po lásce se šíří na celý svět. Odpovědí na tuto lásku jsou trny tak živé a pronikající, že obepínají srdce ve skličující bolesti. Posilována vnitřními podněty duše kráčela jsem dále. Srdce svírala náruč bolesti.

Alexandrina prožívá s Ježíšem bolesti svaté Panny

Ježíšovo božské Srdce cítilo, jak po něm lidstvo šlape. Blízko jeho Srdce bylo Srdce Maminky, zachvácené stejným utrpením. Cítila jsem, jako by její Srdce letělo k Ježíšovi a násilí bolesti probodávalo spolu se Srdcem i všechny žilky těla. Maminčiny slzy a vzdechy pronikaly do mého srdce. Viděla jsem ji nikoliv tělesnýma očima, ale zrakem duše, viděla jsem ji u vchodu do Večeřadla s nejsvětější tváří ponořenou v dlaních. Viděla jsem, jak pláče bolestí. Cítila jsem, jako bych bolestnou Matku uváděla do svého srdce. Jak dlouho nosila Ježíše ve svém nejčistším lůně! Moje srdce bylo jako svatostánek, který přijal všechny její bolesti, tak jako ona byla svatostánek, který přijal Ježíše s celým jeho božským i lidským životem. S jakou usebraností jsem ji nesla! Ježíš právě docházel do Zahrady a Maminka ještě plakala. Ježíš to dobře viděl a cítil slzy blahoslavené Matky.

Noc temná i jasná – na olivách se nehnul ani lísteček, pokud se všechno netřáslo bolestí – zvala k samotě a dávala pocítit nejvíce ze všeho opuštěnost, i opuštěnost od věčného Otce. Zatímco apoštolové spali, Ježíš zůstal nějaký čas blízko nich. V okamžiku, kdy tak potřeboval své přátele a druhy z období tří let, oni se o něho nezajímali, spali pokojně. Ježíš touto jejich nepřítomností velice trpěl. S očima upřenýma k nebi hovořil ke svému nebeskému Otci. Zářící hvězdy byly jako lampy, které skrze olivy osvěcovaly temnou zahradu. Ale pro Ježíše nezářily, ani Otec mu neodpovídal. Proto se jeho duše ustavičně modlila a jeho srdce nekonečně milovalo. Moje bolest dosáhla až k Otci. Ježíšova opuštěnost se slévala s opuštěností lidstva. Opuštěnost od nebe je strašná, zdá se mi, že už nemám nikoho ani na zemi.

Cítila jsem, jako bych stála. Držela jsem v třesoucích se rukou kalich, který ustavičně přetékal. Vtékalo do něho bez ustání utrpení. Tento kalich byl jako číše, která přijímá vodu z pramene, který nikdy nevyschne. Za mnou Ježíš držel kalich hořkosti, který několikrát obětoval věčnému Otci. Já jsem byla Ježíšem a Ježíš byl mnou: byli jsme stejnou obětí nebi. V srdci jsem cítila, jak Ježíš opakuje: „Otče, Otče, Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich. Ale staň se tvá vůle: chci zemřít, abych daroval život.“ Ve stejném okamžiku, když žádal Otce, aby odňal utrpení, ve stejném okamžiku chtěl jen Jeho vůli. Jeho tvář byla bledá, oči upřeny k nebi... Cítila jsem ve své duši zářit něco jako dvě slunce. V této bolestné agonii jsem říkala svým srdcem: „Ježíši, je-li to možné, odejmi ode mne toto utrpení.“ Ale ihned jsem se k Němu vrhla s otevřenou náručí, jako by mě pálily plameny, aby je uhasil v moři chládku a vlídnosti: „Ať se neděje moje, ale tvoje vůle. Můj Bože, můj Pane, chci Tě těšit a dát Ti duše.“

Modlí se v prostraci na skále

Viděla jsem nekonečnou cestu pokrytou silnými propletenými trny. Všechny ty trny mě měly zraňovat. Dobrý Ježíš mi dal na srozuměnou a ukázal mi v duši ve velmi jasném světle, že tyto trny zraňovaly a budou zraňovat, dokud existuje čas, nikoliv moje, ale jeho Božské Srdce. Chtěla bych umět vyjádřit nesmírnost této trnité cesty a způsob, jakým zraňuje Ježíše. Ale neumím to. Jsem schopna jen vidět a pochopit. A zůstala jsem v oné bolesti, v oné děsivé úzkosti. Viděla jsem Maminku, jak ji zaplavuje hořkost a úzkost. Kde je její Ježíš? Čím trpí v tuto hodinu? On se modlil položen tváří na tvrdé skále a byl obklopen chomáči trnů, které ho bodaly jeden po druhém. Tato bolest vyvolávala úžas a obdiv andělů, kteří byli jako hvězdy na nebi a rozjímali o něm. Jen nebe rozumělo Ježíšově bolesti. A po nebi to byla jeho Matka, která ho chápala a žila s ním. Jak velice se milovali Ježíš a Maria a jak se viděli jeden skrze druhého! Celá země, včetně jeho učedníků, ignorovala bolest těchto tak milujících srdcí.

„Jeho pot padal na zem jako kapky krve.“ (Lk 22,44)

Protože agonie se stupňovala, vrhla jsem se tváří na zem. Byla to tvrdá země v děsivé temnotě, silné chvění lomcovalo mým tělem. Lehla jsem si na zem na několika místech, na jednom odlehlejším, kam jsem se šla znovu sama modlit. Pak jsem se vrátila, abych hledala společnost těch, které jsem milovala. V mlčenlivé noci jsem obětovala svůj hořký kalich věčnému Otci, zatímco ti, které milovalo mé srdce, nedbale spali! Na této holé a tvrdé zemi jsem se chvěla hrůzou. Zdálo se mi, že moje utrpení se proměnilo v plamen, rozhořelo se v požár a uvedlo do varu mou krev. Srdce divoce bilo a nutilo tělo svíjet se na zemi a potit krví. Cítila jsem, že moje žíly se proplétaly jako vlákna v klubku. S velkou bolestí se otevřely a krev kapala na zem. Cítila jsem, jako bych měla všechen šat nasáklý krví a přilepený k tělu. Ó utrpení Ježíšovy lásky, jak jsi nepoznané!

Rozkvétá strom kříže

Viděla jsem, jak se svět omývá krví. Na mé straně rozkvetl strom kříže. Ale ihned přišla porážka, porážka způsobená zlem, které ničí všechno až ke kmeni. Moje žíly byly jako kořeny tohoto kmene, a protože jsem neumírala a dávala život, měla jsem dále trpět a vydávat krev: Porážka a zničení, které moje duše viděla, mě uvrhly do agonie. Intenzivně jsem opakovala. „Smutná je moje duše až k smrti.“ V některých okamžicích jsem cítila, jako bych vycházela z hrobu: kámen, který ho přikrýval, byl na boku otevřen. Vyšla jsem slavná a triumfující nad utrpením. Ale tato anticipovaná vize slávy mi neposkytla žádnou úlevu. Přišly nové chomáče trnů, aby plnily kalich. Tyto trny vydávaly světlo, které ho osvěcovalo. Ale světlo a zář stoupaly k nebi. Duše zůstávala smutná v temné, mlčenlivé noci.

„Z nebe přišel anděl a posiloval ho.“ (Lk 22,43)

Ležela jsem na zemi v odloučeném koutě. Tu přišla posila z nebe. Nikoho jsem neviděla, ale slyšela jsem někoho sestupovat z nebe, aby posiloval mou duši, zvedl mě ze země, zmírnil mou agonii. Ale ta měla hned zase začít. Cítila jsem, že věčný Otec poslal anděla, aby přinesl útěchu mé duši, ale On sám mě nadále opouštěl. Kalvárie s křížem nezmizela. Svět se svou zlobou nadále ztěžoval utrpení. Cítila jsem se však silnější k setkání s tím, co mě čekalo. Zatímco moje duše s hrůzou bojovala s tímto mučednictvím, cítila jsem, jako by z nebe sestupoval proud a přitahoval mě k sobě. Ten proud měl božský život. A všechen můj pozemský život, celá moje bytost plná běd byla jím proniknuta, jako by ji pronikaly paprsky zářícího slunce. Jaká posila! Země spojené s nebem! Kdybych se dokázala vyjádřit, jak jsem se cítila, strávila bych celý život jen vyprávěním o tom, ustavičně a bez konce.

„Vstaňte, pojďme, přiblížil se ten, který mě zradí.“ (Mk 14,42)

Tam v zahradě s Ježíšem ve smrtelném zápase jsem viděla apoštoly, jak pospolu bez zájmu spali. Jidáš se blížil. Ježíš plný sladkosti a mírnosti volá apoštoly k velké události, k zajetí. Slyšela jsem ho, jak volá: „Vstaňte, pojďte! Přišla hodina.“ Překvapeni Ježíšovým hlasem se probudili. Bylo nutné, aby přišli a viděli velkou lásku a velkou nevděčnost, jak stojí proti sobě tváří v tvář.

„Jidáš přistoupil k Ježíši a řekl: – Buď zdráv, Mistře! – A políbil ho.“ (Mt 26,49)

Slyším hluk davu, lomoz zbraní. Vidím početný zástup vojáků a s nimi velký počet lidí, kteří se blíží k Ježíši s holemi v pozvednutých pažích. Přinášejí zlobu pekla. Vyčerpaný, v šatech potřísněných krví a v hlubokém smutku, jakoby bez života, Ježíš očekává. Vidí, jak se blíží soldateska a zrádce. Slyším hlas, který se vší sladkostí říká tomu, který se blíží: „Příteli, proč jsi přišel? Políbením zrazuješ svého Pána? Co zlého jsem ti učinil, než že jsem tě miloval? A tak mi odpovídáš?“ A Jidáš ihned přistupuje a líbá Ježíše. Přijímám na tvář ten polibek. Polibek tak krutý! A přece obdrží z Ježíšových rtů přetékajících láskou sladké slovo: „příteli“. Ó sladkosti, ó lásko Božského Srdce! Ve stejném okamžiku vidím, jak ostrý hrot bodá Božské Srdce Ježíšovo. Bodnutý touto dýkou jde vstříc zajetí a trýznění. Nebude od něho odňato. Z této rány vycházejí světlé paprsky a šíří lásku. Viděla jsem a cítila jsem dlouhý čas, že ten polibek, ta nevděčnost, tato zrada se budou opakovat po všechny časy.

„Hledáte-li mě, zde jsem.“ (Jan 18,8)

„Koho hledáte? Já jsem to.“ Vidím, jak vojáci padají k zemi, a slyším Ježíšův hlas: „Řekl jsem vám, že já jsem to. Hledáte-li mě, zde jsem.“ Vojáci se přibližují, aby ho zajali. Petr tasí meč a jednomu utne ucho. Jaký by to byl souboj, kdyby Ježíš svým božským pohledem a zvednutou rukou všechno neutišil! Vidím, jak Ježíš uzdravuje ucho. Dělá zázrak, po ráně nezůstane ani jizva. S jakou delikátností jedná Pán! Ježíš napravil s velkou něžností zlo, které způsobil Petr. Se stejnou sladkostí se odevzdává nepřátelům a dává se spoutat. Kéž bych mohla ukázat něžnost a mírnost Ježíšovy lásky ke všem těm, kteří ho urážejí! Není na zemi takové, která by se mu vyrovnala.

Připravil -lš-