Lumen de Lumine

Z pokladů nejmladší učitelky církve

1.  Láska, která vytryskla z kontemplace

I když velice toužila stát se misionářkou, sv. Terezička si zvolila karmelitánskou klauzuru, aby žila jen pro Ježíše »a spasila tak více duší«. I když byla mladičká, byla sí vědoma poslání, které si zvolila při své vlastní slabosti. Aniž by ztratila odvahu, odevzdala se zcela Boží lásce. To je výchozí bod její „malé cesty“.

Svatá Terezie od Dítěte Ježíše se narodila v Alençonu 1873 jako dcera svatých manželů Ludvíka a Zelie Martinových. Její duše se utvářela v lůně autenticky svaté rodiny. Malá Terezička se naučila zcela nenuceně lásce k Bohu, k Panně Marii a k praktikování ctností.

Je jisté, že Pán zasel velice záhy do jejího srdce povolání k řeholnímu životu: již jako maličká si nezamilovala hraní a nudila s jinými dětmi. Kdykoliv mohla, hrála spolu s malou sestřenicí si „na poustevnice“. Tak to sama popisuje ve své autobiografii: »Jejich život probíhal v ustavičné kontemplaci, jedna druhou zastupovala v modlitbě, když se druhá musela věnovat aktivnímu životu. Když přišla teta, by nás vzala na procházku, naše hra pokračovala i na ulici. Dvě poustevnice se modlily růženec s použitím deseti prstů« .(1)

Již jako devítiletá, když její starší sestra Pavlína vstoupila do Karmelu , byla si jista, že je povolána, aby ji následovala: »Cítila jsem, že Karmel je poušť, na které chtěl Pán, abych se ukryla. Pociťovala jsem to s takovou silou, že jsem o tom neměla nejmenší pochybnosti. Nebyl to dětský sen, který se rozplyne: byla to jistota Božího povolání. Chtěla jsem vstoupit na Karmel nikoliv kvůli Pavlíně, ale jen kvůli Ježíši« (2)

Její sestra Celina o ní napsala: »To co ji přitahovalo ke Karmelu v Lisieux, byla oběť za církev a za kněze... chtěla svůj život zasvětit posvěcování služebníků Páně« (3), I když měla v srdci velkou touhu být misionářkou, Terezie si zvolila řeholní život, »aby trpěla v monotónnosti přísného života, a tím spasila ta více duší.« (4)

Pro živou, inteligentní a zvědavou Terezičku „monotónnost“ musela být opravdovým pokáním, především když uvážíme, že vstoupila do kláštera již jako patnáctiletá. Její volba byla všechno jiné jen ne povrchní. I když byla zcela mladičká, byla si velmi dobře vědoma závazků, které tím přijala. Tak řekla sestře Celině, která s ní byla v klášteře: »Naříkáš, že nekonáš svou vůli, ale to není správné. Připouštím, že ji nekonáš podrobně každý den, ale život jako takový, copak sis ho nezvolila sama? Konáš tedy svou vůli, když ji nekonáš, protože jsi dobře věděla, čemu jdeš na Karmelu vstříc, Přiznávám se ti, že já z donucení bych zde nebyla ani okamžik. Kdyby mě nutili žít tento život, nedokázala bych to udělat; ale jsem to jen já, která ho chci.... chci všechno to, co se mi protiví« (5).

V tomto kontextu akt sebeobětování Milosrdné lásce je vrchol a syntéza Terezčiny spirituality. Do té světice uzavírá všechny své „nesmírní touhy“, a s intuicí stejně tak prostou jako geniální vynalézá způsob, jak ho uskutečňovat „každým úderem svého srdce“, což představuje podstatu „malé cesty“ , která jí vysloužila titul učitelky církve.

»Ó Bože, Blažená Trojice, toužím milovat tě a učinit tě milovanou, pracovat pro oslavu svaté církve, že přivádím ke spáse duše, které jsou na zemi a osvobozuji ty, které jsou v očistci.«

Svatá Terezička začíná tento akt sebeobětování tím, že vyjadřuje svou apoštolskou a misijní horlivost, jaká jí byla vlita skrze Boží milost o Vánocích 1886: »Pocítila jsou velkou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu, kterou jsem nikdy nezakusila tak živě.… Cítila jsem, že mi do srdce vstoupila láska s potřebou zapomenout sama na sebe a působit radost druhým, a od té chvíle jsem byla šťastná! (...)Ježíšův výkřik s kříže mi ustavičně zazníval v srdci: „Žízním!“ Tato slova rozněcovala v mém srdci nepoznaný a velice živý žár...Chtěla jsem dát napít Milovanému a cítila jsem sama sžírající žízeň po duších«

»...toužím být svatou, ale cítím svou nemohoucnost a žádám tě, Bože, abys ty sám byl mou svatostí“«

Svatá Terezie dychtí po svatosti, ale poznává vlastní slabost, svou neschodnost naplnit velké skutky ctností. Místo aby ji to skličovalo a odrazovalo, probouzí to v ní úsilí odevzdat se zcela Boží lásce. Toto je výchozí bod její „ malé cesty“.

Terezička tak uskutečňuje svůj Akt sebeobětování Bohu nikoliv zásluhami vlastními, kterých se cítí zbavena, nýbrž Ježíšovými – které s odzbrojující prostotou typickou pro světce pokládá za své, neboť je Snoubenkou – Panny, světců a andělů. Tak vysvětlovala sestře Celině: »Vzhledem k naší nemohoucnosti je třeba obětovat skutky druhých; a to je dobrodiní společenství svatých; a pak, pro tuto nemohoucnost se nikdy nesmíme trápit, ale musíme ji věnovat jedině lásce. Správně říká Tauler: „Když miluji dobro, kterého je u bližního více než u mne, toto dobro je více moje než jeho. Jestliže ve sv. Pavlovi miluji všechny milosti, které mu Bůh udělil, toto všechno naleží také mně stejnou měrou jako jemu. Pro toto společenství mohu mít podíl na všem dobru v nebi i na zemi, u andělů, svatých a všech, kteří milují Boha« (8).

Když čteme Terezii od Dítěte Ježíše, existuje nebezpečí, že zaměňujeme její důvěřivý pohled s pacifismem a kvietismem. Musí být zcela jasné, že Terezčina cesta se zakládá na ryzí pokoře, na nejrigoróznějším a a zdravém realismu, jaký může existovat jen v případě vážného úsilí vyvarovat se každé víny a defektu. Svatá Terezie učí, abychom nepodléhali falešné pokoře, která je ve skutečnosti pýchou, která činí melancholickým, rozzlobeným, připravuje o odvahu myšlenkami na vlastní defekty a hříchy minulosti.

Naopak, jak říká sestře Celině: »Z naší strany je třeba udělat všechno, odevzdat se bez hranic, zříkat se vytrvale sebe sama; jedním slovem ukazovat naši lásku se všemi dobrými skutky, kterých jsme schopni. Ale, vzhledem k pravdě, jelikož to všechno je docela malá věc, …. musíme se pokládat za „služebníky neužitečné“, a přesto doufat, že Bůh nám dá jako milost všechno to, po čem toužíme. A to je všechno to v co doufají malé duše, které „běží“ po cestě dětství: Říkám „běží“, a nikoliv „odpočívají“«. (9)