Vytvářet ve Mně jediného kněze v Jednotě Trojice
Proč tolik naléhám, aby se kněží přetvořili ve Mne? Jen z lásky, protože mám v nich zalíbení, pouze z vášnivé touhy, která stravuje moji duši, abych je viděl svaté, abych je čisté obětoval Otci, abych je dovedl k cíli, který byl vždy Božím plánem: aby byli jedno se Mnou a ve Mně, aby tvořili jediného Kněze, jednu jedinou Církev v Jednotě Trojice. Tolik je miluji! Je tolik žíznivých duší, které čekají na svaté kněze, aby je dovedli ke svatosti!
Nediv se již tomu, proč to mé Srdce ve své nesmírné touze konat dobro nemůže snést. Zemřel jsem na kříži, ale vstal jsem z mrtvých a žiji v nebi tak důvěrně spojen se zemí skrze moji Církev, že všechno, co se jí týká v mých kněžích, v hierarchii a v každém z věřících, je Mi důvěrně blízké.
Odešel jsem, ale současně jsem zůstal, nejen ve svátosti Eucharistie, ale v každém srdci.
V síle mého božství jsem všude a nemůže Mi být skryt ani nejmenší atom, který existuje a bude existovat.
Svou bytostí dávám plnost všemu, co bylo stvořeno, ať to patří k jakémukoliv řádu. Bůh je přítomen na každém místě nejen dílčím způsobem, ale celým svým božstvím, svou plodnou mocí, svou bezmeznou láskou.
Ale kromě toho, že jsem přítomen svým božstvím ve všem i v tom, co je pro člověka nevnímatelné, jako Bůh-Člověk v té největší důvěrnosti s každým člověkem, a to v síle lásky, v síle nekrvavé oběti a mých mystických utrpeních v nejniternější hlubině jeho bytí: v jeho schopnostech, v jeho smyslech, v jeho duši, v jeho horoucích touhách, ve všem, čím je.
Tak velice miluji člověka! Cítím s ním pokrevní příbuzenství, kvůli kterému se stanu Člověkem (a nyní jím budu věčně), budu milovat člověka poutem bratrství, které spojilo božství a lidství, a to jedině pro nekonečnou lásku Boha, který je láska.
Vášnivě miluji všechny duše, všechna těla, ale nekonečně více miluji ty, které jsou mojí ozvěnou, mým odleskem, mým druhým Já: mé kněze, kteří ve Mně dokonale odrážejí ideál mého Otce, což Mě nakonec přivedlo k tomu, abych sestoupil na zem a přivedl k Otci vše, co od Otce vyšlo, v Synu, v tělu Církve a v celém lidstvu.
Moji kněží na zemi jsou po Marii nejdokonalejší obětí Otci a mají v sobě samých odlesk jeho jediného Syna; oni dokonce jsou a musí být skrze přetvoření ve Mne samotným jeho Synem; musí se stát jedno s jediným Knězem, který je hoden se obětovat Otci. A to je důvod, opakuji, proč Otec vidí ve všech kněžích jen jednoho Kněze, vidí Mne v kněžích ztotožněných se Mnou, protože můj Otec vždy tíhne k jednotě, vždy vidí, vždy chce a vždy cítí jednotu a přitahuje všechno a tím více svou Církev a své kněze k Jednotě Trojice.
Jednota je tím ústředním bodem, ve kterém se soustřeďuje sama Trojice a všechno stvořené nebo určené ke stvoření. Tato jednota, nekonečný božský střed jeho štěstí, simplifikuje Boha. Proto jsou Bohu na hony vzdálené složité věci, které si člověk z nejrůznějších důvodů vyrábí, ačkoliv má jen jednu jedinou příčinu: Boha v jeho nekonečné neproměnlivosti jeho Bytí.
Zlo ve světě, stejně jako v duších, v Církvi a jejích kněžích pochází z nedostatku jednoty, ze skutečnosti, že se odlučují od svého středu, aby se vrhli na jiné přeludy, kde se tříští a budou se tříštit, protože se vzdalují od své podstatné základny, od toho, co má být jejich jediným centrem, a to je jednota.
Chloubou, která charakterizuje mou Církev, je jednota: ona jednota, kterou mnozí neznají a jiní ji málo oceňují, ale která právě představuje odraz božství a která je nejen jednou z Božích atributů, ale mnohem více: je samou podstatou Boha – Jednoty! Bůh je jeden a nemůže tvořit nic mimo svou Jednotu.
Proto jestliže kněží chtějí být ve shodě se svým cílem, se svým božským povoláním, musí se zbožštit v jednotě. A jak? Tím, že se přetvoří ve Mne, který jsem jedno s Otcem i Duchem Svatým.
Toužím nesmírně po dokonalosti této jednoty kněží ve Mně a této jejich jednoty mezi sebou, s jejich svatou Hlavou a jejími zástupci na zemi. Je to jednota poslušnosti, ano, ale ještě více jednota úmyslů, citů, duší, touhy po mojí slávě.
Jeden jediný Bůh, jeden jediný Velekněz, Já; jeden jediný Pastýř v Papeži, ve Mně, jedno jediné stádo, jedna jediná Jednota Trojice. Svět se zachrání, jen když sjednotí srdce a vůli a bude zbožštěn v jediném Božství.
Moji kněží ve Mně, Já s nimi a s dušemi v jediném nebi, ve věčném světle, v jediném Duchu Svatém, v srdci a lůně Otce skrze jedinou Církev a jediného Spasitele, Mne, čistého Velekněze, opakuji, který v sobě obsahuje všechny kněze a s nimi všechna srdce, aby je ponořil do bezedné propasti nevýslovné rozkoše v Trojici.
Moje Srdce Člověka – Boha tluče horoucí touhou, aby se tento ideál, který Mě přitáhl na zem, plně uskutečnil.
Jak může vaše srdce necítit nejhoroucnější touhu nekonečné lásky, kterou mám pro ně, abych je našel čisté, svaté, přetvořené ve Mne a mohl je obětovat Otci a odzbrojit tak Boží spravedlnost vůči světu? Navíc, abych dosáhl ještě více, ještě mnohem více, abych získal jeho úsměv, abych ho polaskal těmi dušemi, aby mohl ucítit vůni těchto kněžských květů, jež se staly jediným květem ve Mně, který jsem polní Lilie, aby se usmíval, když vidí, jak se plně uskutečnil jeho záměr, který měl se svou Církví, záměr sjednocení, který jsem naznačil mým apoštolům při Poslední večeři. To chci nyní více než kdykoliv předtím, to je můj záměr a nový impuls lásky, který pohne tkání mnoha kněžských srdcí.
Již cítím vůni mnoha vůlí, které Mi přinášejí oběti, již přijímám tisíce tlukoucích srdcí, kterých se to hluboce dotklo. Již přijímám sliby a předsevzetí usilovat o dokonalost. Již osušuji tak četné slzy bolesti nad vlastními hříchy a v mé hrudi se ozývá tlukot lásky a vděčnosti tolika kněžských duší. Již přijímám z Mariiných rukou vzdechy, vzlyky a slzy těch, kteří jsou moji. Vztahuji k nim své ruce, tisknu je na svou hruď, která je tolik miluje, a zdá se Mi, že dávám těmto duším polibek pokoje s dechem samotného Ducha Svatého.
To, co je moje, má božské intimní ozvěny: to, co je moje, je dílo, je to láska, láska čistá, přitažlivost lásky (CC50,384–393).
Ať vás neudivuje, že mluvím tolik o Jednotě
Jen přese Mne je možno dojít k Otci a poznat Otce. Duše se zamilují do Otce, když jsou zamilovány do Mne, který jsem nejvyšší Krása Otce, Moudrost Otce, odlesk Otcovy fyziognomie.
Jestliže kněží chtějí dospět k této nejvznešenější jednotě s Otcem, musí se nutně přetvořit ve Mne, aby skrze Mne, který jsem v nich a oni ve Mně, se pozvedli až k Otci, zamilovali se do Otce a stali se hodnými v jeho Synu obdržet jeho charismata, jeho milosti a jeho nekonečnou lásku.
Bůh je jeden, nekonečný a věčný, který neroste ani se nezmenšuje, vždy byl, vždy je a vždy bude stejný; bez rozměrů, protože je nekonečný, bez věku, protože Bůh je věčný, bez počátku a bez konce; On sděluje svou jednotu všemu, čeho se dotkne, všemu stvořenému i tomu, co má být stvořeno. Proto jedna je věčnost, jeden je trest, jedna je odměna; jedna je jeho láska, jedna jeho podstata, jedna jeho Prozřetelnost; jeho Církev je jedna, jedno je jeho stádo a všichni kněží jsou jedno ve Mně: jednorozeném Synu Otce, jeho jediném Synu.
V oné jednotě jsou obsaženy tři božské Osoby se svými sjednocujícími atributy a v jediné a identické dokonalosti: v lásce! V jedné jediné Svatosti tři rozličné božské Osoby, odtud se rodí všechny věci, odtud přijímají život všechny životy a jejich plodnost navěky nepřestává, nikdy nepřestane a bude plodit stále více a více velikosti, krásy, úchvatné a přitažlivé, všechno sladěno a uspořádáno ve svaté harmonii uvnitř jednoty.
Ať vás neudivuje, že mluvím tolik o jednotě, protože to je můj střed, v ní je moje radost, protože ta jednota je Bůh, je to láska.
Proto v Bohu je všechno přítomnost, Bůh nemá minulost ani budoucnost, On ustavičně plodí své Slovo. Věčné plození Syna Otcem se děje ustavičně, nikoliv jako reprodukce, nýbrž ve sféře bytí, jako logický důsledek, a věčné je také vycházení Ducha Svatého z Otce a ze Syna, je věčné a sjednocuje v božském svazku nekonečnou Lásku Otce a Syna, nesmírnou a nepochopitelnou.
Trojice se ustavičně raduje z kontemplace samotné Trojice. Tato božská radost nikdy nekončí: celá věčnost nepostačí, abychom o ní mluvili lidskou řečí, protože jedna božská Osoba zcela vyčerpává druhou ve své kontemplaci.
Bůh se uskutečňuje, je-li to možno tak říct, ve své samotné podstatě a tou je láska. Tři božské Osoby si sdělují lásku a jsou v extázi lásky, protože láska je všechno a podstatou lásky je Bůh, je to Duch Svatý, který naplňuje láskou Otce a Syna-Lásku, který vytváří v jejich nejhlubší intimitě podstatu lásky a v této lásce na sebe patří, tvoří se, slévají se a vytvářejí ve své jednotě jediného Boha – Lásku.
Všechny lásky na zemi jsou jen pouhá jiskřička vedle tohoto vulkánu lásky! Co bude následovat? K jakému stupni vystoupí tato láska? Jestliže lidé pociťují radost a plodnost štěstí stvořené lásky v jediné jiskřičce božské lásky, která opájí a vrhá duši až do bezvědomí, čím pro ně bude tento nekonečný vulkán dokonalosti, rovnosti, citu, sjednocení, pochopení, toto všechno v jediné jednotě, bez disonancí v dokonalé harmonii Trojice?
Nejvyšší radost Trojice vytváří samotnou Trojici v její nejsvětější plodnosti v ní samé. Nikdo to nebude moci pochopit zde na zemi ani v nebi, protože to je nejvznešenější část nejsvětějších tajemství Trojice.
Tato extáze lásky, kterou Bůh má sám v sobě, mu nebrání, aby se staral o duše, protože podstatou Boha je láska a láska se chce šířit, božská láska se vrhá všude, kde vidí obraz Boha, a duše v sobě nesou tento obraz. A Církev slouží k tomu, aby spasila duše a rozšířila v nich Boží království. A každé tělo je chrámem Ducha Svatého a v každém srdci je Boží příbytek.
Ale protože Bůh nemůže milovat mimo sebe samého a v duších je Bůh, právě proto je miluje, a proto chce, aby se vrátily ke svému Středu, Bohu, a to chtěl až do té míry, že obětoval vlastního Syna, aby spasil duše. To, co Bůh miluje v duších, je obraz Trojice. Když jsou zavrženy, je to proto, že chtějí být zavrženy. Ale Bůh jim dal ten nejvyšší prostředek, kterým jsem Já, Ježíš Kristus, aby všichni byli spaseni (CC51, 369–380).
Z knihy Conchita Cabrera de Armida: Pán Ježíš o svých kněžích, MCM Olomouc 2010, str. 368 - 372
