Vykoupeni za vysokou cenu
12. 7. 2016
Slavnost Nejdrahocennější Krve, která připadá v tradičním kalendáři na 1. červenec, z „nové liturgie“ prostě zmizela. Jedinou stopou je votivní mše v novém misálu, která, jako všechny mše fakultativní, se nikdy nepoužívá. Liturgisté druhého vatikána samozřejmě dali neodpustitelnému potlačení tohoto svátku teologickou záplatu: byl vsunut do slavnosti Corpus Domini, která tak byla přetřena na slavnost Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že svátost Eucharistie obsahuje jedno i druhé, jeví se změna jako přijatelná; skutečnost však je taková, že tento svátek má za svůj předmět reálnou přítomnost a chléb věčného života, zatímco v druhém případě oslavujeme prostředek všeobecného Vykoupení.
Není to otázka je ryze liturgická: ve hře je především otázka nauky. Kdo chce oslavovat Nejdrahocennější Krev, musí především pevně věřit v absolutní nezbytnost vykoupení pro spásu lidstva. Jestliže tedy je tento smysl svátku eliminován, s největší pravděpodobností se tak děje proto, že už není zájem mluvit o dědičném hříchu ani o výkupném, které Bůh sám ve svém nekonečném milosrdenství zajistil lidstvu ocitajícímu se nevyhnutelně v záhubě a otroctví zlého ducha. »Lidé byli drženi jako vězni pod mocí ďábla a sloužili démonům, ale byli z vězení vykoupeni. Byli schopni se zaprodat, nikoliv však vykoupit. Přišel Vykupitel a zaplatil cenu: prolil svou vlastní krev a vykoupil tak celý svět.« (sv. Augustin, Enarrationes in Psalmos, 95, 5).
Není snadné smířit tvrzení tohoto druhu s novou vizí (ve skutečností starou, přinejmenším tak starou jako osvícenství): vizí o přirozené dobrotě člověka a se záměrem nechat stranou stvoření a vykoupení a nahradit je hodnotami, aby z nich nebyl nikdo vyloučen, ať už jde o nekatolíka, nekřesťana, ateistu či agnostika, tak aby se nepohnulo ani s jednou čárkou jejich přesvědčení a jejich chování.
Po vyhlášení Nostra aetate a Dignitatis humanae (sepsaných židovskými rabíny a bůhví kým ještě) mluvit ještě o potřebě vykoupení každého člověka a nezbytné výkupné ceně bylo by velmi urážlivé vůči těm, kteří nepřipouštějí tyto pravdy a v důsledku toho nahradili kult Boha kultem člověka. Ve skutečnosti tyto pověstné dokumenty postrádají magisteriální závaznost, která je jim neoprávněně přisuzována, a co je ještě horšího, jsou v přímém rozporu s magisteriem nejméně 150 let, neboť jsou prosáklé závažnými bludy odsouzenými v encyklice Mirari Řehoře XVI., v Sylabu Pia IX. a v encyklice Pascendi dominici gregis sv. Pia X., všechno dokumentech, které obsahují nezměnitelnou nauku církve.
S odstupem poloviny století jsme schopni je odsoudit nejen pro jejich heretický obsah, který byl evidentní od počátku, ale také pro jejich žalostné ovoce, které postihlo křesťanský lid a misijní aktivitu katolické církve.
Dnešní situace je ovšem velmi vážná, protože ve hře je věčná spása duší. Dnes je kdekdo přesvědčen, že má neomezené právo myslet, mluvit a činit, co se mu zlíbí; pokus poukázat na absurdnost podobných názorů znamená riskovat lynčování. To už ani nemluvme o pokusu obrátit některou osobu jiného vyznání nebo náboženství: všichni lidé jsou dobří, všechny víry je možno asimilovat; je to otázka lidských práv, podle kterých je proselytismus hanebná urážka.
Problém je v tom, že nic z toho ani nepotvrzuje Písmo svaté, ani tomu neučili církevní Otcové, světci, slavní církevní učitelé, papežové ani koncily. Nové teorie se zakládají na ideologické bázi a strategii – pocházející bohužel z velké části od katolíků – judaizovat křesťanství v procesu počínajícím u Luthera (pokud ne již u nominalistů) a kulminujícím v manipulacích 2VK a jeho následovníků. Skutečně vynikající medicína pro církev, určenou k likvidaci.
Situace je ovšem velmi vážná, protože ve hře je věčná spása duší. Přijmout, nebo odmítat cenu vlastní spásy: na tom závisí peklo, nebo nebe! »Krev tvého Pána, jestliže chceš, je za tebe obětována. Pokud nechceš, aby byla, není za tebe obětována« (sv. Augustin, Sermo 344,4). Nevyplývá z toho jasně, proč Pán řekl při ustanovení nejsvětější Eucharistie: »Toto je krev nové smlouvy, prolitá za mnohé«? Neprolil ji za toho, kdo ji jako nezbytné výkupné odmítá. Samozřejmě, nejedná se o to vyznávat Boha žádostivého krve, aplikovat na Otce obraz pohanských bohů (démonů) kteří vyžadovali lidské oběti. Je třeba uvažovat v perspektivě, která je vlastní Zjevení, o nutnosti obnovení smlouvy lásky porušené pýchou a arogancí, smlouvy nabídnuté z ryzí velkodušnosti toho, který nás stvořil výlučně pro naše dobro, aniž by z toho měl pro sebe sebemenší prospěch.
Jestliže první zvůle člověka byla velmi závažná, o co více budou závažná provinění toho, kdo byl vykoupen, a přesto setrvává v bludu a v hříchu? Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a „žárem ohně, který stráví Boží odpůrce“. Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti? (Žid 10, 26-29).
Krev, o které mluví Bible, zcela evidentně není pouhým symbolem dohody ve smlouvě: má totiž účinnost výkupnou, smírnou a posvěcující. Jak by mohl tvor pošpiněný hříchem uzavírat smlouvu s Bohem třikrát svatým, aniž by byl nejdříve vykoupen, obmyt a obnoven? Je to zcela bezúplatný zásah Boží lásky uskutečněný plně prolitím krve Boha, který se stal člověkem, který toto všechno působí a podstupuje a jakožto člověk zde odpovídá svým svobodným rozhodnutím veden Duchem Svatým. Tatáž krev je spásou pro toho, kdo chce být spasen, ale pro toho, kdo nechce, bude věčným trestem.
Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu buď sláva i moc navěky. Amen (Zj 1, 5-6).
