Vyhoví církev současnému očekávání?
17. 8. 2021
Pochybnosti se zmocnily západního myšlení. Intelektuálové i politici popisují stejný dojem kolapsu. Někteří se tváří v tvář kolapsu solidarity a rozpadu identit obracejí ke katolické církvi. Žádají, aby uvedla důvod společného života s jednotlivci, kteří zapomněli, co je spojuje jako jeden lid. Prosí ji, aby poskytla trochu více duše, aby chladná tvrdost konzumní společnosti byla snesitelnější. Když je zavražděn kněz, dotkne se to každého a mnozí se cítí hluboce zasaženi.
Je však církev schopná reagovat na tyto výzvy? Tuto roli strážce a šiřitele civilizace již určitě hrála. Při zániku Římské říše dokázala přenášet plamen, který barbaři hrozili zadusit. Má ale ještě dnes prostředky a vůli to udělat?
Na základně civilizace může existovat pouze jedna realita, která ji překonává: posvátná neměnnost. Malraux to zaznamenal realisticky: „Povaha civilizace je to, co se shromažďuje kolem náboženství. Naše civilizace není schopna postavit chrám nebo hrobku. Bude nucena buď najít svou základní hodnotu, nebo se rozpadne“.
Bez posvátného základu jsou ochranné a nepřekonatelné hranice zrušeny. Zcela profánní svět se stává obrovským prostorem pohyblivého písku. Všechno je smutně otevřené větrům svévole. Při absenci stability základu uniká člověku, mír a radost - známky civilizace, která trvá v průběhu času - neustále pohlcuje pocit nejistoty. Úzkost bezprostředního nebezpečí je pečetí barbarských časů. Bez posvátného základu se jakékoli pouto stane křehkým a nestálým.
Někteří žádají katolickou církev, aby hrála tuto roli pevného základu. Chtěli by, aby se ujala sociální funkce, strážce soudržného systému hodnot, kulturní a estetické matice. Církev však nemůže nabídnout jinou posvátnou realitu než svou víru v Ježíše, Boha který se stal člověkem. Jejím jediným cílem je umožnit setkání lidí s osobou Ježíše. Prostředím a prostředkem tohoto zásadního a posvátného setkání je morální a dogmatická nauka, stejně jako mystické a liturgické dědictví. Z tohoto setkání se zrodila křesťanská civilizace. Krása a kultura jsou jejími plody.
Církev, aby reagovala na očekávání světa, musí proto najít cestu zpět k sobě a přijmout slova svatého Pavla: „Ve skutečnosti, když jsem byl s tebou, rozhodl jsem se neznat nic jiného než Ježíše Krista a to ukřižovaného". Musí přestat myslet na sebe jako na náhradu humanismu nebo ekologie. Tyto reality, jakkoli dobré a spravedlivé, jsou pro ni pouze důsledky jejího jediného pokladu: víry v Ježíše Krista.
Co je tedy pro Církev posvátné, je nepřerušený řetěz, který ji s jistotou váže s Ježíšem Kristem. Řetězec víry bez přerušení nebo rozporů, řetězec modlitby a liturgie bez přerušení nebo bez nevšímavosti. Bez této radikální kontinuity, jakou důvěryhodnost by si církev stále mohla nárokovat? V ní není návratu, ale organický a nepřetržitý vývoj, kterému říkáme živá tradice. Posvátno nelze nařídit, přijímá se a přenáší od Boha.
To je bezpochyby důvod, proč Benedikt XVI. mohl autoritativně prohlásit: „V dějinách liturgie existuje růst a pokrok, ale žádná roztržka. To, co předchozí generace považovaly za posvátné, zůstává i pro nás posvátné a velké a to nemůže být najednou zcela zakázáno, nebo dokonce považováno za škodlivé. Je na nás všech, abychom zachovali bohatství, které se vyvinulo ve víře a modlitbě církve, a poskytli mu místo, které si zaslouží“.
V době, kdy se někteří teologové pokoušejí znovu otevřít liturgické války srovnáváním misálu revidovaného Tridentským koncilem s vydáním používaným od roku 1970, je naléhavé na to pamatovat. Pokud Církev není schopna udržet mírovou kontinuitu svého pouta s Kristem, nebude schopna nabídnout světu „posvátno, které spojuje duše“, slovy Goetha.
Kromě sporu o obřady je v sázce důvěryhodnost církve. Pokud potvrzuje kontinuitu mezi tím, čemu se běžně říká mše sv. Pia V., a mší Pavla VI., pak musí být církev schopna organizovat jejich mírové soužití a vzájemné obohacování. Pokud by jedno radikálně vyloučilo druhé, kdyby je mělo prohlásit za neslučitelné, implicitně by to způobilo roztržku a změnu orientace. Církev by pak už nemohla světu nabízet posvátnou kontinuitu, která jediná může poskytnout mír. Tím, že církev sama o sobě udržuje liturgickou válku naživu, ztrácí svou důvěryhodnost a stává se hluchou, zahlušuje volání lidí. Liturgický mír je znamením pokoje, který může církev přinést světu.
To, co je ve hře, je proto mnohem závážnější než jednoduchá otázka kázně. Pokud by si měla církev dovolit zvrat své víry nebo liturgie, jak by se mohla odvážila oslovit svět? Její jedinou legitimitou je soudržnost ve své kontinuitě.
Kromě toho, pokud biskupové odpovědní za soužití a vzájemné obohacování obou liturgických forem nevykonávají svou autoritu v tomto smyslu, vystavují se riziku, že již nebudou vystupovat jako pastýři, ochránci přijaté víry a ovcí jim svěřených, ale jako političtí vůdci, nebo spíše jako komisaři momentální ideologie než správci trvalé tradice. Riskují ztrátu důvěry lidí dobré vůle.
Otec nemůže u svých věrných dětí vyvolávaat nedůvěru a rozdělení. Nemůže jedny ponížit tím, že je postaví proti druhým. Nemůže ostrakizovat některé ze svých kněží. Mír a jednotu, o které Církev tvrdí, že ji nabízí světu, musí v první řadě realizovat a prožívat sama v sobě.
V liturgické oblasti ani pastorační násilí, ani stranická ideologie nikdy nepřinesly plody jednoty. Utrpení věřících a očekávání světa je příliš velké na to, abychom vstupovali do těchto slepých uliček. V Církvi Boží není nikdo nadbytečný.
Kardinál Sarah - Emeritní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátostnou kázeň
Zdroj: Duc in altum
