Všechno vzhůru nohama
20. 9. 2018
Nová Bergogliova konstituce „Episcopalis Communio“ jak se zdá, ratifikuje těžké synonymum k významu synody. Totiž že existují synody, které vyrábějí pravdu, a nikoliv naopak. Ale problémem dnešní církve je právě episkopát, který ztratil smysl pro to, co znamená být nástupcem apoštolů.
Je třeba si položit otázku, zda na synodalitu je možno také umřít. Existuje vůbec nějaký koncept, který je podezřelejší a zákeřnější než tento? Jestliže synodalita znamená naslouchat si vzájemně, společně kráčet, společně mluvit a scházet se, všechno to ústí do zcela prázdných situací a neurčitého smyslu. Scházet se – proč?
Nad synodalitou zavládl stín proceduralismu, a chcete-li, metoda bez obsahů. Pravá synodalita spočívá v obsahu, nikoliv v metodách. Je to jedině pravda, co tvoří synodalitu, nikdy ne naopak. Je to jedině pravda, která nám dává směr jak kráčet pospolu, nejsme to nikdy my, kdo pouze tím, jak kráčíme pospolu, vytváříme pravdu. Pravda se nevytváří, je to ona sama, kdo je pravdou. Církev, která ustavičně svolává synody, nestává se tím synodní. Církev, která intimně a tiše rozmlouvá v Duchu Pravdy o nauce víry, je více synodní, než ta, která vyrábí dotazníky, aby „naslouchala Božímu lidu“, a pak je vychrlila jako smontované dokumenty.
Kolik hloupostí je možno vyslechnout na tzv. synodních setkáních! Hlouposti, které neztrácejí tento svůj charakter pouze proto, že byly řečeny v synodalitě. Kolik hloupostí jsme vyslechli v synodách 2014 a 2015, které neztratily svůj charakter jen proto, že je vyslovili synodní otcové. Je to příliš snadné dovolávat se Ducha Svatého jen proto, že naše shromáždění mají budit dojem synodality, když pak ona shromáždění nevyjadřují pravdu katolické nauky.
Byli jsme svědky diecézních synod, ze kterých vzešly naukové zhůvěřilosti, ke kterým místní ordinář neřekl ani slovo, aby se nestavěl proti Duchu, který tam vanul. Budeme účastníky univerzálních synod, k jejichž hloupostem neřekne papež ani slovo, aby nepřekážel vanutí Ducha, které mohl zaslechnout citlivý sluch synodních otců? Nemohou různé synody přinášet protikladné věci, které zakládají na vlastní synodalitě?
Synodalita, jak nyní slyšíme, se má rodit zdola. Nejdříve je třeba naslouchat „Božímu lidu“. Ptám se: Jak? Stejným způsobem jako na synodách 2014 a 2015? S dotazníky, které ve většině případů zkompiloval farář? A pokud byly kompilovány ve vnitřním kroužku faráře místo faráře samotného, vyjadřovaly tím hlas „Božího lidu“? Ale kdo je Boží lid, čím je třeba být a co je třeba dělat, aby se někdo stal takovým konzultantem? Církev učitelka se stala církví žákyní? Neexistuje valorizace laiků, která by něco takového implikovala. Doufám, že nikdo za mnou nepřijde, aby se se mnou radil touto formou a z těchto důvodů. Rozhodně bych to odmítl.
Je to věc, která nemá nic společného s teologickým principem sensus fidei pod vlivem křtu. Jsou to spíše demoskopické dohady, se kterými se manipuluje tak, aby se vynořilo to, po čem toužíme. Máme naslouchat diecézním pastoračním radám? Abychom to mohli udělat, nesměli bychom vědět, jak se tyto rady sestavují. Z čeho by měla vyplývat jejich domnělá schopnost mluvit za Boží lid? A pak, je to Boží lid bez pastýřů nebo nejdříve bez pastýřů a bez pravdy o nauce víry, který se stane rozhodující pro samotnou církev?
V roce 1972 Karl Rahner požadoval církev „zdola“, „demokratickou“, odklerikalizovanou. Církev „otevřenou“ neboli založenou spíše na tom, že jsme pospolu, než na obsahu pravdy, která nás spojuje. Synodní církev s organismy naslouchání a sdílení se „základnou“, které se neomezují na to, že radí papeži ve vymezených argumentech a přenechávají mu poslední slovo, ale které jsou schopny samy rozhodovat o obsahu nauky a morálky a získaly tak titul „magisteria“. Synodalita je cesta, jak realizovat tento nový projekt nové církve, ve které má větší váhu proces společného kráčení, než samotné pravdivé obsahy.
Skutečným problémem dnešní církve je episkopát, který ztratil smysl pro to, co to znamená být nástupcem apoštolů. Tímto posláním není vytvářet synodalitu, nýbrž vydávat svědectví pravdě, ze které pak vyplývá také jednota církve. Neznamená to svolávat synodní sezení, aby pak sdělovali, co chtějí, a to v domnění, že to inspiroval Duch Svatý. Neznamená to pronášet slovo jen tehdy, když ostatní biskupové regionální biskupské konference s tím souhlasí, jinak by se nepostupovalo v synodalitě, episkopát není přece nějaká korporace.
Synodalita blokuje svědectví o pravdě především ze strany tak četných biskupů a zavádí obyčej synodního pozitivismu: to, co bylo řečeno „společně“, je proto samo o sobě „pravdivé“. To, co řekne jen jednotlivý biskup, pokud nepoužije synodní metodu, není pravdivé a hledí se na to s podezřením. Z toho důvodu mnozí biskupové raději neříkají vůbec nic. Proto také jednotlivý biskup nikdy neřekne, že jiný biskup se mýlí. Synodalita se často stane zákonem mlčení (zločinecká solidarita).
To je několik myšlenek, které mi přišly na mysl, když jsme četl apoštolskou konstituci Episcopalis communuio papeže Františka. Možná že se, s velkou pravěpodobností, mýlím, protože nejsem papež: o příštím víkendu si to přečtu s ještě větší pozorností.
Stefano Fontana, Nuova Bussola Quotidiana
