Vánoce dvou Terezií
Pro tzv. „dospělého katolíka“ není nic obtížnějšího, než cvičit se v tzv. „malých ctnostech“, v mlčení a daleko od lidských pohledů, před jediným svědkem: samotným Bohem. To je důvod upírat svůj zrak po celý život k onomu největšímu „pokoření v Betlémě“.
V této škole byla vycvičena velká reformátorka Karmelu sv. Terezie z Ávily a chtěla, aby z ní čerpali také synové a dcery Karmelu.
V jejím životopisu se vypráví, že jednoho dne vystupovala po schodišti v klášteře Vtělení a potkala krásné dítě, které se usmívalo. Překvapená, že v klauzuře potkává dítě, zeptala se nečekaného hosta: »Kdo jsi?« Dítě odpovědělo rovněž otázkou: »A kdo jsi ty ?« - »Já jsem Terezie od Ježíše.« Dítě se usmálo ještě více a řeklo: »Já jsem Ježíš od Terezie«.
Z této záhadné epizody se zrodila zvláštní zbožnost, jakou chovala reformátorka Karmelu k Pánovu dětství. V žádném jejím klášteře nechyběla soška Jezulátka, k těm chovala obzvláštní úctu. Vypráví se, že měla sošky různého druhu. Měla např. Jezulátko, ke kterému se utíkala, když toužila, aby pršelo nebo nepršelo. K jinému se obracela, když měla platit dluhy a nevěděla jak, atd.
Každé z těchto Jezulátek mělo svůj úkol. Chtěla také, aby karmelská strohost byla v době vánoční zmírněna a rozradostněna jásavým zpěvem a zbožnými rekreacemi. A nejen to. Pro zvýšení duchovní radosti mnišek skládala básně a pořádala procesí klášterem se sochou Panny Marie a sv. Josefa.
Jednou učila starší sestry zpívat ritornel, který sama složila a ve kterém se zpívalo: Probuďte se, moje sestry. Hle přichází Panna, která přivedla na svět svého Syna, svého Boha. Plná radosti a zbožnosti žádala od sester, aby pohostily božské Dítě, svatou Matku a jejího snoubence sv. Josefa, kterého obzvláště uctívala.
Její úctu k božskému Dítěti potvrdil také zázrak, který se stal v klášteře v Toledu. Soška Jezulátka, kterou sem přinesla při založení kláštera v roce 1569, se dala do pláče, když měla Terezie klášter opustit.
V klášterním muzeu, kde přechovávají tento poklad, stojí napsáno: 8. června 1580 se sv. Terezie loučila s řeholnicemi v Toledu, aby se odebrala do Segovie. Její citlivé srdce při takových loučeních přirozeně trpělo, především když myslela, že už se s nimi nesetká. Tentokrát se ani ona ani její sestry nemýlily, protože všechny předvídaly, že Matka dospěla k závěru své pozemské pouti Podle zbožné tradice dokonce i soška Jezulátka se připojila k bolesti řeholnic a ronila slzy, když Terezie opouštěla své milované Toledo. Od té doby se sošce říká Niño Lloroncito»’.
Niño Lloroncito
* * *
Úcta k svatému Dětství zakotvila také u sv. Terezie z Lisieux, povolané Boží Prozřetelností, aby byla učitelkou „malé cesty ve stopách betlémského Dítěte“.
Svůj výstup na horu dokonalosti začala Terezička již v útlém věku. Byly to však Vánoce 1886, kdy přijala do svého srdce vtěleného Boha. Toto něžné dítě, jak sama píše, které plakávalo pro nic za nic, prožilo radikální změnu svého života, kterou označila za své úplné obrácení: V jediném okamžiku dílo, které jsem nebyla schopna uskutečnit za kolik let, uskutečnil Ježíš a spokojil se s mojí dobrou vůlí.
Bylo to o vánoční noci. Po půlnoční mši svaté, při které měla to štěstí, že přijala Boha silného a mocného, Ježíšek, malé sladké Děťátko, proměnil noc v mé duši v potoky světla. Při vzpomínce na ten okamžik Terezička napsala: Tu noc, ve které se Ježíš stal tak slabý a trpící z lásky ke mně, učinil mě silnou a odvážnou.
Od té noci kráčela Terezie po Pánově cestě s větší vytrvalostí a cítila se bezpečná. Po té noci jsem neprohrála žádnou bitvu, nýbrž kráčela jsem od vítězství k vítězství a nastoupila jsem, tak říkajíc, běh obra.
Každý rok oslavovala s velkou zbožností 25. březen. Jak vyprávěla své sestře Celině, to byl den, kdy se Ježíš stal v lůně Mariině tím nejmenším. Ale milovala také zvláštním způsobem tajemství jesliček. Bylo to zde, kde jí Ježíšek zjevil všechna svá tajemství o prostotě a opuštěnosti. Na vánočním obrázku, který sama nakreslila, napsala nadšeně větu sv. Bernarda: Ježíši, kdo tě udělal tak maličkým? Láska!
Své jméno Terezie od Dítěte Ježíše, které si zvolila již v devíti letech, se stalo programem jejího života, jemuž usilovala být věrná až do závěru krátkého života. Později připsala pod obrázek tuto větu: Ó děťátko, můj jediný poklade, odevzdám se tvým dětským rozmarům, nechci mít jinou radost než tu, abych tě rozesmála. Vtiskni do mne své milosti a své dětské ctnosti, abych jednoho dne mého zrození pro nebe andělé a svatí poznali v tvé malé nevěstě Terezii od Dítěte Ježíše.
Cristiana de Magistris, Corrispondenza Romana
