V jednotě Ducha Svatého
Jednota jeho Církve a jeho kněží, o kterou Boží Syn vroucně prosil Otce v předvečer své krvavé oběti (Jan 17) je nadále jeho naléhavou žádostí, jak to sdělil své služebnici Conchitě Armidě s 30. letech minulého století:
V jednotě Ducha svatého
Když Otec poslal svého Syna, bylo jeho spásným záměrem spojit všechny rozptýlené syny (srov. Jan 11,52) a založit království kněží s lidmi všech ras, všech jazyků a všech národů (srov. Sk 5,9).
»Přišel jsem na svět za jediným cílem, spojit všechny lidi v jednotě Svaté Trojice skrze Ducha svatého, tj. skrze Lásku« (D. 28. 12. 1927).
»Když Otec zakládal Církev, měl jeden jediný cíl, jednotu, protože ani v sobě, ani ve svých věčných myšlenkách, ani ve svém stvoření nemůže mít jiné myšlenky a jiné záměry než jednotu. V důsledku toho, když založil Církev, jeho myšlenkou nebylo ustanovit kněze, kteří by se oddělovali od jednoty, ale jen jednoho Velekněze ve mně, jednoho Svatého ve mně skrze Ducha svatého« (D. 13. 2. 1928). (D - Duchovní deník Conchity Armidy)
V jednom textu mimořádné naukové hutnosti zdůrazňuje svatý Pavel jednotu Církve: »Jen jedno je tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všechny a je ve všech« (Ef 4,4–6). Jednota je nejbožštější rys Církve. Není proto divu, že duch zla ji usiluje rozbít.
»Ďábel směřuje k rozdělení: tak láme sílu. Duch svatý směřuje k sjednocení, upevnění pout otcovských, synovských a bratrských, jejichž uvolnění působí v Církvi tolik zla. Jestliže já jsem v Jednotě Trojice, proč moji kněží a moji pastýři nemají jednu duši, jednu vůli pro moji slávu, jedno srdce s mým Srdcem?
Obětoval jsem se jako žertva pro ně zvláštním způsobem a žádal jsem od nich jen to, aby zůstali v lásce: nyní moje láska sjednocuje. Když toužím, aby se lidé milovali mezi sebou, tím odůvodněněji požaduji, aby se kněží navzájem milovali a aby tato skupina vyvolených, zvláštním způsobem vybraných, nevyvolávala mé nářky kvůli nenávisti, nesvornosti, rozdělení, rozdílné vůli a citům, kvůli všem těmto ubohostem, které způsobují, že srdce vystydnou, zvlažní a rozdělují se.
Toto rozdělení v mé Církvi je strašné zlo samo v sobě, které může dospět do stadia, kdy vyvolá schizma. Co je pro mé Srdce nejbolestnější, co se mi nejvíce nelíbí, je, že to, jak zapomínají na mé přikázání – milujte se navzájem –, zapomínají, že já jsem ta slova pronesl zvláště ke svým kněžím, kteří jsou lidmi, a proto jsou podrobeni lidským vášním.
Jestliže jsem řekl, že podle toho se pozná, že jsou moji, když se milují navzájem, znamená to, že když duše uvidí mezi nimi tento chlad, tento nedostatek lásky, svět se pohorší a nepozná v nich mé učedníky.
Naléhám a budu stále naléhat na tuto jednotu podle Trojice a na tuto jednotu lásky, která je jednotou skrze dílo Ducha svatého.
To, nad čím pláču, je velice lidské: je to rozdělení mezi údy Církve, které vyvolává tak velká a hluboká zla, že jen já je mohu změřit, je to sestup do světa: ale moji kněží nejsou z tohoto světa, nemohou jednat podle zásad světa; ve světě je tolik materiálních věcí, neřestí a vášní, od kterých musí být moji kněží daleko!
Rozdělení, lidské ohledy, žárlivosti, hledání sebe samého a rozdělení srdcí, to všechno pochází ze světa.
Papež, kardinálové, pastýři a kněží, celá církevní hierarchie netvoří jeden božský blok, jednu Petrovu skálu… útes, o který se tříští vlny světa a mých nepřátel. Ale tento blok musí být jeden, není možno, aby byli rozděleni; na tom závisí jeho božská síla proti celému peklu. A to je důvod, proč ji chrání jednota Všeho, jednota Trojice« (D. 22. 4. 1928).
»Naléhám na tuto jednotu vůle a myšlenek ve mně. Jistě, řeky plynou do moře různými cestami a pocházejí z různých pramenů; ale já chci, aby tyto řeky v mé Církvi byly jedna jediná jednota lásky, tj. aby moji biskupové a moji kněží tvořili jen jednu jedinou řeku, která ústí do moře, kterým jsem já. Chci, aby se moje Církev ve všech svým přítocích slévala ve vůli a v lásce.
Jednota, jednota úsudku, vůle v mé vůli, to je to, co dá pokoj mé Církvi a srdcím.
Kolik biskupů si stěžuje na nedostatek jednoty mezi svým klérem, a nejen kolem nich, ale i v nich, protože rozdílné názory vyvolávají nedostatek lásky a kritiku zraňující mé Srdce, které je celé poslušnost a láska.
Jestliže kněžství má svůj původ tak vznešený, že se nachází v láskyplném lůně Trojice, má nevyhnutelnou povinnost připodobnit se Trojici, a to zvláště v její jednotě. A jelikož Církev byla stvořena Trojicí, musí dýchat a pít jednotu v ní, podrobit se vůli, kterou projevili představení, tj. papež a biskupové, jimž jsou kněží podřízeni.
Tato jednota světu chybí a odtud pocházejí všechna zla, která sužují zemi. Duše se vzdalují od svého středu a z toho pramení všechny tragédie, které utiskují upadlé lidstvo. To je ústřední a kapitální bod jeho zhouby, že žije odděleno od jednoty, následuje bludná učení v pýše názorů a v množství sekt, v mlze a temnotě všehochutí. Den, kdy se svět vrátí ke svému středu, k jednotě Trojice v její Církvi, ten den bude svět zachráněn.
Ale nejsmutnější věc, to, co mě nejvíce bolí, je to, že i mezi mými existuje tato nejednota, která je odděluje od středu, od Trojice tak jednoduché a zářivé, od jednoty svaté a dokonalé mezi třemi božskými Osobami« (D. 28. 11 1927).
Jednoty nemůže být dosaženo pouhým úsilím lidských sil: je to dar, který přichází z nebe, a to je důvod, proč Kristus ve vrcholném okamžiku svého života vznáší k Otci modlitbu, ve které žádá o jednotu pro svou Církev.
»V této nejněžnější prosbě k svému Otci při Poslední večeři, v této modlitbě, která vytryskla z největší hloubky mé duše, v níž jsem chtěl vyjádřit svým apoštolům a v nich svým kněžím všech dob celou svoji něžnost a kvintesenci své duše žijící pro ně, žádal jsem svého Otce o to, co je největší a nejkrásnější, aby byli jedno, dokonale v jednotě Trojice.
Tato žádost o dokonalost jednoty v mém Otci a ve mně nezůstala neplodná, protože z ní vytrysklo na zem mnoho milostí, a to zvláště na mé kněze, kteří se tak mohli stát mým druhým já. Z tohoto důvodu, z tohoto jediného důvodu jsem je dal své Nevěstě, své Církvi, ale s povinností věrnosti a nejčistší lásky k ní; s povinností sloužit jí, těšit ji, dávat jí duchovní děti a svaté. Rozšiřovat její království, respektovat její hierarchii, uskutečňovat mezi sebou tuto jednotu až k této zemi, ohlas té svaté, plodné a nejčistší jednoty, jednoty kněží ve mně, která vychází z jednoty v Trojici.
Všechno to, co vzdaluje od této jednoty, je ďábelské, všechno to, co netíhne k této jednotě, je falešné; všechno, co odděluje od této jednoty, neslouží v nebi k ničemu« (D. 14. 3. 1928).
Conchita bude pociťovat ke kněžím vždy hlubokou úctu a výjimečnou lásku; ona je nekritizuje, obětuje svůj život na odčinění jejich slabostí a aby pro ně získala milost vynikající svatosti. Ustavičně se obětuje jako žertva za Církev a především za kněze.
Obětuj se spolu se mnou jako oběť za Církev
»Obětuj se jako žertva za mé kněze. Spoj se s mou obětí, abys získala milosti. Je nutné, abys ve spojení s věčným Veleknězem splnila roli kněze tím, že mě budeš obětovat Otci, abys získala milosti a milosrdenství pro Církev a její údy. Vzpomínáš si, kolikrát jsem tě žádal, aby ses přinášela v oběť v jednotě s mojí Obětí pro moji milovanou Církev? Nevidíš, že jsi celá její, protože jsi moje, a jsi moje, protože jsi celá její? Právě pro tuto zvláštní jednotu, která tě svazuje s mojí Církví, máš právo mít účast na jejích úzkostech a máš svatou povinnost těšit ji a obětovat se za její kněze« (D. 24. 9. 1927).
Jen Duch sjednocuje
»Aby se uskutečnil tento ideál jednoty mého milovaného Otce, který chová pro mé kněze, nevyhnutelným a všemohoucím motorem je Duch svatý. On a jedině on může obnovit tvář země a sjednotit srdce se Slovem, protože on je nevýslovné pouto lásky mezi Otcem a Synem: je to on, kdo sjednocuje Církev, protože sjednocuje Trojici v lásce; on sjednocuje, protože je Láska.
Láska je to jediné, co spojuje, sjednocuje a posvěcuje; jedině láska smiřuje, objímá, utužuje svazky a srdce.
Láska je motorem Církve a svátostí; to láska zrodila kněze v Otci, protože celá Trojice je jedna jediná podstata a jedna jediná vůle od počátku; láska utváří kněze, kteří byli zplozeni od věčnosti v mysli Otce, zrodili se z podnětu láskyplného bolestného tlukotu mého Srdce na kříži, aby je od počátku až do konce stravovala láska.
Jestliže vidíš jednotu v jedné jediné podstatě Trojice, pak uvidíš, jak je Církev odleskem téže Trojice a jak se celá její činnost na zemi soustřeďuje na uskutečňování jednoty v jednom jediném stádu s jedním jediným pastýřem.
Jednota je to, co je pro Boha nejkrásnější, protože jednota ho definuje, neboť on sám je nejvyšší Jednota, Bůh je nejjednodušší ve svém bytí a jeho největší radostí, jeho jedinou radostí je milovat sebe samého, být třemi Osobami v jedné podstatě a bytosti lásky, i když Láska je zosobněna v Duchu svatém; raduje se v jednom jediném nekonečném bodě, který ho celého naplňuje, všechno pohlcuje a všechno vytváří: duše, světy, projevy lásky, lásky nejčistší, která udivuje nebe a působí, že stvořené bytosti volají: „Svatý, Svatý, Svatý“, padají na tvář před ním, před těmito nekonečnými dokonalostmi, které udivují, zaplavují, zbožšťují a sjednocují v Bohu všechny věci.
Proč jsem ti vyprávěl o této nejsvětější jednotě, nevyšší a nejdokonalejší, která uchvacuje samého Boha věčného a nekonečného v jeho dokonalostech?
Protože tato jednota vytvořená z lásky, která se odráží v mé Církvi, která musí být jedna podle jednoty Trojice, neexistuje u mnoha mých biskupů a mých kněží… Chtěl jsem ti ukázat tuto ránu, která zraňuje mé Srdce Člověka – Boha; bolestný obraz nejednoty vůle u tolika údů mé Církve.
Komu to slouží, jestliže navenek jsou vůle sjednoceny kvůli lidským ohledům, ale uvnitř je nesoulad, jsou zde kritiky, intriky, které jen já dobře vidím, ale které tolikrát vyvolávají pohoršení? To mě zarmucuje: tento nedostatek lásky bratrské, synovské a také otcovské; to mi působí bolest; odtud tolik zla, nad kterým běduji, o kterém je možno slyšet v mé Církvi a které jí ubližuje mnoha způsoby.
Oni musí pracovat v jednotě, v jednotě myšlenek a dispozic. Ale aby to byla pravda, nikoliv jen naoko nebo z přinucení! Je třeba napodobovat Trojici, usilovat, aby celý episkopát měl jedno srdce a jednu duši, tvořil jednu jedinou rodinu ve mně skrze mého Ducha, jen jednu touhu v mé vůli, ne pouze naoko. Opakuji: Můj pohled směřuje do nitra.
Stejně tak kněží musí sladit svou vůli s vůlí biskupa, respektovat jeho rozhodnutí bez nesouhlasu; oni se musí vystříhat víc než kdokoliv jiný nedostatku lásky v tomto nejdůležitějším bodě, jemuž není rovného.
A proto naléhám: je třeba jít k Duchu svatému, Rádci, který sjednocuje mysli a vůle. On dává odlesk jednoty v duších, protože je vnitřní podstatou jednoty. Duch svatý, duše Církve, je praporečníkem jednoty, jejím počátkem, jejím středem a jejím koncem, protože je Láska.
Biskupové a kněží ať se utíkají s velkou naléhavostí a rostoucí láskou k Duchu svatému, a on bude jejich světlem, on jim dá směr, povede je, aby je přivedl k jednotě.
Chci ve své Církvi jen jeden jediný apoštolát, jednu pravdu, jeden cíl. Jedno mučednictví, jestliže všichni vydávají svědectví; jednu radost, jestliže se všichni radují; jeden triumf, jestliže všichni mají úspěch; jednu kalvárii, jestliže všichni trpí, tj. jedno pouto lásky, která spojuje, stejné pouto, které utváří jednotu skrze lásku, skrze Ducha svatého. Jen jeden Ježíš, Člověk – Bůh, který je rozněcuje, a jen jeden cíl, můj Otec, protože všechno vychází od něho skrze Ducha svatého a skrze Marii« (D. 27. 11. 1927).
Dovršení jednoty v Trojici
»Dovršení jednoty« se uskutečňuje, když křesťan, a zvláště kněz miluje s Duchem svatým, tj. když jeho láska se nepraktikuje lidským způsobem pod vlivem obezřetnosti. »Láska zdokonalená dary« miluje s Duchem svatým.
»Církev je láska k Bohu a k lidem, protože její původ, její podstata, její život vycházejí z plodné Otcovy lásky. A z tohoto důvodu křesťané musí být láska, neseni k vrcholům jednoty láskou. A kdo je Láska, ne-li Duch svatý? Tento Duch je můj Duch, a skrze něho jsem miloval Otce: stejným způsobem chci, aby kněží a všichni křesťané milovali Otce, jako já ho miluji se stejným Duchem svatým: toto je dokonalost lásky.
Je to láska, která spojuje s Trojicí, která činí prostým ve svatosti, která vás sjednocuje, která plodí to, co je svaté, a přetváří ve mne, uskutečňuje to, co si moje láska přeje a po čem touží můj Otec: aby všichni kněží byli jen jeden kněz ve mně, jen jeden Kristus, na kterém spočívá jeho laskavý pohled a ve kterém má zalíbení.
Chápeš, že když jsem zakládal Církev, byl to můj ideál? Já v papeži jako Hlava a všichni kněží, kteří ve mně tvoří jedno jediné tělo a jednu jedinou vůli s mým milovaným Otcem. A po kněžích moje vyvolené duše, všichni křesťané se musí sjednotit ve mně v dovršení jednoty« (D. 5. 7. 1930). ( viz také )
Pramen: Conchita Armida: Duchovní deník matky rodiny, MCM Olomouc 2001
