V boji proti koronaviru
21. 3. 2020
Nacházíme se ve stavu války proti koronaviru COVID-19. Potíž spočívá v tom, že nejsou známy všechny informace o tomto viru a boj potrvá ještě velmi dlouho. Virus je to velmi zákeřný, protože má relativně dlouhou inkubační dobu a je nakažlivější než jiné již známé viry.
Hlavní přirozená zásada obrany proti koronaviru je varovat se přímého styku s jinými osobami.
Tato situace vyvolává velký smutek a také strach. Nikdo se nechce setkat s virem ani nakazit druhé. Máme starost zvláště o staré osoby a o ty, kteří pro svůj zdravotní stav jsou virem ohroženi na životě. Pro boj proti nákaze zdržujeme se všichni v ústraní, ve svých domovech, kde ovšem už nemůžeme blízkým projevovat svou lásku tak jako obvykle. Pro osoby v karanténě je situace ještě horší, nemohou být s nikým ve styku.
K tomu přistupuje ekonomická krize se svými tragickými následky pro ty, kteří zajišťují potřeby našeho každodenního života. Nemůžeme vylučovat možnost vysokého počtu úmrtí v populaci i na celém světě.
Je proto třeba využívat všechny přirozené prostředky na obranu proti nákaze. Používání všech rozumných prostředků proti šíření viru je základním aktem lásky.
Kromě potřeb nutných pro život nesmíme zapomínat na náš vztah k Bohu. Připomeňme si slova našeho Pána: Kdo mě miluje, zachovává moje slovo a můj otec ho bude milovat a přijdeme a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23). Kristus je Pánem přírody a dějin. Nedistancuje se od nás a nepřehlíží naše každodenní zápasy. Slíbil nám: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. (Mt 28,20). V boji s koronavirem naší nejúčinnější zbraní je náš vztah k Ježíši Kristu skrze modlitbu a pokání a skrze projevy zbožnosti a úcty. Obracejme se na Krista, aby nás osvobodil od moru a ode všeho zla: je vyloučeno, aby neodpověděl na projevy ryzí nezištné lásky. Proto je potřebné, abychom měli přístup do našich chrámů, kaplí a ke svátostem i k veřejným pobožnostem a modlitbám.
Tak jako si můžeme opatřit pokrm a léky s náležitou pozorností, abychom nešířili virus, máme také mít možnost modlit se v našich kostelích, přijímat svátosti, pociťovat Boží blízkost a prosit Pána vhodným způsobem o jeho pomoc. Bez Boží pomoci jsme nenávratně ztraceni.
V průběhu morových nákaz věřící se vždy spojovali a konali horlivé modlitby, účastnili se procesí. Římský misál 1962 obsahuje mešní texty pro období nákazy a vysoké úmrtnosti. Podobně litanie ke všem svatým obsahují prosby: „Vysvoboď nás od moru, hladu a války“. Často, když se ocitáme v situacích velkého utrpení, se ptáme: „Kde je Bůh?“ Ale správná otázka je: „Kde jsme my?“ Jinými slovy, Bůh je zcela jistě s námi, aby nám pomáhal a zachránil nás, zvláště v období velkých zkoušek a v hodinu smrti, ale my můžeme být od něho velmi vzdáleni z důvodu naší neschopnosti uznat naši naprostou závislost na něm a prosit ho každý den, nabídnout mu své oběti a úctu.
V těchto dnech jsem slyšel od mnoha katolíků, že jsou hluboce zarmouceni a deprimováni, že se nemohou modlit v kostelích. Chápou nezbytnost zachovat přiměřená opatření a jsou ochotni zachovávat je i na místech kultu. Ale příliš často musí přijmout velké utrpení, že kostely jsou zavřeny a nemohu přistupovat ke zpovědi a svatému přijímání.
Věřící člověk nemůže nepokládat současnou kalamitu, ve které se nacházíme, za důsledek odstupu naší lidové kultury od Boha. Společnost je nejen lhostejná k jeho přítomnosti mezi námi, ale také se staví odbojně proti řádu, pro který jsme stvořeni a na němž spočívá naše existence. Stačí pomyslet na časté útoky proti lidskému životu, který Bůh stvořil ke svému obrazu a podobenství (Gn 1,27), na útoky proti nevinným nenarozeným životům, které nejvíce potřebují naši péči, stejně jako ti, kteří jsou pokročilého věku nebo potřebují zvláštní péči. Každý den jsme svědky násilí v kultuře, která nerespektuje hodnotu lidského života.
Stačí pomyslet na útoky proti integritě lidské sexuality, proti naší identitě jakožto lidí, používání násilných prostředků k dosažní jiné sexuální identity, než jaká byla stanovena od Boha. Jsme svědky devastace individuí i rodin ve jménu tzv. „ideologie gender“.
Jsme svědky, a to dokonce uvnitř samotné církve – pohanství, které uctívá přírodu a zemi. Uvnitř církve jsou osoby, které mají k zemi vztah, jako by byla naší matkou. My jsme však vyšli z rukou Boha, Stvořitele nebe i země. Jen v Bohu je naše spása a záchrana. Modleme se proto božsky inspirovaná slova Žalmisty: „Jen (Bůh) je má skála a má pomoc, pevný hrad, že nezakolísám (Ž 61,3).
Mnoho osob, s nimiž jsem ve styku, když uvažují o aktuální světové zdravotní krizi se všemi přidruženými efekty, vyslovuje naději, že ona přivede – jednotlivce i rodiny- k obnově našeho života a k návratu k Bohu, který je nám zcela jistě nablízku a ustavičně nám projevuje své nesmírné milosrdenství a lásku. Není pochyb, že velká zla, jako je morová rána, jsou plodem hříchu dědičného a našich hříchů osobních. Bůh ve své spravedlnosti musí napravovat nepořádek, jaký náš život vnáší do světa. Uspokojuje naše požadavky skrze spravedlnost a své svrchované milosrdenství.
Bůh nás neopustí v chaosu a ve smrti, kterou hřích přivodil na svět, než poslal svého jednorozeného Syna Ježíše Krista, aby trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, vstoupil do své slávy na jeho pravici, aby stále zůstával s námi, očišťoval od hříchu a zachoval v nás lásku Boží. Ve své spravedlnosti Bůh uznává naše hříchy, ale současně nezbytnost jejich nápravy, ve svém milosrdenství vylévá na nás milost lítosti a vůle k nápravě. Prorok Jeremiáš se modlil: Pane, poznáváme své nepravosti i bezbožnost našich otců, že jsme zhřešili proti tobě. Pro své jméno nás nevydávej v potupu, nenech zhanobit trůn své slávy, rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi (Jer 14, 20-21).
Bůh se od nás neodvrací, neruší svou smlouvu věrnou a trvalou, i když jsme často lhostejní, chladní a nevěrní. I když současné utrpení v nás vyvolává chlad a nevěrnost, jsme povoláni, abychom se obrátili a vzývali jeho milosrdenství. Důvěřujme, že nám naslouchá a udělí nám své milosrdenství, své odpuštění a pokoj. Spojme své utrpení s jeho umučením a smrtí na kříži, jak říká sv. Pavel: Na svém těle doplňme, co zbývá k plnosti jeho útrap (Kol 1,24). Budeme-li žít v Kristu, zakusíme pravdivost biblické modlitby: Sám Pán je spásou spravedlivých, v čas nouze je jim ochranou (Ž 36,39). Bůh nám plně zjevil pravdu obsaženou v modlitbě žalmisty: Milosrdenství a pravda se setkaly. Políbily se spravenost a pokoj (Ž 84,11).
V naší zcela sekularizované kultuře je tendence pokládat modlitbu a úkony zbožnosti za něco jako jít do kina či na sport – za aktivity, které nejsou podstatné a které je možno potlačit a věnovat pozornost tomu, jak se vyhnout smrtelné nákaze. Ale modlitba, úkony zbožnosti, adorace a především zpověď a mše svatá jsou podstatné prostředky pro skutečné duchovní zdraví a nalezení pomoci u Boha v době velkého nebezpečí pro všechny. Proto nemůžeme přijímat pasivně taková rozhodnutí vlády, která pokládají náboženský kult za stejnou věc jako jít do restaurace nebo pěstovat sport. Kdybychom to udělali, ti kteří tolik trpí v důsledku infekce, byli by zbaveni setkání s Pánem, který nás přivádí ke zdraví a pokoji.
My biskupové a kněží musíme veřejně vysvětlovat, jak nezbytné je pro katolíky modlit se ve svých chrámech a konat procesí, která volají o Boží požehnání pro jeho lid, který tak silně trpí. Musíme zdůraznit, že zákony státu, i když jsou pro dobro samotného státu, musí respektovat zvláštní důležitost míst kultu zvláště v epoše krizí. V minulosti totiž vlády dokázaly pochopit důležitost víry a modlitby pro lid při překonávání morové rány.
Tak jako jsme schopni najít způsob, jak si opatřit pokrm, léky a jiné věci, aniž bychom nezodpovědně riskovali nákazu, můžeme také najít způsob, jak uspokojit potřeby duchovního charakteru. Můžeme vytvořit větší počet příležitostí k účasti na mši svaté a úkonech zbožnosti pro určitý počet věřících bez zanedbání opatření proti nákaze. Mnohé naše kostely jsou dostatečně veliké a mohou posloužit skupině věřících, aby se spojili k modlitbě a adoraci bez porušení norem bezpečného odstupu. Zpovědnice mohou být vybaveny folií a bezpečně dezinfikovány, takže ke zpovědi je možno přistupovat bez nebezpečí přenosu viru. Jsem přesvědčen, že věřící jako znamení vděčnosti za možnost přijímat svátosti nabídnou svou pomoc a spolupráci.
Pokud z nějakých důvodů není někde možno zpřístupnit kostel, naše domovy jsou rozšířením naší farnosti a mohou se stát malou kaplí, kam si přinášíme Ježíšovu přítomnost. Postarejme se, aby se uplatnila pravda, že Pán je hostem každého křesťanského domu. Obracejme se na něho modlitbami a pobožnostmi, zvláště sv. růžencem. Není-li v našich domácnostech obraz Božského Srdce a Neposkvrněného Srdce Panny Marie, je čas tak učinit. Tak může doma vzniknout malý oltář, kde se spojíme s vědomím, že Kristus přebývá mezi nám skrze vylití Ducha Svatého.
Doporučuji všem, kdo nemají možnost účasti na mši svaté a sv. přijímání, aby praktikovali duchovní svaté přijímání, pokud si nejsou vědomi těžkého hříchu, ze kterého se nevyznali ve svátosti smíření. Můžeme tak učinit slovy sv. Alfonze Maria Liguori:
»Pane Ježíši Kriste, protože tě nemohu přijmout svátostně, přijď alespoň duchovně se svou milostí do mého srdce«. Duchovní svaté přijímání je krásným projevem naší lásky k Pánu v Nejsvětější Svátosti a může nám přinést hojnost milostí.
Pokud jsme si vědomi smrtelného hříchu a nemáme možnost přistoupit ke svátosti smíření, církev nám doporučuje vzbudit upřímnou dokonalou lítost z lásky k Bohu, milovnému nad každou jinou věc. K úkonu lítosti je nutno připojit pevné rozhodnutí vyznat tento hřích v nejbližší možné svátostné zpovědi.
Konečně víra a rozum jako vždy poslouží k vytvoření vhodných řešení v nesnadné záležitosti. Používejme rozum inspirovaný vírou, abychom našli korektní způsob, jak překonat tuto epidemii. Tuto možnost skýtá právě modlitba, úkony zbožnosti a adorace, vzývání Božího milosrdenství ve spojení s jeho lidem, který trpí a nachází se ve smrtelném nebezpečí. Stvořeni k Božímu obrazu a podobenství využívejme dary víry a dary Boží: Víru, Naději a Lásku - a nalezneme cestu v aktuální epoše zkoušky, která je příčinou našeho smutku a strachu.
Můžeme počítat s přímluvou a pomocí velkého zástupu našich přátel v nebi, s nimiž jsme intimně spojeni skrze společenství svatých. Panna Maria, Matka Boží, svatí andělé a anděl strážce, sv. Josef, pravý snoubenec Panny Marie a patron všeobecné církve, sv. Roch, kterého vzýváme při epidemiích, a další světci a blahoslavení, na které se obracíme a kteří jsou po našem boku, provázejí nás a ujišťují, že Bůh vždy naslouchá našim modlitbám a odpovídá svým milosrdenstvím a nekonečnou, neustávající láskou.
Drazí přátelé, nabízím vám tyto malé úvahy s hlubokým vědomím, že trpíte kvůli pandemii koronaviru. Doufám, že vám moje úvahy budou užitečné. Především doufám, že vás inspirují, abyste se k Bohu obrátili v modlitbě a adoraci, každý podle svých možností, a zakusíte jeho uzdravení a Pokoj. Připojuji své ujištění, že na vás myslím každý den ve svých intencích a modlitbách, které vkládám do oběti Mše svaté.
Vzpomeňte si na mne i vy ve svých modlitbách.
Vždy Váš v Srdci Ježíšovu a Neposkvrněném Srdci Panny Marie a Nejčistším srdci sv. Josefa
Raymond Leo kardinál Burke.
21. března 2020, o svátku sv. Bernarda opata
Pramen: Chiesa e post concilio
