Útoky na kněžství jsou útoky na Eucharistii
Eucharistie patřila vždy k preferovaným terčům těchpro ty, kteří nenávidí církev. Eucharistie totiž obsahuje v sobě církev, jak konstatuje teolog – pasionista Enrico Zofolli: Ona totiž zahrnuje všechny zjevené pravdy, je jediným zdrojem milosti, je předzvěstí ráje a epilogem všech zázraků Všemohoucího. (Enrico Zoffoli, Eucarestia o nulla, Edizioni Segno, Udine 1994, p. 70).
Současné útoky na svátost Eucharistie předpověděla Panna Maria ve Fatimě. Na Cova da Iria Panna vyzývala pasáčky k modlitbě: Nejsvětější Trojice... obětuji ti Tělo a Krev, duši a božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na odčinění všech urážek, svatokrádeží a lhostejnosti, kterými je urážen.
Ještě dříve na jaře 1916 zjevil se dětem Anděl, v levé ruce držel kalich a nad ním se vznášela hostie. Podal svatou Hostii Lucii a Krev z kalicha Františkovi a Hyacintě, kteří klečeli, zatímco anděl pronášel slova: Jezte a pijte Tělo a Krev Ježíše Krista, strašně uráženého nevděčnými lidmi. Odčiňujte jejich zločiny a těšte svého Boha.
Kardinál Sahar, prefekt Kongregace pro božský kult, ve své předmluvě ke knize Federica Bortoliho La distribuzione della Comunione sulla mano. Profili storici, giuridici e pastorali (Edizioni Cantagalli, Siena 2017), [Podávání svatého přijímání na ruku] uvádí, že tato scéna nám představuje, jak nemáme přijímat Tělo a Krev Ježíše Krista.
Podle kardinála urážky, které přijímá Ježíš ve svaté Hostii, jsou na prvním místě strašné profanace, o kterých nás informují konvertité, někdejší satanisté, ale také svatokrádežná přijímání, přijímaná bez Boží milosti a bez vyznání katolické víry. Navíc: je zde i všechno to, co by mohlo zabránit plodnosti této svátosti, především bludy zasévané do myslí věřících, aby nevěřili v Eucharistii.
A právě ten nejpodlejší ďábelský útok spočívá v tom, když někdo usiluje o udušení víry v Eucharistii, zasévá bludy a podporuje způsob, který je v rozporu s jejím přijetím; ve skutečnosti boj mezi svatým Michaelem a anděly na jedné straně a Luciferem a padlými anděly na straně druhé pokračuje v srdcích věřících: Satanovým terčem je Oběť mše svaté a přítomnost Ježíše v nejsvětější Eucharistii«.Tento útok probíhá po dvou kolejích: první je »omezování pojmu „skutečné přítomnosti“ a vyprazdňování termínu „transsubstanciace“. Druhá spočívá v pokusech odejmout ze srdcí věřících smysl pro posvátno«. Kardinál Sarah píše: »Zatímco termín „transsubstanciace“ nám označuje reálnou přítomnost, smysl pro posvátno nám umožňuje spatřovat v ní absolutní zvláštnost a svatost. Jak zlé by bylo ztratit smyl pro posvátno právě v oblasti, která je nanejvýš svatá. Jak je to možné? Tím, když se přijímá zázračný chléb stejným způsobem jako obyčejný pokrm!«
Následuje napomenutí: „Ať se žádný kněz neodvažuje prosazovat vlastní autoritu v těchto otázkách a odmítat nebo špatně jednat s těmi, kteří touží přijímat svaté přijímání na kolenou a na jazyk: přicházejme jako děti a přijímejme pokorně Tělo Kristovo na kolenou a do úst!“
Konstatování kardinála Saraha je více než správné, ale špatné přístupy jsou přímo zarámovány do procesu sekularizace liturgie, která má svůj původ a počátek v tzv. Novus Ordo Missae Pavla VI. z 3. dubna 1969, jehož neblahé 50. výročí si připomeneme příští rok.
Jak napsali kardinálové Ottaviani a Bacci v Krátkém kritickém rozboru, tato liturgická reforma ve svém celku i v jednotlivých částech představuje udivující vzdálení katolické teologie Mše svaté od toho, jak ji formoval na svém XXII. zasedání tridentský koncil. Místo tradiční teologie mše svaté byla zavedena teologie nová, která dala stranou pojem oběti a v praxi zcela zeslabila víru v Eucharistii.
Na druhé straně je zde zpřístupnění Eucharistie těm, kteří žijí v hříšném svazku, jak k tomu vybízí exhortace Amoris laetitia, a „interkomunio“. Boloňský kněz don Alfredo Morselli velmi dobře objasnil teologické kořeny, které spojují Amoris laetitia a „interkomunio“ s evangelíky.
Dodejme, že útok na Eucharistii se stává útokem na posvátný řád, a to pro těsné pouto, které spojuje obě svátosti. Viditelná ústava církve je založena na Řádu a na svátosti, která pokřtěného činí účastníkem Kristova kněžství; kněžství se uplatňuje především v oběti Mše svaté, která představuje zázrak transsubstanciace, což je ústřední dogma katolické víry.
Jestliže Kristova přítomnost ve svatostánku není skutečná a mše se redukuje na pouhou památku nebo symbol toho, co se událo na Kalvárii, pak není zapotřebí kněží, aby přinášeli oběť, a jelikož církevní hierarchie je založena na kněžství, pak tím trpí ústava samotné církve a její učitelský úřad. V tomto smyslu připuštění cizoložníků a protestantů k Eucharistii má spojení s možností udělit kněžské svěcení ženatým mužům a nižší stupně svěcení ženám. Útok na Eucharistii je útokem na kněžství.
Není nic většího, krásnějšího a dojemnějšího než Boží milosrdenství vůči hříšníkům. Srdce, které lidstvo tolik milovalo, na přímluvu Neposkvrněného Srdce Mariina, s nímž je nerozlučně spjato, chce nás přivést, abychom se radovali z věčné blaženosti v ráji, a nikdo, ani nejzatvrzelejší hříšník nemůže pochybovat o této spásné lásce.
Proto nesmíme nikdy ztrácet důvěru v Boha, ale musíme si ji uchovávat až do konce našeho života, protože v této důvěře nebyl nikdy nikdo zklamán. Pán nás nikdy nezklame, ale my můžeme hledat, jak oklamat Jeho, a můžeme tak oklamat sami sebe. A není většího podvodu než věřit, že je možno dosáhnout spásy bez kající lítosti a bez vyznání pravé katolické víry.
Kdo hřeší anebo žije ve hříchu, spasí se, jestliže činí pokání. Ale pokud si myslí, že oklame Boha, spásy nedosáhne. Neodsuzuje ho Bůh, ale odsuzuje sám sebe, tím, že přistupuje ke svátostem nehodně, a jí tak pokrm svého vlastního odsouzení. Vysvětluje to Korinťanům sv. Pavel těmito ostrými slovy: »Kdo jí chléb nebo pije z kalicha Páně nehodně, bude vinen tělem a krví Páně. Proto každý ať zkoumá sám sebe. A pak teprve jí a pije z kalicha; kdo totiž jí a pije nehodně a nerozlišuje tělo Páně, jí a pije vlastní odsouzení (1 Kor 11, 27-29). Svatý Pavel pak konstatoval, že v Korintě pro svatokrádežná přijímání mnoho osob tajemně onemocnělo a zemřelo (1 Kor 11,30).
Smutný je osud těch, kdo nepřistupují ke svátostem, protože neváhají žít v hříchu. Horší však je osud těch, kdo svatokrádežně přijímají svátosti, protože žijí bez Boží milosti. To jsou ony urážky, které zraňují a probodávají Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce Panny Marie.
Jsou to tyto hříchy, které vyžadují naše dostiučinění, naši přítomnost před svatostánkem, naši veřejnou obranu Eucharistie proti jakémukoliv druhu profanace. Budeme-li takto jednat, zajistíme svou spásu a urychlíme příchod království Ježíšova nad naší společností, která pak nebude váhat se zcela obnovit na troskách moderního světa.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
