Umlčený ekumenista
Stephan Georg Schmidt
John Henry Newman, velký konvertita, má nesporně co říci k otázce sjednocení křesťanů. Již v 19. století vyslovil cenné myšlenky o vztahu katolíků k jiným vyznáním.
Již v mladých letech pocítil povolání k duchovnímu stavu. Šel za svým povoláním nejdříve v anglikánské církvi. Ale když v průběhu dlouhých let a intenzivního zkoumání poznal katolickou církev a pochopil, že anglikánská církev nemůže vznášet nárok být apoštolskou, došlo v jeho životě k zásadnímu obratu a stal se katolíkem. Stalo se tak v bolestném a velmi vnitřním procesu plném konfliktů. Jedno z jeho mnoha děl velmi výstižně zachycuje myšlenkové procesy, které ho ve čtyřicátých letech 19. století zaměstnávaly. Kniha O vývoji nauky víry byla sepsána v měsících únoru až říjnu r. 1845 a znovu vydána v roce 1878, krátce před tím, než byl jmenován kardinálem.
Jako nikdo jiný je Newman vhodný k tomu, aby dal rozhodující podněty dnešnímu ekumenickému hnutí. Studoval podrobně obě strany: protestantskou i katolickou. Proč však se jeho poznatky a náhledy v bohaté publicistické, pastorační a vědecké činnosti nevyužívají ve větší míře? Proč se o něm vůbec nemluví ani nepíše?
Abychom si vysvětlili toto zvláštní mlčení o Newmanovi, je třeba vyslovit choulostivou tezi: Jeho názory nezapadají do dnešního (především německého) názorového spektra. Zdá se, jako by nebylo politicky korektní mluvit o prominentních konvertitech.
V „jednotě smířených růzností“, jak tato formule dnes zní, není místa pro lidi, jako je on, který z vědomého rozhodnutí přestoupil ke katolické víře. Dnes máme katolické kněze, pro které je vyloženě nepříjemné, když nějaký protestantský křesťan chce konvertovat v jejich farnosti. Jak se vlastně chápe „jednota v různosti“, ukazují požadavky, aby byl Luther prohlášen za učitele Církve nebo aby se položilo rovnítko mezi protestantskou večeří Páně a katolickou eucharistickou slavností, stejně jako návrh, aby se upustilo od katolické „misie“ v protestantských oblastech.
Katolická církev, která jak svým jménem, tak svědectvím církevních Otců zahrnuje celý okrsek zemský, se tak pojednou stává pouze jednou z variant mezi libovolně velkým počtem variant křesťanské víry. Slovo „katolická“ ve vyznání víry se podobně jako u protestantů nahrazuje výrazem „křesťanská“ a to je možno chápat nejen jako projev protikatolického afektu; jenomže text Creda, jednoznačně sankcionovaný jako jedině legitimní ekumenickým koncilem, je absolutně důsledný. Jestliže církev, zvaná katolická, není již jediné legitimní a obecné, všezahrnující společenství křesťanů, nýbrž jen jedna jeho část, pak není možno požadovat, aby původní přiznání k víře v „jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“ platilo stejně pro všechny křesťany, a musí se nutně nahradit atributem „křesťanská“.
Pro Newmana by něco takového bylo zcela nemyslitelné, a to již v době, kdy patřil k anglikánské církvi. Kniha Book of Common Prayer, modlitební kniha anglikánské církve znala Credo jen v předané formulaci „The holy Catholic Church“ a příslušníci anglikánské hierarchie se pokládali za legitimní nástupce apoštolů. Newmanovy dřívější protikatolické polemiky vyrůstaly z přesvědčení, že nepřerušeným pokračováním tradiční linie od počátku je anglikánská, a nikoliv papežská církev. Newman sice napadal církev římskou, ale pojmu „všeobecné“, tedy v tradičním smyslu „katolické“ církve se nevzdal a nikdy by ho napadlo nahradit ji nedefinovaným společenstvím rozličných vyznání.
Podrobně popisovat jednotlivé úvahy, skrze něž dospěl Newman k poznání, že apoštolský je katolicismus, a nikoliv anglikanismus, by bylo příliš obšírné. Nás bude nyní zajímat pouze skutečnost, jak Newman k tomuto přesvědčení dospěl, protože právě tím se dá vysvětlit, proč je v dnešních ekumenických debatách opomíjen.
Mohlo by nás svádět pokušení pokládat některé pasáže z knihy O vývoji nauky víry za projevy typické horlivosti konvertity. Ale proti tomu mluví dvě skutečnosti: za prvé v těch měsících, kdy Newman napsal i četná jiná díla, ještě krok ke katolické církvi vůbec nepodnikl, nýbrž zabýval se v hloubi své duše sám sebou; za druhé vydal knihu znovu po třiceti letech, kdy nadšení konvertity bylo již dlouho překryto jinými tíživými úvahami.
Nicméně tato kniha představuje ono základní vypořádání se s vírou, v němž se Newman stal velikým a které je současně intelektuálním zdůvodněním výlučnosti nároku pravdy katolické církve. Větami, jako je ta následující, se vůbec nepředstavuje jako advokát „jednoty v různosti“: „ A je jisté přinejmenším toto: tím, čemu nás stále učí dějiny, co pokaždé zveličují nebo oslabují, k čemu pokaždé říkají ano a čemu se říká ne, – křesťanstvím dějin není ani v nejmenším protestantismus. Jestliže je nějaká pravda zcela jistá, pak je to tato: hluboce proniknout do dějin znamená přestat být protestantem.“
Jak velice muselo toto poznání otřást takovým člověkem, jakým byl Newman, se nedá vůbec změřit. Celá kniha je proniknuta hledáním nepřerušené linie, autentické tradice; jeho nejdůležitější argumenty nejsou teologické, nýbrž přísně historické povahy a připouštějí jen jediný závěr: „Jen katolická církev, jak ji tvoří římská papežská církev, může právem vznášet nárok, že nepřerušila linii tradice a autenticky v ní pokračuje, navzdory všem dějinným omylům a blouděním.“
Jak to musí dnes znít, když Newman tvrdí: „Kdyby církevní učitelé Atanáš nebo Augustin znovu přišli na zem, bez váhání by věděli, které křesťanské společenství je ta »jejich« katolická církev!“ Něco takového dnes veřejně prohlásit, to snad ani nejde.
Ale ať někdo přijde a dovolí si tvrdit, že to je výsledek 2. vatikánského koncilu. Koncil o této otázce hovoří ještě zcela ve smyslu tradice a smýšlí tedy zcela jinak než ti, kteří dnes požadují úplnou rovnost. Pro koncilní otce byla katolická církev stejně jako dříve i nadále jedinou strážkyní plné jednoty v Kristu, jí jediné byla svěřena plnost prostředků spásy. Tak to stojí v dekretu o ekumenismu.
Z toho je možno vysvětlit, proč tento dokument, stejně jako Newmanovy texty, je odsouván stranou: stojíme zde před neoblíbenými pravdami. A co více – jak Newman, tak i koncil mají tradici Církve na své straně.
Tak např. může Newman vedle četných autorů raně křesťanské tradice citovat z Laktantia jeho větu: „Když se lidé nazývají phrygiáni, valenciáni, marcionisti nebo anthropiáni nebo mají nějaké jiné jméno, pak již nepatří mezi křesťany, neboť ztratili jméno Krista a odívají se do lidských, cizích titulů. Je to jen jediná katolická církev, která uchovává pravou bohoslužbu.“ I další Otce, jako např. sv. Jeronýma, je možno najít v Newmanově knize s podobnými výroky.
Proti rozštěpení na různé nauky, nazvané podle jejich zakladatelů nebo místa původu či jiných kritérií z dob raného křesťanství, stojí jedna všeobsahující = katolická církev. Závěr, který z toho Newman vyvozuje, je jistě tvrdý, zvláště, když máme před očima paralelu dnešního rozštěpení protestantismu na luterány, kalvinisty, anglikány, presbyteriány, baptisty, metodisty atd. atd
A přece rozdíl mezi dobou církevních Otců a dobou Newmanovou je nabíledni. Dnes je to poprvé, kdy sama katolická církev se má vzdát svého čestného titulu „katolická“, nebo ho degradovat na ryze konfesionální rozlišovací znamení, neboť se v ní dala do pohybu hnutí, která by chtěla z katolické církve učinit jen jedno z volitelných vyznání.
Je proto nanejvýš na čase, abychom prolomili mlčení o velkém konvertitovi a ekumenistovi Johnu kardinálu Newmanovi, a tak si připomněli, že pravá jednota nemůže být dosažena proti tradici katolické církve nebo bez ní.
Z Der Fels 3/2000
přeložil –lš-
