Před kontroverzní synodou o mládeži
28.9. 2018
Apoštolská konstituce Episcopalis communio ruší jedním rázem Ordo Synodi episcoporum promulgované Benediktem XVI. 29. září 2006 a články (které?) Motu proprio Apostolica solicitudine Pavla VI. z 15. září 1965 a všechny kánony Kodexu církevního práva, »které jsou v přímém rozporu s jakýmkoliv článkem nového dokumentu.
Jako již v jiných případech (normy pro prohlášení nulity sňatku nebo normy pro ženskou klausuru), brutální zásah ukládá právnické inovace a hluboké změny. Biskupský synod, instituce vynalezená na konci posledního koncilu, aby ho nějakým způsobem zvěčnila, se nečekaně změnil na instanci ryze poradní, na orgán se schopností rozhodovat v univerzální církvi.
Zavedené změny nutně vyvolávají dojem, že vlastní pojem synodality a naslouchání Božímu lidu byl vytvořen podvodně jako nástroj extrémní centralizace k vytváření naukových a disciplinárních změn, které mají uniknout jakémukoliv povinnému procesu ověřování: římská kurie a samotný kardinálský senát je prakticky postaven mimo hru. Tak velebené biskupské kolegium je redukováno na pouhý výkonný orgán direktiv shora, ekumenický koncil se stává zcela zbytečný. V přípravě, konání a realizaci synody je totiž enormní míra moci přiznána generálnímu sekretariátu, který permanentně jmenuje papež a který pracuje pod jeho přímou autoritou. Nemluvě o činnosti expertů, auditorů, přizvaných specialistů a bratrských delegátů z jiných vyznání podle papežovy volby, kteří mohou vystupovat (bez rozhodovacího hlasu) a přispívat do skladby textů.
Ale tou nejpádnější novotou je modalita publikace finálního dokumentu zpracovaného synodní komisí: schválen biskupy s morální jednomyslností, nedeterminovanou hlasováním, nýbrž chápanou jako plod Ducha, který je k dispozici římskému papeži, jenž si vyhrazuje rozhodnutí o zveřejnění. Nebo v případě, že svěřil rozhodující moc shromáždění, které direktivně ratifikoval a promulgoval. V obou případech se těší autoritě řádného magisteria nástupce sv. Petra, aniž by se čekalo jako dosud, na následnou apoštolskou exhortaci s osobním přínosem k úvahám synodních otců. Vzhledem k tomu, že není stanoveno schválení požadovanou většinou, je obtížné ubránit se podezření, že se má vytvořit cesta pro vydávání ukvapených rozhodnutí.
Ostatně dvě minulé synody o rodině představují zcela evidentní trik, jak vytvořit precedent pro otevření průsmyku na legalizaci sodomie a trvalého cizoložství. V tomto případě se zdá, že záměrem je proclít předmanželské styky, antikoncepci, o propasírování homosexuální agendy ani nemluvě. Nyní bude všechno mnohem jednodušší. Nebude už zapotřebí machiavelistického zákulisí, jak tomu bylo v případě prozrazeném od Mons. Forteho po zveřejnění Amoris laetitia. (viz)
Je třeba říct: pokud jde o vybraný jazyk, ten se velmi hodí k současnému římskému papeži, jsou to evokující slova krystalické čistoty, všechna čest biskupům shromážděným na jeho pozvání z blízka i dálky, jenže nikoliv všichni jsou ochotni polykat netečně jakákoliv sousta, jako např. interpolaci o pozitivním přínosu, jaký mohou homosexuálové přinést do života církve, která zazněla v synodě 2014 právě od „velkého“ teologa, o kterém byla výše zmínka. Je pravda, že do svědomí vidí jen Bůh, ale chování je všem na očích a v mnoha případech toto chování odhaluje záměr. Navíc málo vhodné chování nemůže být podle katolické morálky plodem čestného úmyslu; ovšem oni pánové, jak se zdá, jednají podle jiných rozmanitých principů, jak je to příznačné pro marxisty.
Podle představ toho, kdo má mentalitu hegelovského typu leninsky rozvinutou, člověk se nemusí chovat podle předem stanoveného řádu, nýbrž naopak, má si přetvářet skutečnost podle ideí nebo objektů, které si sám koncipoval. K dosažní tohoto cíle jsou všechny prostředky povoleny, např. z prostého důvodu, že sám koncept dovoleného nebo nedovoleného je determinován ideou nebo nutností vyplývající z jejího provedení.
Mimo tento způsob myšlení nejsem schopen pochopit způsob jednání Bergoglia a jeho druhů; v jeho nitru se všechno stává jasným. Realita, kterou se chtějí řídit, je spíše eskamotáž, jak prosadit vizi světa a života ryze horizontální, pozorovanou selektivním způsobem skrze deformující prisma, aby se nepopiratelně prosadila rozhodnutí již předem stanovená a přijatá.
Obrazem skutečné mládeže není to, co vyplývá z dotazníků, které systematicky předem vylučují ty, kteří se nevejdou do šablon vykonstruovaných podle umělých modelů a na které se aplikuje nátlak psychosociálního charakteru. Už po desetiletí „mládežnická pastorace“ pracuje podle abstraktních sociologických analýz, které v myslích kněží a animátorů vytvářejí filtr bránící bezprostřednímu a přirozenému kontaktu s osobami, neboť jsou klasifikovány jako „případy“. Výsledkem jsou projekce vyrobené ve zkumavce, které neslouží mládeži, ale těm, kteří je vynalézají a kteří se tím živí. Hřích, milost a odpovědnost zde vůbec nevstupují do hry, a pokud ano, pak jen jako psychologické koncepty a sociální fenomény, přičemž zcela mimo pozornost zůstává to, co je podstatné, totiž že nejlepší část mládeže se vydala zcela jinou cestou, kterou tito „výzkumníci“ vůbec nevnímají.
Zcela koherentní s touto zvrácenou mystifikací je Instrumentum laboris synody, které kromě toho, že zcela obrací naruby vztah mezi Ecclesia docens a Eccelsia discens, vystupuje jako plod sotva probuzeného sociologismu a antropologie amputované na pouhý sentimentalismus a individualismus. Suma sumárum, nemůžeme se vyhnout vážným obavám, že nejbližší sněmování bude léčka, způsob, jak zneužít mládež ke zcela jiným účelům. Je to bezprecedentní tah, který je po dvou týdnech radikálně inovovaný, aby mohl zabetonovat své závěry. Je to způsob, jak přesvědčit revolucionáře, aby ideologicky vytvořili novou církev, a vnuknout jim víru, že jsou to oni, kdo ji chtějí, tak jak tomu bylo s vykolejenými neregulérními páry.
Je zcela evidentní, že úsilí o manipulaci tak charakteristické pro poslední dvě synody, má být směrodatné i pro novou apoštolskou konstituci, která pak jako určitý pastorační nástroj má sloužit k hledání pravdy. Bergoglio vytváří instanci, která má nahradit papežský úřad a která se neřídí definicemi víry a morálky, ale prostě je předpokládá, jako by s nimi byla předem zcela ve shodě. Kontroverzní otázky jsou výzbrojí teologů, kteří předkládají výsledky svých bádání autoritě magisteria. Otevřené naukové problémy – pokud reálně existují a nejsou stvořeny ad hoc – však není možno vyjasňovat nátlakem většiny; a pokud naopak odpovědi již existují, pak hledat dodatečně nějakou novou pravdu je hřích proti Duchu Svatému.
V pontifikátu, jehož transparence je nulová a věrohodnost je znehodnocena z důvodu ostudných skandálů, bylo by lépe zabývat se něčím jiným, např. pro začátek odpověďmi na obvinění předložená od mons. Viganò.
Don Elia, La Scure
