Světice více než pozoruhodná
Svatá Rita z Cascie
Mezi mnoha zvláštnostmi a senzačními fakty, které doprovázejí životy svatých před a po smrti, jsou zejména ty, které se týkají svaté Rity z Cascie, jedné z nejuznávanějších světic v Itálii a v katolickém světě; byla blahořečena 180 let po své smrti a prohlášena za svatou až 453 let po smrti. Tak světice, která měla velmi pomalou oficiální cestu ke své kanonizaci (jen si pomyslete, že sv. Antonín z Padovy byl prohlášen za svatého rok po smrti), přesto sv. Rita byla a je jednou z nejuznávanějších a nejuctívanějších osobností katolické svatosti, za své zázraky, a především za svůj velmi lidský a svatý pozemský život.
Rita má titul „svatá nemožných případů“, tedy těch klinických či životních situací, pro které už neexistovala žádné naděje a které se na její přímluvu mnohokrát zázračně vyřešily.
Narodila se kolem roku 1381 v Roccaporeně, horské vesnici 710 metrů nad mořem, v obci Cascia v provincii Perugia; její nemladí rodiče Antonio Lottius a Amata Ferri se teprve po dvanácti letech marného čekání dočkali narození Rity, která byla vítána jako dárek Prozřetelnosti.
Ritin život byl protkán podivuhodnými fakty, které nám předala tradice, více než několik jistých informací, které máme; ale stejně jako všechny legendy mají nepochybně základ v pravdě.
Proto se říká, že její velmi zbožná matka měla vidění anděla, který oznámil její pozdní těhotenství, že přijme dceru a že jí mají říkat Rita; v tom vidíme podobnost se sv. Janem Křtitelem, také narozeným ze starých rodičů a se jménem navrženým z vidění. Jelikož v Roccaporeně chyběl kostel s křtitelnicí, byla malá Rita pokřtěna v kostele St. Maria della Plebe v Cascii a její dětství souvisí s podivuhodnou skutečností; po několika měsících začali rodiče brát holčičku s sebou při práci na poli a umístili ji do proutěného koše postaveného nedaleko. A jednoho dne, když malá odpočívala ve stínu stromu, zatímco její rodiče pracovali opodál, včelí roj obklopil její hlavičku, aniž by bodal, některé včely dokonce do otevřených úst odložily svůj med. Rolník, který se zranil kosou na ruce, běžel do Cascie, aby se tam ošetřil; prošel kolem koše a viděl tu scénu, začal odhánět včely a zde nastala druhá fáze zázraku; jak se oháněl rukama, aby odlétly, rána se úplně zahojila. Muž vykřikl: Zázrak! a podobně i všichni obyvatelé Roccaporeny, kteří se o zázraku dozvěděli.
Rita vyrůstala v poslušnosti vůči svým rodičům, kteří zase vštěpovali dlouho očekávané dceři nejživější náboženské city; život v dětství a dospívání v klidné vesnici Roccaporena, kde rodina měla stále dobré postavení a určitou právní prestiž, protože členům Lottiusovy rodiny bylo zjevně přisuzováno postavení „míro-tvůrců“ ve sporech občanských a trestních věcech v obci.
Již od prvních let dospívání Rita otevřeně projevovala své povolání k řeholnímu životu; kdykoli to bylo možné, odešla do malé oratoře, zřízené v domě se souhlasem rodičů, nebo utekla do kláštera Santa Maria Maddalena v sousední Cascii, kde žila jedna z jejích příbuzných jako jeptiška. Navštěvovala také kostel sv. Augustina a vybrala si za své ochránce světce, kteří zde byli uctíváni, kromě sv. Augustina to byl sv. Jan Křtitel a Mikuláš z Tolentina, později v roce 1446 svatořečený. Bylo jí třináct, když její rodiče, snad nuceni tak učinit, ji zaslíbili pro manželství s Fernandem Mancinim, mladým mužem z vesnice, známým svou silnou a impulzivní povahou, podle některých až brutální a násilnou.
Rita tím nebyla nadšená, protože její aspirace byly jiné, ale v té době nebylo manželství natolik založeno na volbě milenců, nýbrž spíše na zájmu rodin; proto se musela podvolit naléhání svých rodičů a zasnoubit se s mladým důstojníkem, který velel posádce Collegiacone, aby „byla jeho obětí i manželkou“, jak bylo později řečeno. Trpělivě snášela jeho špatné chování, nikdy si nestěžovala, dokonce ho poslušně žádala o povolení jít do kostela. S narozením dvojčat a díky její vytrvalosti reagovat vlídně i na násilí se jí v průběhu času podařilo pozměnit charakter svého manžela a učinit ho snesitelnějším; z té změny se radovala celá Roccaporena, která po celá léta musela snášet jeho útisk. Synové Giangiacomo Antonio a Paolo Maria vedení Ritou Lottiusovou vyrostli podle zásad, které jim vštípila, ale bohužel také asimilovali ideály a pravidla cascianské komunity, ve které mimo jiné platil zákon vendety.
Po několika letech, v blíže neurčeném období, kdy oba staří rodiče Rity již zemřeli, byl její manžel jednoho večera zabit v lese při návratu z Cascie; nepochybně to byla práce někoho, kdo mu neodpustil předchozí utrpení a násilí.
Rita se snažila před svými patnáctiletými dětmi zatajit násilnou smrt jejich otce, ale od toho dramatického dne žila ve strachu, že ztratí i své děti, protože se dozvěděla, že vrahové jejího manžela jsou odhodláni vyvraždit ty, kteří nesou příjmení Mancini; zároveň jeho švagři byli odhodláni pomstít smrt Fernanda Manciniho, a tak by se i její děti také podílely na chystané mstě. Podle legendy, aby je Rita zachránila před tímto osudem, modlila se ke Kristu, aby nedovolil, aby duše jejích dětí byly zavrženy, aby je raději vzal ze světa: „Dávám ti je. Nalož s nimi podle své vůle!“. O rok později oba bratři onemocněli a zemřeli za hořkých bolestí své matky.
Na tomto místě vkládám osobní úvahu; jsem z jižní Itálie a v některých regionech existují skutečnosti organizovaného zločinu i rodinné spory, stejně jako v době sv. Rity, při některých pak zpravidla obě strany zanechávají po sobě mrtvé oběti. Až na to, že dnes máme stále více žen, které v trestné činnosti zaujímají místo zabitých, uvězněných nebo uprchlých mužů; nebo podněcují ostatní členy rodiny či gangu, aby se pomstili, takže máme ženy mafií, kamorry a dlouhotrvajících rodinných sporů.
Svatá Rita, naopak aby zabránila vznikajícímu sporu, žádala Boha, aby si vzal její děti k sobě, dříve než budou na řadě, aby se provinili pomstou či vraždou. Svatá Rita je vzor ženy vhodný pro těžké doby. Byly to dny tragického století kvůli bratrovražedným bojům, morům, hladomorům, armádám, které neustále napadaly Itálii, a i když v krásné Valnerině tyto armády neprošly, přesto tam panoval i hlad. Násilí místních sporů zaútočilo na existenci Rity Lottiusové a zničilo, co bylo postaveno; ale nevzdala se, netrávila zbytek svých dní pláčem, ale měla odvahu bojovat, zastavit pomstu a zvolit mír. Okamžitě byla obklopena dobrou pověstí, obyvatelé Roccaporeny ji vyhledávali jako populárního smírčího soudce v tom doupěti zmijí, jakými byla středověká města. Zářivý příklad rozhodující a aktivní role ženy v sociální oblasti, oblasti míru a spravedlnosti.
Nyní když zůstala bez rodinných vazeb, obrátila se na augustiniánské sestry z kláštera Sv. Marie Magdaleny v Cascii, ale navzdory jejím prosbám byla třikrát odmítnuta. Důvody nejsou jasné, ale zdá se, že se sestry obávaly, že budou zapojeny do sváru mezi místními rodinami, a až poté, co došlo veřejně ke smíru mezi bratry jejího manžela a jeho vrahy, přijaly ji do kláštera.
Podle tradice byl vstup podpořen zázračnou událostí: říká se, že jednou v noci se Rita jako obvykle šla pomodlit na „Scoglio“ (horský výběžek nad vesnicí Roccaporena), a že zde měla vidění svých tří patronů zmíněných výše, kteří ji přenesli do Cascie a uvedli ji do kláštera; byl to rok 1407. Když ji jeptišky spatřily v modlitbě ve své komunitě, ačkoliv všechny dveře byly již zavřeny, přesvědčeny tímto zázrakem a jejím úsměvem, uvítaly ji konečně mezi sebou. Rita měla tehdy kolem třiceti let, a přestože negramotná, byla přijata mezi chórové sestry. Evidentně byla pro Ritu udělána výjimka, a ona nahradila vše dalšími modlitbami.
Nová jeptiška vedla život příkladné svatosti, praktikovala lásku a zbožnost a mnoho pokání, což rychle vzbudilo obdiv sester. Velmi oddaná Umučení Krista chtěla sdílet jeho bolesti, což představovalo hlavní téma jejích meditací a modliteb. Ježíš ji vyslyšel a jednoho dne roku 1432, když dlela v rozjímání před křížem, ucítila trn z Kristovy koruny, který ji pronikl čelo a způsobil hlubokou ránu, která se poté hnisala, což ji donutilo k nepřetržité izolaci. Rána zmizela pouze při příležitosti pouti do Říma, kterou vykonala v prosbách za svatořečení sv. Mikoláše z Tolentina, které bylo pozastaveno v předchozím století; to jí umožnilo pohybovat se mezi lidmi.
Byla tak ztotožněna s křížem, že posledních patnáct let žila v utrpení, vyčerpaná únavou, ale také posty a bičováním; v posledních čtyřech letech jedla tak málo, že eucharistické přijímání bylo možná její jedinou obživou, a byla nucena setrvávat na lůžku. A v této závěrečné fázi jejího života došlo k dalšímu zázraku: jako nehybná v posteli přijala návštěvu příbuzné, která se jí při odchodu zeptala, zda chce něco ze svého domu v Roccaporeně; Rita odpověděla, že by chtěla růži ze zahrady; příbuzná namítala, že je přece zima a není to možné. Rita však na tom trvala. Po návratu do Roccaporeny šla příbuzná do zahrady a uprostřed růžového keře uviděla rozkvetlou nádhernou růži. Ohromená ji odnesla do Cascie Ritě, která jí poděkovala a předala ji svým žasnoucím sestrám.
Tak se svatá vdova, matka a řeholnice stala svatou se 'svatým Trnem' a 'svatou Růží'; v její svátek jsou tyto květiny požehnány a rozdávány věřícím.
22. května 1447 (nebo 1457) Rita zemřela a samy od sebe se rozezvučely zvony a oznámily její „narození“ pro nebe. Říká se, že v den pohřbu, když se kolem rozšířila pověst o zázracích, objevily se černé včely ve stěnách kláštera a jsou tam dodnes: jsou to včely, které nemají úl, neukládají med a již pět století se v těchto zdech množí.
Pro jedinečnou výsadu nebylo její tělo nikdy pohřbeno, ani žádným způsobem ošetřeno podle dobových technik; bylo umístěno do cypřišové schrány, která byla však zničena při následném požáru, zatímco tělo zázračně vyšlo nepoškozené a bylo pak umístěno do uměleckého dřevěného sarkofágu … díla Cesca Barbariho, stolaře z Cascie, který byl uzdraven na její přímluvu. Na sarkofágu jsou různé obrazy Antonína da Norcie (1457), na víku obraz světice v augustiniánském hábitu, spící na hvězdnatém plátně; sarkofág je nyní přechováván v nové bazilice postavené v letech 1937-1947; tělo tam leží nepoškozené v průhledné urně, vystavené pro úctu nesčetných věřících, v kapli baziliky Santa Rita v Cascii.
Vedle je namalována dlouhá báseň, která líčí život „Perly Umbrie“, její lásku ke kříži a další epizody života svaté Rity. Je třeba říci, že tělo zůstalo naprosto nepoškozené a na rozdíl od jiných svatých se neseschlo; vypadá jako osoba, která nedávno zemřela, nemá na čele pověstnou trnovou ránu, ta se po smrti nevysvětlitelně zahojila. To vše dokumentují lékařské zprávy vypracované během procesu blahořečení, k němuž došlo v roce 1627 za papeže Urbana VIII.
Kult světice zvané „Růže z Roccaporeny“ pokračoval bez přerušení, až 24. května 1900 ji papež Lev XIII. slavnostně svatořečil. Mnoho charitativních iniciativ, klášterů, kostelů po celém světě má tu čest nést její jméno; také vznikla zbožná unie zvaná „Dílo Svaté Rity“, které má na starosti kult světice, znalosti o ní a nepřetržité poutě. Mezi mnoho realizovaných památek patří kaple v jejím domě, kaple „Svatá Skála“, kde se modlila, svatyně Roccaporena, sirotčinec a Dům poutníků. Srdcem kultu však zůstává svatyně a klášter v Cascii, který spolu s Assisi, Norcií a Cortonou tvoří kolébky velké umbrijské svatosti.
Sarkofág svaté Rity
Antonio Borelli, Santi e beati
