Svatý Vincenc Ferrerský – anděl Apokalypsy
Postava Antikrista se periodicky projevuje v různých formách a národy zachvacuje strach: přírodní katastrofy, epidemie, války, pronásledování, mravní zkáza, odklon od pravé nauky a odpadlictví, církevní krize…všechny mají svůj základ v apokalyptické matrici. Slyšíme, že se opět vrací, aby se rozmáhaly za našich dnů, když se vytrácí víra uvnitř církve. Západ zachvacuje panika. Je zřejmé, že přítomnost knížete tohoto světa dává pocítit svůj ryk po celé planetě, ale to ještě neznamená, že přichází v moci konce světa. I v obdobích největší historicko – duchovní dramatičnosti Pán projevuje svou trvalou přítomnost především prostřednictvím svých světců.
Letos uplyne 603 let od smrti dominikána sv. Vincence Ferrarského (1350 – 1419), jehož mocný hlas zazníval Evropou za pozdního středověku uprostřed totálního zmatku, morových ran, které decimovaly národy, stoleté války a duchovního rozvratu způsobeného velkým západním schizmatem. On sám by oklamán, a přesto byl budovatelem gigantické obnovy víry pro tisíce duší. Nepokoje posledního času, o kterých Jan Evangelista pojednává v prorocké knize Apokalypsa, prostupovaly trvale žílami křesťanů, ale »rudý kodex“ někdy rozvrací náboženský i občanský řád a je ovinut spirálou smrti. Pán někdy dopouští bludy a ošklivou spoušť, ale vítězství patří vždy jen jemu.
Kázání a zázraky sv. Vincence Ferrarského připomínají, že Bůh je milosrdný a nezapomíná nikdy na Království svých věrných, protože toto Království je jeho, a proto není třeba čekat na jiný věk, který by přinesl záchranu, nýbrž, jak tvrdil svatý kazatel, dnes je ten den spásy. Říkával, že hodina utrpení odpovídá hodině zápasu proti bludu a hrůze.
Narodil se ve vysoce postavené rodině ve Valencii ve Španělsku a v únoru 1367 vstoupil do žebravého řádu Kazatelů, kde vynikal jako brilantní student. Pro získání akademického titulu napsal dva traktáty: De suppositionibus dialecticis a De unitate universali, které představují syntézu jeho myšlení, antiteze k okhamismu a soulad Aristotela a sv. Tomáše Akvinského, což dokonale smiřuje víru s rozumem.
Jak dosvědčuji archivy kapituly v Terragoně, 8. září 1737 zahájil studium teologie v Barceloně, prohloubil své studium Písma a naučil se hebrejštině. Pak odešel do Tolosy a až do konce roku 1378 zdokonaloval svou tomistickou formaci. Po návratu do Valencie byl zvolen převorem tamního konventu a ve stejném roce propuklo velké západní schizma. V klimatu krize a násilí Urban VI. nahradil v Římě Řehoře XI. (1330-1378), ale někteří francouzští kardinálové prohlásili volbu za neplatnou a 20, září 1378 zvolili papeže Klementa VII. (1342-1394), který, když nemohl zapudit dříve zvoleného Urbana VI., usadil se v Avignonu a poslal jako legáta kardinála Pedro Martine de Luna u Nerez (1328-1423), budoucího protipapeže jménem Benedikt XIII., aby bránil jeho zájmy a připojil španělská království k jeho obedienci. 1380 kardinál Luna nařídil knězi Vincenci Ferrerskému, který opustil své místo převora, aby doprovázel kardinála a stal se jeho přítelem. V té době napsal traktát O moderním schizmatu namířený proti neutralitě aragonského krále Petra IV. vůči schizmatu (1319-1387).
Ve Valencii vyvíjel intenzivní činnost: zasahoval ve veřejných záležitostech, řešil spory mezi mocnými rody, často byl soudcem v procesech; zabýval se také péčí o sirotky a výchovou mládeže z ulice. Stal se duchovním vůdcem královny Jolandy Aragonské a jiných mocných osobností. Po smrti Klementa VII. v roce 1394 zvolili kardinálové avignonské obedience papežem Pedra Martinéze de Luna y Péreze, kterého pak sesadil Kostnický koncil 1417, ale Luna setrval jako antipapež na trůně až do své smrti jako Benedikt XIII. Zvolil si sv. Vincence za duchovního vůdce, rádce a jmenoval ho apoštolským penitenciářem. Nabízel mu kardinálský klobouk, ale světec to odmítl.
V Avignonu se situace vyhrocovala stále více až k zhroucení. Takřka všichni ve Francii byli proti antipapeži a vystoupili z jeho obedience 1. září 1398. Jednání o sjednocení církve nevedla ke zdaru a vojsko maršála Jana II. Le Meinge zvaného Boucicaut (1364-1421) obklíčilo Avignon. Snaha Vincence o sjednocení církve kolem Benedikta XIII. nevedla k cíli. Jako mystik jednoty prožívá světec hlubokou krizi svědomí a těžce se roznemůže. Uchýlil se do kláštera benediktinů v Avignonu. Po zázračném uzdravení 3. října 1398, při kterém se mu zjevili sv. Dominik a sv. František z Assisi, kteří mu uložili poslání.
Benedikt XIII. spoléhá na něho a nabídne mu uprázdněný biskupský stolec ve Valencii, ale Vincenc to nepřijme a spokojí se s titulem legáta po boku Kristově. Vyzbrojen tímto titulem zahájí 22. listopadu 1399 svou slavnou misijní cestu po Evropě jako obhájce papežského primátu. Spolu se sv. Kateřinou Sienskou (1347-1380) ujišťují, že papež je Kristův náměstek na zemi.
Skutečnost, že Benedikt XIII. byl neúnosný pro svou zarputilost a pomlouval svého přítele, nebyla hlavním čistě lidským důvodem, proč se vydal na cestu po Evropě. Působil z přímého Božího pověření nikoliv na obnově církevních struktur, nýbrž obnově mravů řeholních řádů a křesťanů. Následoval sv. Dominika v obraně pravdy a sv. Františka v chudobě, a všechny vyzýval k pokání. Jeho reforma je obnovením etiky, která je schopná přivodit ztracenou jednotu, a tak přispět spolu s prosícími věřícími k obnovení jednoty a zadržení Antikrista. Jeho kristocentrická teologie mu dovoluje překonat protiklady schizmatu viditelné církve. Rediguje Speculum (Zrcadlo) bratří dominikánů, které je předchůdcem Následování| Krista mnicha Tomáše |Kempenského (1380-1471) a Vita spiritualis (Duchovní život), která vznikla v Itálii (1405-1407) a ve které předkládá příklad člověka Božího, který se sklání k zasvěceným duším a usiluje kráčet vstříc Nejsvětější Trojici. Sbírka jeho kázání se stala nástrojem evangelizace celých generací řeholních osob.
Obnovení pravověrnosti se stalo pro Vincence prvořadým úkolem pří znovuobnovení jednoty. Jeho slova plná pravdy se stala plamenem schopným přivádět k obrácení židy, valdenské, katary, »čisté« v Lombardii i ctitele Slunce ve Švýcarsku. Všechny bez diskriminace, jak to odpovídá katolicitě římské církve, volá k jednotě v Těle a Krvi Vykupitele skrze vyznání vin.
Tento „anděl Apokalypsy“, jak nazval sám sebe, byl protagonistou zmrtvýchvstání Evropy, kterou procestoval z velké části bos nebo na hřbetu osla. I když mluvil pouze španělsky, tento mnich kazatel a diplomat, současník dominikánky sv. Kateřiny a františkána sv. Bernardina Sienského (1380-1444) přitahoval k sobě mocné osobnosti i prosté davy a všichni mu rozuměli, i když mluvili odlišným jazykem, a tak se prokázal až zázračný apoštolský charakter jeho misijního působení. V roce 1416 na žádost vévody Jana V. (1339-1399) se odebral do Bretaně, oblasti, kterou již neopustil s výjimkou setkání s anglickým králem Jindřichem V. (1387-1422) v Cáchách.
Po jeho smrti se pověst o jeho svatosti šířila především díky zázrakům na jeho přímluvu. Podle jeho životopisců bylo zázrakem, když nekonal žádné zázraky, kterých bylo desítky den co den. Uzdravoval nemocné, ovládal přírodní síly, osvobozoval posedlé a obracel hříšníky, heretiky a nekřesťany.
Zemřel 5. dubna 1419 věku 69 let ve Vannes, kde jsou v katedrále sv. Petra uloženy jeho ostatky. Kanonizoval ho Kalist III. 3. června 1455 v dominikánském chrámě Santa Maria sopra Minerva v Římě. Úcta k němu ve světě neustává: je přítomen především tam, kde jsou dominikáni, a ve španělských oblastech včetně Latinské Ameriky. V Itálii ho uctívají jako světce, který vzdaluje zemětřesení a Antikrista.
Cristina Siccardi -Corrispondenza Romana
