Svatý Matouš apoštol a evangelista
Z homilie svatého kněze Bedy ctihodného
Ježíš uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš, a řekl mu: Pojď za mnou! Spíše než tělesnýma očima se na něj podíval vnitřním pohledem svého smilování a vyvolení. Uviděl celníka, a protože Ježíšův pohled znamená smilování a vyvolení, řekl mu: Pojď za mnou! To znamenalo: Staň se mým následovníkem. Když ho vyzval, aby šel za ním, neměl na mysli chůzi, ale spíše způsob života. Neboť kdo tvrdí, že zůstává v Kristu, má se i sám chovat tak, jak se choval On (Jan 2,6). Matouš vstal a šel za ním (Mt 9.9). Není divu, že celník na první Pánovo zavolání poslechl příkaz, už nestál o pozemský zisk, o nějž mu doposud šlo, pohrdl majetkem a přidal se k těm, kteří provázeli Ježíše, u něhož neviděl, že by měl nějaké bohatství. Vždyť sám Pán, jakmile ho z venku povolal svým slovem, dal mu vnitřně vnuknutí, aby šel za ním; naplnil jeho duši světlem své milosti a dal mu poznat, že když ho vzývá, aby opustil na zemi statky časné, má moc udělit neporušitelné poklady v nebi.
Když byl Ježíš u stolu v domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky (Mt 9). Obrácení jednoho celníka dalo mnoha učedníkům příklad k pokání a odpuštění. A byla to krásná a pravdivá předzvěst: ten, který se měl stát apoštolem pohanů, už při svém obrácení táhne za sebou ke spáse zástup hříšníků, a od prvních počátků své víry začíná vykonávat službu hlasatele evangelia, kterou měl konat, až se zdokonalí v ctnostech. A chceme – li hlouběji chápat tato události: Matouš vystrojil Pánu nejen hostinu pro tělo ve svém domě, ale připravil mu mnohem milejší hostinu v domě svého srdce vírou a láskou. Sám Ježíš do dosvědčuje slovy: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mne (Zj 3, 20).
A když uslyšíme jeho hlas, otvíráme mu dveře, abychom ho přijali tím, že si ochotně bereme k srdci jeho skrytá i zjevná napomenutí a snažíme se uskutečňovat to, o čem poznáváme, že to máme dělat. A on vejde, aby jedl u nás a my u něho, neboť on přebývá milostí své lásky v srdci svých vyvolených, stále je občerstvuje světlem své přítomnosti, aby víc a víc rostla jejich touha po Bohu, a sám se živí jejich horlivostí o nebe jako nejlepším pokrmem.
Liturgie hodin IV. 1358
