Svatý František mezináboženský
Assisi má již po desetiletí sloužit míru mezi náboženstvími. Za tento symbolický status děkuje umbrijské město, které se svými cimbuřími a věžemi tak vyjímá na hoře Subasio, svému slavnému synu, svatému Františkovi († 1226). Pro mnoho křesťanů se stal předchůdcem mezináboženského dialogu. Celou svou bytostí, která byla naplněna velkou úctou ke každému stvoření, zvláště ke každé osobě bližního, a svou zářící láskyplnou důstojností, která dodnes okouzluje lidí různého názorového zaměření, ztělesňuje současně opak každého fanatismu, na jehož konto spadají rozmíšky mezi náboženstvími a jejich příslušníky.
Svatý František žil ovšem v době křesťanského středověku, čili v době velké shody v otázkách víry, a měl tedy pramálo příležitostí k mezináboženským setkáním a rozhovorům. Přesně vzato, je jen jediná událost, která by mohla být východiskem pro moderní rádoby patronát Chudáčka, totiž jeho vystoupení před sultánem al-Kamilem Mohamedem al-Malikem. K jejich setkání došlo při 5. křížové výpravě v roce 1219 v Damiette blízko ústí Nilu a je historiky bezpečně doloženo i v nefrantiškánských pramenech.
Mezi slavnými Giottovými freskami v horním chrámu baziliky svatého Františka v Assisi najdeme působivé zobrazení tohoto setkání: na pravé straně sedí sultán na trůně obklopen svými dvořany a uprostřed stojí světec v působivém znázornění s jedním spolubratrem, vedle nich hoří oheň a na levé straně je několik mužů, kteří se dávají na útěk. Pozorovatel se může o celé scéně informovat v Legendě Maior známé pod titulem „Anděl šesté pečeti“ od sv. Bonaventury († 1274) o životě svatého zakladatele (IX, 8):
František plný touhy po šíření víry a po mučednické smrti se odebere s jedním průvodcem k Saracénům, kteří s bratry nejdříve špatně nakládají, ale pak je pustí k sultánovi. Když se sultán ptá na důvod jejich příchodu, „dá mu Kristův služebník smělou odpověď, že je vyslali nikoliv lidé, ale nejvyšší Bůh, aby jemu a jeho lidu ukázal cestu k Bohu a hlásal evangelium.“ Pak kázal před sultánem s takovou neohrožeností, duchovní sílou a nadšením o jednom a troj-jediném Bohu a Vykupiteli lidí Ježíši Kristu, že se zdálo, jako by se na něm vyplnilo slovo evangelia: „Dám vám výmluvnost a moudrost, které žádný protivník nebude schopen odolat.“ (Lk 21,15)
Na sultána jeho vystoupení zapůsobilo a prosil ho, aby u něho zůstal. Osvícen Bohem dal mu však Boží služebník odpověď: „Chceš-li se i se svým lidem obrátit ke Kristu, rád u tebe zůstanu. Kdybys však měl váhat, zda pro víru v Krista máš opustit Mohamedův zákon, pak nech zapálit velký oheň a já do něho vstoupím i s tvými kněžími, abys tak mohl poznat, která víra je svatá a jistá a kterou musíš právem přijmout.“ Jak tato, tak všechny další zkoušky ohněm, při kterých chtěl světec na Kristovo svědectví projít ohněm, ztroskotaly na bázlivosti islámského vládce a jeho lidí. František však odmítl dary, které mu sultán nabízel „pro spásu své duše“ pro chudé křesťany nebo kostely, protože všechny peníze pokládá pouze za břemeno, a poznal, že „semeno víry nemohlo v srdci sultána zapustiti kořeny“.
Pokud jde o toto setkání, je nápadná samozřejmost, s jakou František vykonává své misijní dílo. Moderní otázky, jako zda muslimové a křesťané uctívají stejnou nejvyšší bytost, jsou pro něho příliš abstraktní. Jemu jde pouze o trojjediného Boha a Pána, který jako člověk „nám byl podoben ve všem kromě hříchu“ (Žid 4,15), sestoupil v chudobě do jeslí a v jehož jménu je výlučně možná spása (srov. Sk 4,12).
Mezináboženský dialog jako takový se zde jeví velmi ubohý a má pramálo společného se současnými akcemi, které probíhají se zcela jiným předznamenáním. Ale neměl by svatý František posloužit jako směrodatný ukazatel pro budoucí církev, která musí být jak mírumilovná, tak silně misijní, daleko vzdálená od bojového fanatismu stejně jako od jakéhokoliv indiferentismu, který dnes svádí křesťanství plíživě k odpadu?
