Svatý Antonín a Boží radikalita
San Angelico: sv. Antonín opat
K svátku sv. Antonína poustevníka publikovala NBQ tento článek Aurelia Porfyriho:
Svatý Antonín poustevník je velká postava egyptského mnišství. Žil ve čtvrtém století a zvolil si život na poušti a v samotě. Tato volba ho neušetřila boje proti ďáblu, vlastní slabosti a pokušením. Někdo by si mohl myslet, že ten, kdo si zvolil život v samotě a v modlitbě, žije si v pokoji a lásce, ale ve skutečnosti právě u těch, kteří jsou takto osamoceni, vychází navenek obzvláště silně to, co je uvnitř. Velké umění poustevníka je právě v panování nad sebou samým. Ve své knize Obecná etika sexuality (1992) se k otázce sebeovládání vyjádřil kardinál Carlo Caffarra takto:
Kdo je nestřídmý v jídle a pití a cítí silná nutkání k potěšením u stolu, může „uvěznit“ tuto tendenci racionální úvahou o vztahu mezi dobrem (potěšením) spojeným s jídlem a pitím a fyzickým dobrem zdraví. Tato úvaha jistě může být zdrojem racionálního rozhodnutí k aktu sebeovládání. Jelikož se jedná o srovnání dvojího dobra, mezi nimiž neexistuje pevně vymezený odstup, je takové sebeovládání vratké a nestálé. Když budou k dispozici léky proti nedobrým zdravotním následkům přejídání, stane se sebeovládání velmi problematické.
Jestliže naopak ovládání je založeno na srovnání dobra z potěšení jídla a pití a morálního dobra plynoucího ze střídmosti, neboť toto dobro je skutečně tohoto druhu, přemáhání sebe sama a sebeovládání se stane dokonalé. Jedná-li se o osobu věřícího, který má před očima nekonečnou krásu z následování příkladu skromného Krista, je překonání sebe sama ještě dokonalejší. Jen ten, kdo umí přemáhat sám sebe, aby vystoupil k Božím výšinám, může se radovat z patření na nekonečnou Kristovu krásu. Ale to není dáno všem.
Camillo Procacini: Pokušení dv. Antonína
Antonio Boiello (Santi e beati) to popisuje takto: Po nějakém roku těchto zkušeností v plném mládí začaly pro Antonína ty nejtvrdší zkoušky. Trápily ho obscénní představy, přepadaly ho pochybnosti o smysluplnosti takového samotářského života, který vede jen málokdo z lidí církve. Tělesné instinkty a útoky materiálních statků, které se snažil umrtvit, vracely se ve větší síle jako zcela nekontrolovatelné. Hledal tedy útěchu u dalších asketů, kteří mu řekli, aby se nelekal, aby s důvěrou dále pokračoval, protože Bůh je s ním. Radili mu také, aby přerušil všechna pouta se vším, co má, a odešel někam na místo ještě opuštěnější.
A tak zahalen pouze do nějakého rudého sukna uchýlil se do starého hrobu vytesaného ve skále na jednom návrší nedaleko obce Coma. Jeden z přátel mu tam nosil denně pouze kousek chleba; zbytek si musel najít v lesních plodech a rostlinách na poli. Na místo prvních pokušení nastoupila děsivá vidění a hřmoty. Navíc, přepadly ho také strašné duchovní temnoty: přemáhal je vytrvalostí ve víře a tím, že každý den plnil Boží vůli, jak ho učili jeho učitelé. Když se mu nakonec zjevil Kristus, poustevník mu řekl: »Kde si byl? Proč ses mi nezjevil na začátku, aby zmizelo moje utrpení?« Uslyšel odpověď: »Antoníne, byl jsem s tebou a asistoval jsem při tvém boji...«
Jeskyně sv. Antonína
Život je boj mezi dobrem a zlem, je možné utéci daleko od světa, ale nikdy ne před sebou samým. Toto je ten dobrý boj, o kterém mluvil sv. Pavel, když dokončil svůj běh, ona idea života jako posila. Ale toto úsilí nevidí Boha jako nepřítomného, ale jako toho, kdo bojuje s námi.
V jiném textu kardinál Caffarra představuje tento obraz: Evangelium života je na prvním místě akt samotného Boha: je to jeho rozhodnutí, že bere na sebe lidské tělo v přesné historické chvíli jako lidské dějiny Syna, který se stal člověkem.
Jestliže někdo spadne do vodního proudu a neumí plavat, a proto je určen k jisté smrti, pak ten, kdo stojí na břehu, může udělat něco, aby ho zachránil. Hodí mu provaz v naději, že se ho chytí a že bude mít sílu přitáhnout se až ke břehu. Anebo sám skočí do vody a chytí ho v naději, že se mu nevysmekne.
Člověk, každý z nás, (jak uvidíme dále) je jako ponořen do proudu, který ho táhne k jisté smrti, jako toho, kdo neumí plavat. Bůh se nespokojil s tím, že by ve své blaženosti a jistotě učil člověka, jak má plavat, jako cestu k záchraně. Ve svém zoufalství člověk neměl čas, aby vyslechl tato poučení, ani sílu, aby je uskutečnil. Bůh se nespokojil ani s tím, že by nám hodil do vody záchranný provaz. Každý z z nás je příliš unaven, než aby se chytil záchranného prostředku. Proto sám Bůh se vrhl do vody. Sdílel naše podmínky jakožto bytostí zoufalých a odsouzených k smrti. Opustil svůj blažený a pevný břeh a ponořil se do našich vod, tak zrádných a strhujících. Vzal na sebe tělo člověka (svým vtělením se Boží Syn spojil s každým člověkem, aby ho dopravil na svůj břeh: na břeh věčné blaženosti. „Ó, obdivuhodná výměna – volá liturgie, Stvořitel přijal duši a tělo a narodil se z Panny, stal se člověkem a bez našeho přičinění nám dal své božství (Nešpory v oktávu Vánoc). Dar jeho božství, přistání na pevném břehu Bytí a Života, se uskutečňuje přesně a originálně jako fakt jeho vtělení. Neučil nás plavat, ale vysvobodil nás z nebezpečných vod.
Proto i když byl strháván proudem, cítil sv. Antonín stále Boží přítomnost, přítomnost, která usměrňuje k radikálnosti určité důležité volby. A tuto přítomnost cítíme zvláště tehdy, když jsme schopni odevzdat se Bohu, i když se nám to zdá obtížné. Ve vyprávění pouštních otců je řeč o Antonínovi:
Jednoho dne, když svatý otec Antonín seděl na poušti, padla na něho malomyslnost a naprostá temnota myšlení. Řekl Bohu: »Pane, já se chci spasit, ale moje myšlenky mi v tom brání. Co mohl dělat ve svém soužení? Tu když se trochu zvedl, Antonín spatřil někoho jiného jako on sám, který sedí a pracuje, pak práci přeruší, zvedne se a modlí a pak se znovu posadí a plete provaz, znovu se zvedne a modlí. Je to Pánův anděl, poslaný, aby napravil Antonína a dal mu sílu. A uslyšel anděla, který říkal: »Dělej to tak, a budeš spasen«. Když ten hlas uslyšel, zachvátila ho velká radost a odvaha: Dělal to tak a spasil se.
Otec Antonín, když se podíval do bezedné propasti Božích soudů, řekl: »Pane, proč někteří umírají mladí a druzí jsou tak velice staří? Proč jsou někteří chudí a jiní bohatí?« A uslyšel hlas, který mu řekl: »Antoníne, přemýšlej sám o sobě. To jsou Boží soudy a neposlouží ti, jestliže je poznáš (76PJXV, 1).
To znamená: nepřestávat s modlitbou, když se ocitneme zachváceni proudem a zdá se nám, že toneme. Divo Barsotti říkal: Nedej se strhnout pokušením dívat se na dno naší slabosti, uvažovat příliš o naší bídě je nebezpečné, je to propast, která tě stahuje stále hlouběji.Dívej se k Bohu! ( Amantissimo Signore). Tento pohled na Boha učinil Antonína svatým. Není jiné cesty než tato.
Jak vypráví jeho učedník Atanáš, Antonín mezi jiným řekl: »Já, jak stojí psáno, odcházím cestou otců. Vidím, že Pán mě volá. Vy buďte bdělí, nedovolte, aby se vaše dlouhá askeze vytratila, ale snažte se vytrvat v životě v samotě, jako byste teď právě začínali. Znáte úklady ďábla, víte, že jsou silné, ale i slabé. Nebojte se jich. Vzývejte vždy Krista a důvěřujte mu. Žijte, jako byste měli každý den zemřít, bděte nad sebou a připomínejte si exhortace, které jste ode mne slyšeli«.
Nemohl říct krásnější slova.
Aurelio Porfyri: Nuova Bussola quotidiana
