Svatý Ambrož, biskup a učitel církve
Milánský biskup a učitel církve patří k mimořádným stálicím katolického nebe. Jeho příklad a odkaz zůstává i po 1500 letech více než aktuální.
Narodil se kolem roku 338 v Trevíru jako syn císařského místodržitele. Jeho matka byla velmi zbožná. Kráčel ve šlépějích svého otce, vystudoval práva a stal se rovněž místodržícím v oblasti Ligurie a Emilie se sídlem v Miláně.
Touto křesťanskou obcí tehdy zmítaly spory mezi pravověrnými a ariány a napětí vyvrcholilo, když zemřel biskup Auxencius a obec se při volbě jeho nástupce nedokázala sjednotit na novém kandidátovi. Místodržící Ambrož v zájmu zachování pokoje vystoupil v chrámě před shromážděním a vyzýval k sjednocení a smíru. Ve chvíli, kdy v chrámě zavládlo ticho, ozval se nečekaně dětský hlas: „Ambrogio vescovo!“ Zřejmě to nebyl jen okamžitý dětský nápad, ale Boží řízení, protože dosud rozhádané shromáždění vzalo toto zvolání jako spásný pokyn a jednohlasně prohlásilo Ambrože za svého pastýře. Problém byl ovšem v tom, že milánský místodržící nebyl ještě ani pokřtěn. Nicméně ani tato překážka ani jeho protesty na situaci již nic nezměnily. Ambrož musel dokončit svůj katechumenát a po křtu následovala všechna nezbytná svěcení, aby pak 7. prosince 374 přijal hodnost sídelního biskupa v Miláně.
Nový biskup se dal s neobyčejnou pílí do studia Písma svatého a církevních Otců. Bůh si v něm totiž povolal do svých služeb pastýře opravdu nadaného, svědomitého a navíc nesmírně výmluvného a provázel pak celou jeho činnost i působení svou mimořádnou milostí a pomocí.
Ambrož zahájil své působení podle příkladu svého Mistra ve velké chudobě a asketické přísnosti. Majetek věnoval chudým, o které pečoval po celý svůj život. Ujímal se vdov a sirotků a těch, kteří trpěli bezpráví. Jeho dům byl stále obklopen prosebníky, kteří nikdy neodešli s prázdnou. Byl však také velmi úspěšný při urovnávání sporů a překonávání nepřátelství. Působil jako neúnavný zpovědník. Projevoval s hříšníky soucit, často v dojetí nad jejich hříšností se dal do pláče, a tak přiváděl zatvrzelé k lítosti a kajícnosti. K jeho nesmírným zásluhám patří skutečnost, že přivedl k dovršení obrácení sv. Augustina, kterého roku 378 sám pokřtil. Každou neděli a svátek pronesl působivou a současně hlubokou homilii.
Křest sv. Augustina, O. Semino 1585, Montebruno
Jeho mírnost a laskavost mu ovšem nijak nebránila v tom, by neohroženě vystoupil proti samotnému vladaři Theodosiovi, který jako odvetu za vzpouru dal pobít na 8000 Soluňanů. Biskup před ním zavřel vrata katedrály a neustoupil, dokud císař nevykonal uložené pokání. Přiměl ho také k tomu, aby dal v senátu zbourat oltář bohyně Vítězství. Když do císař žádal, aby ariánům ponechal jeKden z milánských chrámů, nekompromisně prohlásil: „Pod císaře spadají městské hradby a příkopy, ale na svatyně právo nemá. Jsem ochoten jít o žaláře, raději zemřu na stupních oltáře před tváří své obce, ale chrám bludařům nevydám.“ (Dnes by s takovou rozhodností nepochodil ani u papeže.) Císař nakonec přiznal: „Teprve v Ambrožovi jsem našel muže, který mi pověděl pravdu.“ Ambrož tak položil základy teorie vztahů mezí církví a státem, kterou křesťané uznávali až do roku 1648 (Vestfálský mír).
Velkou pozornost věnoval liturgii a nesmírně ji obohatil. Ambroziánský ritus je dodnes živou krásou milánské církve. Ambrož sám je autorem řady nádherných liturgických hymnů. Zanechal po sobě jako pilný spisovatel 29 objemných spisů, mnoho kázání a exegetických výkladů. Hájil Petrův římský primát proti Meletiovi a Nectariovi ( Ubi Petrus , ibi Ecclesia ). Do dějin se zapsal také tím, že našel řadu relikvií světců (např. sv. Gerváse a Protáse nebo Nazaria a Celsa ) a založil tak na Západě úctu ostatků svatých. Jako moralista zdůrazňoval a vyzvedával čistotu, lásku a spravedlnost. Používal hojně formy alegorie, nejznámější z nich je Hexaemeron – o šesti dnech stvoření. Je prvním autorem, který se pokusil o syntézu křesťanské etiky. Spolu se svatým Augustinem je původcem chvalozpěvu díků Te Deum laudamus. Svatému Ambroži vděčíme také za veliký poklad, který po staletí visel v kažéd sakristii a soužil kněžím a biskupům k přípravě díkůvzdání ke mši svaté. Zbytek těchto modliteb se krčí na konci nového misálu, kam dnešní duchovní ani nezabloudí.
Svatý milánský biskup je také patronem včelařů, jednak proto, že podle legendy ho jako dítě jednou zcela obsypaly včely i na hlavě, ale nijak mu neublížily, ale také proto, že dokázal být ve svých promluvách sladký jako med. Na jeho obrazech se ovšem objevují také důtky, které připomínají přísné pokání, které uložil císaři Theodosiovi.
Právě když psal výklad 43 žalmu, přepadla ho na Velký pátek těžká choroba, které na Bílou sobotu podlehl a odevzdal svou duši Pánu, jak sám dříve předpověděl. Stalo se tak 4. dubna 397. Jeho svátek se slaví ve výroční den den jeho biskupského svěcení.
