Čím se chlubí emeritní papež
Zamyšlení nad jedním menším povídáním o II. vatikánském koncilu (1)
Magazín Der Spiegel napsal v roce 1963: „Jan XXIII. přinesl své církvi „nové letnice“ a nového kardinála Fringse“. Jak se tento kardinál sám vyjádřil, tuto svou „proměnu“ počítá k věcem, které by si za pontifikátu Pia XII. nedokázal představit. Komu vděčí za tuto svou proměnu?
Kolínský arcibiskup kardinál Frings se po válce významně věnoval charitativní činnosti a snil o katolické Evropě, o německé politické straně s katolickým programem, o ústavě s katolickými paragrafy. Vícekrát se vrátil ke středověkým ideálům, k „papeži, který by byl duchovní hlavou a spolu s císařem jako světskou hlavou křesťanů by panovali ve svaté římské říši“. Bojoval proti všemu, co nebylo podle katolické představy. Protestoval proti nedělní práci, proti masitým pokrmům v pátek, proti komerční televizi, proti přílišnému zbožňování těla na obrazovce, proti antikoncepci, proti hlučné hudbě v postu. Katolicko – protestantské styky byly v jeho diecézi zřetelně méně žádoucí než v jiných diecézích a na jeho odporu ztroskotalo uznání evangelických křtů u konvertitů. Odmítal zásadně platnost smíšených manželství uzavřených v evangelickém kostele. Znechutil protestanty svým pastýřským listem o Nanebevzetí Panny Marie, ve kterém navíc mluvil o Panně Marii jako o Spoluvykupitelce a Prostřednici všech milostí. K pastýřskému listu připojil teologický komentář a probouzel „oprávněnou naději, že tyto tituly se také brzy stanou článkem víry“.
A pak nastala ona zázračná proměna, u jejíhož zrodu stál mladý teolog Josef Ratzinger. Vypráví o tom sám v jednom ze svých posledních veřejných vystoupení římským kněžím a tento případ označil jako „anekdotu“: Kardinál Siri z Janova zorganizoval, myslím v roce 1961, sérii konferencí různých evropských kardinálů o koncilu a pozval také kolínského arcibiskupa Fringse, aby měl jednu z přednášek pod titulem: „Koncil a svět moderního myšlení“.
Kardinál vyzval mne, nejmladšího z profesorů, abych mu napsal koncept. Ten se mu zalíbil a v Janově přednesl lidem text, který jsem napsal. Krátce poté papež Jan XXIII. pozval kardinála Fringse k sobě. Kardinál dosti znervózněl, obával se, že snad řekl něco nesprávného, falešného a byl pozván kvůli napomenutí, možná že ztratí i kardinálský purpur… Ano, když jej sekretář oblékal na audienci, řekl: „Možná mám tuhle róbu na sobě naposled“. Potom vstoupil, papež Jan mu vyšel vstříc, objal jej a řekl: „Děkuji, eminence, řekl jste to, co bych rád řekl já, ale nenacházel jsem slov“. Z toho kardinál poznal, že je na správné cestě, a pozval mne, abych šel na koncil s ním, nejprve jako jeho osobní poradce, a pak jsem bylběhem první periody v listopadu 1962 jmenován také oficiálním koncilním poradcem.
Na tuto cestu vykročil zcela proměněný kolínský kardinál s velkou rozhodností hned na samém začátku koncilu. Návštěvníci těchto stránek měli příležitost seznámit se s tím, co se stalo hned v první kongregaci koncilu. Josef Ratzinger v závěru svého „menšího povídání o koncilu“ mluví o protikladu mezi „koncilem otců“ a mezi „virtuálním mediálním koncilem“. Podobně jako on bychom mohli také mluvit o „dvojí historii“ koncilu: o protikladu „historie podle dokumentů“ a „historie podle ideologů“. Historie podle dokumentů nám líčí začátek koncilu zcela jinak, než jak na to vzpomíná Josef Ratzinger. Nebyli to otcové, kteří ihned prohlásili: „Ne, nechceme jednoduše odhlasovat předem vyhotovené seznamy. My jsme podmětem.“ Byla to jen „rýnská hrstka“ odbojných pod vedením kardinála Fringse, která se po otevření prvního zasedání svévolně zmocnila mikrofonu, opanovala řízení a zcela zvrátila připravený program podle kvapně v noci připraveného plánu. (viz) „Historie ideologů“ v tom vidí vědomý úkon odpovědnosti ze strany koncilních otců. Proč však nemohli svou odpovědnost projevit otcové legálním hlasováním o připravených seznamech? Pokud opravdu koncilní otcové tyto seznamy nechtěli přijmout, byli by je při hlasování prostě zamítli. Ale skutečnost je taková, že revoluční skupina si potřebovala zabezpečit v komisích zatím zcela pochybnou potřebnou většinu. Jsou to metody připomínající něco jako náš „vítězný únor“, který pak jeho „vítězové“ rovněž pokládali za zcela legální a oprávněný.
Byl to však plánovaný útok nejen na připravený program koncilu, ale především cílevědomý útok na římskou kurii, a tím v podstatě na Svatý stolec. Byl to precedent, který se především v úrodné německé půdě rychle ujal, aby pak nadále přinášel své plody, jak se to pak projevilo např. při vzpouře německých biskupů proti encyklice Humanae vitae. Papež Benedikt postup „rýnské hrstky“ hodnotí velmi pozitivně z pozice své příslušnosti ke skupině vítězů. Copak mu nepřišlo na mysl, že se nakonec jako papež dožil toho, jak se tento protiřímský afekt obrátil proti němu?
Vraťme se na koncil. Byl to později rovněž právě Ratzingerův kardinál Frings, který zcela zapomněl na to, jak se kdysi zasazoval o nesporné přednosti Panny Marie, a postavil se do čela skupiny, která prosadila odmítnutí žádosti 500 biskupů o zasvěcení světa a Ruska Neposkvrněnému Srdci, stejně jako zamítla Panně Marii titul Prostřednice všech milostí.
Benedikt vzpomíná s nadšením, že těmi nejpřipravenějšími, tedy těmi, kteří měli nejvíce vyhraněné úmysly, byly francouzské, německé, belgické a holandské episkopáty, takzvaná „Rýnská aliance“. Nejsou to však právě ty episkopáty, které v pokoncilní době zaznamenaly největší úpadek víry, klášterů, seminářů a vyznamenaly se do nebe volajícími skandály? Jména teologů a biskupů, na které Benedikt nejraději vzpomíná, se kryjí s předními představiteli modernismu a sekularismu.
To, na co vzpomíná papež s největším nadšením, představuje ve skutečnosti onen základní omyl, který svedl celý koncil na scestí: úsilí o dosažení uceleného vztahu mezi církví a těmi nejlepšími silami světa, aby se lidstvu otevřela budoucnost a opravdový pokrok. Byli jsme plni naděje, nadšení a také odhodlání přičinit se o to. Jaké jsou to ty nejlepší síly světa? Jejich konkrétním představitelem byl Yves Marie Marsaudon, člen Nejvyšší rady skotského ritu a pak příslušník Velké národní francouzské lóže, k němuž chodíval v Paříži nuncius Roncalli soustavně na školení, až se mu jeho ideály nového lidstva a velkého sbratření všech náboženství natolik zalíbily, že se pak rozhodl připojit se k tomuto plánu i se svou církví. Odkud se vzal podnět uskutečnit v církvi „francouzskou revoluci“, ne-li v ideálech Novus Ordo seclorum? V evangeliu nenajdeme ani zmínku o tom, že by Pán poslal své apoštoly budovat pokrok v pojetí tohoto světa, naopak on sám i jeho apoštolové varují před jeho duchem a jeho hodnotami. Koncil ve své vstřícnosti však poklonkujme a kapituluje před laicistickým pojetím státu, svobody a náboženství, tak jak je do církve uváděly jasně odsouzené modernistické bludy. Tyto nejlepší síly světa také daly nepokrytě najevo svou spokojenost a nešetřily chválou na novou církev a nový směr, který takto církev nastoupila. (viz tamtéž – Co napsali o koncilu)
Ten, kdo o II. vatikánském koncilu dohromady nic neví, mohl by si z Benediktova posledního vyprávění učinit představu o nesmírně plodném a požehnaném sněmování, které objevovalo nové věci a pravdy, o kterých se dřívějším církevním Otcům a učitelům církve ani nesnilo. Ve skutečnosti učení církve, které bylo dávno jasně propracované a vymezené, se povážlivě zamlžilo pod omamnými výpary systémového bludu – modernistického smýšlení, které církvi implantovali kolaboranti proticírkevní mafie. Z čeho žily tisíce světců, jestliže si koncil myslí, že teprve on zpřístupnil všemu lidu, celému svatému lidu Bohopoctu ve společném slavení liturgie Těla a Krve Kristovy? Že objevil liturgii, když zavedl dialog kněze a lidu? Nemají kněz i lid spíše rozmlouvat s Bohem? Gaudium et spes údajně analyzovalo velmi dobře problém křesťanské eschatologie a světského pokroku, ale ve skutečnosti obsah a prvky eschatologie před světem zamlčelo. Katolická eschatologie to není něco, ale Někdo. Pomlčet o Něm před světem je totéž, jako říct s Petrem „Neznám toho člověka“ A tak bychom mohli pokračovat.
Ratzinger - Benedikt měl jako málokdo příležitost, aby takřka z první ruky sklízel skutečné ovoce koncilu. Sám vzpomíná, že v době koncilu byla církev ještě mohutná a mnoho lidí plnilo kostely. Před padesáti lety chodilo v Německu do kostela 9 milionů katolíků. Z těch dnes zůstaly pouhé dva. Ale to je jen kvantitativní údaj. Kvalitativní ukazatele jsou mnohem závažnější, ale hůře postižitelné.
Záměrem pastoračního koncilu mělo být nejen zastavit pokles víry, ale dokonce vytyčit konkrétní cesty a účinné nástroje k rozkvětu náboženského života, misijní činnosti, povolání, povzbudit růst a radost z víry, tak jak to známe z jiných dob církevních dějin. Ale skutečnost byla taková, že se církevní představitelé mohli nadále radovat, jestliže procento soustavného meziročního odpadu nenarůstalo, nýbrž zůstávalo na stejné úrovni.
Toto jedno z posledních vystoupení teologa a papeže vykresluje ve zkratce jeho smýšlení: nezavírá oči před evidentně negativními plody, ale přesto nikdy nedá na koncil dopustit. Je docela vynalézavý v hledání domnělých viníků. Při nástupu pontifikátu označil za hlavního viníka špatnou hermeneutiku, a to hermeneutiku diskontinuity neboli zlomu. Když mu kritikové namítali, že hermeneutika diskontinuity je vlastní samotnému koncilu, který se holedbá svou úplnou novostí, přišel s odpovědí, že i hermeneutika kontinuity potřebuje svou vývojovou diskontinuitu. Nyní na závěr svého veřejného působení přišel ještě s dalším vysvětlujícím fenoménem, a to je tzv. mediální neboli virtuální koncil.
Ale odkud se vzal tento „parakocil“? Byla to právě ona skupina, kterou si ve svých vzpomínkách na koncil tak pochvaluje (de Lubac, Congar), která učinila součástí své strategie zapojit veřejné mínění, aby svou váhou působilo na onu většinu koncilních otců, která názory a požadavky „rýnské skupiny“ zatím odmítala. Congar přiznává: Já jsem se osobně zasadil o to, aktivizovat veřejné mínění, protože ono žádá a očekává více. Stále jsem opakoval: snad prosadíme alespoň 5% toho, co požadujeme. Je nutné, aby veřejné mínění vytvořilo nátlak na koncil(!), aby bylo bráno vážně a něco skutečně prosadilo. (Congar, Mon journal du concile sv. I, 4)
Co se „veřejné mínění“ ve službách modernistů tehdy naučilo, to vytrvale praktikuje, a to nikoli podle intencí Církve, ale podle intencí šedých eminencí, v jejichž službách se nachází, a v intencích světa, který navzdory nastolenému „dialogu“ zůstává Bohu a církvi zásadně nepřátelský.
Pokoncilní kritické úvahy kardinála Ratzingera o antisylabu, jaký představuje např. konstituce Gaudium et spes, která popírá prakticky nauku několika předchozích papežů, nebo stesky o ztrátě sacrum, tedy o ztrátě toho podstatného, božského v liturgii, pokud měly být upřímné a důsledné, měly logicky vyústit do kritiky koncilu. Ale jak vidíme, papež Benedikt se nehodlá zříci oněch pocitů hrdosti a nadšení, kterými oplýval jako mladý profesor, kterému tolik polichotil titul peritus a vliv, jaký uplatnil na jednoho z německých kardinálů. Udělal-li některé spíše nesmělé pokusy směrem k nápravě, jakoby mu svědomí přece jen občas nedalo spát, narazil přitom ihned na takový odpor, že se musel stáhnout a omezit jen na cestu dobrého, ale v současné atmosféře již málo účinného příkladu, jak tomu bylo v případě svatého přijímání vkleče a do úst.
Jakoby i v tomto případě platilo ono přísloví, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Skutečné fiasko koncilu nakonec zasáhlo samotného Ratzingera – Benedikta, když musí konstatovat, že tolik opěvovaná kolegialita prakticky selhala v jeho bezprostředním okolí, že nemá spolehnutí na své biskupy ani na své nejbližší spolupracovníky. Nyní v tichu samoty bude moci kriticky analyzovat příčiny tohoto stavu. Měl na to 4 roky jako arcibiskup, 24 let jako důležitý činitel papežské kurie a nakonec osm let jako nejvyšší hlava církve, aby poznal, co nakonec způsobí ony tak nadšeně přijímané zrádné modernistické přístupy, které vypadají nejdříve tak slibně jako účinné cesty, jak vynést církev do čela světa, aby mu určovala budoucnost a zajistila pokrok. Když se naposled rozhlédl ze svého trůnu, mohl vidět spíše smutné trosky, které s nadšenými představami z doby před padesáti lety smutně kontrastují. Tolik si nakonec sliboval od Roku víry, ale nebylo mu ani dáno, aby ho dovedl do konce. Mohl to být skutečně rok nového vykročení, kdyby byl nalezl odvahu k pravdě a k sebekritickému uvažování. Kdo bude jednou číst papežské projevy z posledních padesáti let, bude mít dojem, jakoby všechen život církve začal ve skutečnosti až koncilem. Ale bude-li se dívat na jeho plody, budou mu připomínat ono semeno, které nevzešlo, protože nemělo půdu.
Místo církve v době koncilu ještě poměrně mohutné, s účastí na nedělní mši ještě vysokou a také povoláními ke kněžství a řeholnímu životu ještě dostačujícími, předává Benedikt XVI. svému nástupci poloprázdné až prázdné kostely, kláštery a semináře uprostřed světa, který na všechnu otevřenost, přizpůsobení a nabídku dialogu reaguje nepokrytou nenávistí a neústupnou zvráceností v základních morálních otázkách. Snad se nyní ve své tiché samotě rozpomene na všechny své kontradikce i na svou „teologickou“ interpretaci třetího fatimského tajemství. Kéž mu v tom pomáhají naše vytrvalé modlitby.
(1) viz http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17844
