Výkřik srdce katolické konvertitky
Americká katolička Dr. Maike Hickson napsala papeži Františkovi otevřený dopis, který poskytla redakci katholisches.info. Nemůže se smířit se způsobem, jakým papež František vykonává své poslání, s jeho postojem hříchu a k problémům podzimní synody hlavně Kasperovým tézím, protože v tom spatřuje nebezpečné ohrožení církve a její role ve světě.
Narodila se v Německu, studovala ve Francii francouzské dějiny a literaturu. Ve Švýcarsku se vdala za amerického historika Dr. Richarda Hicksona, profesora pro strategická a kulturní studia na různých univerzitních institutech amerického ministerstva obrany. Manželé Hicksonovi mají dvě děti a žijí v USA .
Otevřený dopis papeži Františkovi
Milý Svatý otče,
hluboce znepokojena ve svém srdci rozhodla jsem napsat Vám upřímný otevřený dopis. Budu mluvit o věcech, které bych za normálních okolností nikdy neudělala. Dělám to, nebo bych to chtěla udělat pro blaho církve, k větší slávě Boží a ke spáse lidí. Můžete to sám posoudit.
Minulou noc jsem nemohla spát. Působí mi starosti stav svaté matky církve. Během roku 2014, zvláště svým veřejným oceněním návrhu kardinála Kaspera, že by znovuoddaní rozvedení mohli přistupovat k svatému přijímání, otevřel jste, Svatý otče, dveře k velkému zmatku v oblasti morálky katolické církve a k lehkovážnosti církevní hierarchie.
Některá prohlášení biskupské synody o rodině v říjnu 2014 tento zmatek ještě zvýšila. Vy sám jste v interview pro list La Nacion doporučoval laxní postoj církve vůči těm, kteří mimo církev uzavřeli po rozvodu sňatek, když jste řekl: „Jen přijímání není řešení. Řešením je integrace“. Zdá se, že je Vaším záměrem, že tito lidé budou moci nejen přistupovat k svatému přijímání, ale budou mít také účast na církevním životě jako lektoři nebo kmotři dětí.
Tento postoj znamená hřích ignorovat, znevážit anebo dokonce připouštět. Tím bude smazán rozdíl mezi těmi, kteří žijí v posvěcující milosti, která je Bohu tak milá, protože zachovávají Boží přikázání a rady, a mezi těmi, kteří objektivně žijí ve stavu hříchu, a tedy se nemohou líbit Bohu, protože znevažují Boží zákony a Boží moudrost. Taková cesta by vedla k anarchii, ke zničení mravních základů katolické církve. Rychle by zavládlo pravidlo: „Všechno je dovoleno!“
Jestliže mohou „znovuoddané páry“ přistupovat k přijímání, proč by to nemohl dělat také každý jiný hříšník, který se rovněž zdráhá litovat a činit pokání? Chronický pijan, muž, který pravidelně bije svou ženu, zločinec nebo žena, která zabije dítě ve svém lůně a vůbec nekoná pokání? Proč by měl být katolík poslušen církevních zákonů, když proti němu nejsou uplatněna žádná morální opatření?
A jak je tomu pak se slovy Ježíše Krista? Ta už nemají žádný význam? Změnit katolické zákony o nevěře znamená vzepřít se proti samotnému Kristu. Podle výzvy Mario Palmara i já se veřejně stavím proti takovému směru, kterým, jak se zdá, chcete vést církev.
Dovolte, abych vysvětlila, proč.
Před deseti lety jsme se obrátila. Narodila jsme se v roce 1972, vyrostla jsem v Německu a nyní žiji v USA. Opustila jsem svět, který se stále více pokouší proniknout do života katolické církve, zvrátit ho, nemám-li přímo říct, zničit. Svět, kterému se, jak se zdá, podřizujete a který podporujete. Vyrůstala jsem bez víry v rozvrácené rodině, ve světě volného soužití, potratů, rozvodů a egoismu. Neznala jsem Desatero a vůbec už ne život podle něho. Neměla jsem ani zdravou rodinu, která by mi mohla dát pevnou identitu, bezpečné útočiště a morální vedení. Tento životní způsob mě zavedl na slepé uličky a do deprese. Když jsem poznala svého budoucího manžela, bylo to, jakoby poprvé Kristus vstupoval do mého srdce, pomalu, ale soustavně.
Existují dva důležité aspekty církevního života, které byly pro mne pramenem milosti a které mě silně přitahovaly, a to ještě dříve, než jsem získala pravou nadpřirozenou víru. Byla to v prvé řadě nádherná tradiční liturgie ve mši a ve zpívané modlitbě hodin a gregoriánském chorálu. A za druhé mravní nauka církve v jejím dokonalém pochopení pravdy o lidské přirozenosti.
Protože jsem vedla bezuzdný život bez ohledu na hřích nebo nějakou hlubší věrnost, byla jsem si vědoma, že tato cesta vede jen ke ztrátě odvahy a k radikálnímu pesimismu proti všem formám života založeným na trvalé lásce nebo jakémukoliv stabilnímu životnímu způsobu. Když jsem např. studovala katolickou nauku o čistotě a významu manželství a o nezrušitelnosti svátostného slibu, uvědomila jsem si pravdu, i když to tehdy bylo jen na základě přirozeného rozumu.
Mravní nauka katolické církve je balzám pro uzdravení každé duše, která uvázla v pýše, smyslnosti, v nepočestnosti a nedbalosti o blaho vlastních dětí. Tento egoismus, který vede k tomu, že člověk opustí milovaného druha a vymění ho za jinou osobu, jakmile se mu to hodí, přičemž nedbá na potřeby a přání dětí, které má z dřívějšího svazku, a jejich touhu po stabilním domově, je nejen škodlivý pro duše těch, kteří se setkávají s tímto egoistickým jednáním a setrvávají v něm. Když hřeší tímto způsobem, jsou stále méně a méně svobodní. Hřích není pro člověka dobrý. To je to, co jsem krok za krokem pochopila. Pochopila jsem, že jedině tehdy, když jedinec před manželstvím žije v čistotě a drží se daleko od předčasných fyzických svazků k milé osobě, jen tehdy, když má jasné vědomí o tom, že sňatkem uzavírá dobře připravený závazek, který platí pro celý život a který bude schopen dodržet jen s pomocí milosti. Je třeba školit svědomí, aby bylo připraveno a vědělo, že do manželství je možno vstoupit a vydržet přes všechny problémy, když oba zůstanou spolu na své cestě v dobrých i špatných dnech.
Pochopila jsem také, jelikož jsem byla dříve horlivou studentkou neopelagiánského osvícenství 18. století, že my lidé potřebujme nejen abstraktní ideály, nýbrž také jasné pokyny, jak můžeme vést dobrý a lepší život. Nestačí jen mluvit o kráse lidství, bratrství, o lásce atd. Je třeba vědět, jak konkrétně těchto cílů dosáhnout. Církev existuje, aby nás vedla, aby nás pozvedala nad naši padlou přirozenost a její hříšné sklony a silné sklony k egoismu a zoufalství.
Můj osobní život je toho svědectvím. Církev se svými předpisy a radami mě vytáhla z marasmu hříchu a egoismu. A nyní, Svatý otče, se mi zdá, že chcete zavést církev právě do tohoto marasmu. Říkáte hříšníkovi, že to, co je a co dělá, je prostě dobré takové, jaké je. Nepozvedáte nás tak k vyššímu vzoru Krista, jak to církev jako učitelka národů vždy dělala. Necháváte nás tam, kde jsme, dokonce nás posilujete a uklidňujete v našich hříších. V tom spočívá hrůza citového šálení, které vůbec neznamená milosrdenství.
Laxnost vůči Božím přikázáním a radám vede vždy víc víc do hříchu. To je to, co jsme sami zažili sami na sobě, my děti kulturní revoluce ´68 v Německu. Dovolovali nám, abychom si neomezeně hráli v blátě a otročili naší lenosti. Výsledkem byla nelidskost. Mnoho rodičů a učitelů nechtělo již své děti trestat, když se špatně chovaly. Tak jen podporovali nemravné a nelidské chování. Já sama jsem byla svědkem výsledků této antiautoritativní výchovy ve škole, když byla jedna dívka z mé třídy terčem výsměchu a obtěžování jen proto, že chtěla být dobrou žákyní. Učitel ve své laxnosti proti takovému jednání vůbec nezasahoval, takže děvče muselo školu opustit.
Zde však jde o něco více, totiž o otázku duší a jejich záchrany. Pomáháte jako hlava církve duším, aby přišly do nebe, když je posilujete v jejich hříchu? Tomu Vás učil svatý Ignác z Loyoly? Je prospěšné, když o věcech mluvíte dvojznačně, nejasně a děláte je zmatené a nesrozumitelné? Jak mnoho je párů, které dlouho bojovaly o své manželství. Ale díky nezkrácené Kristově pravdě dále věrně žijí spolu. A nyní po Vašich posledních slovech a některých prohlášeních synody, která zavádějí jen laxnost, i ony se manželství vzdávají, protože si myslí, že „je tady druhá možnost“? Co se stane, když někoho vytrhnete z momentálního zoufalství, ale přivedete k troufalosti, která spolu se zoufalstvím jsou dva hlavní hříchy proti ctnosti naděje? Jednoho dne se budete za všechny tyto duše zodpovídat a já Vás prosím, abyste se zamyslel nad tím, co Vám tímto chci říct.
Mohu Vám říct, že Vaše jednání nevede k žádnému výsledku. Jen výzva k obrácení a jasný pokyn, jak postupovat podle příkladu svatého Jana Křtitele, může vést duše do nebe. Není možné podporovat hříšníka v hříchu, nýbrž je třeba ho z jeho hříchu vyvést. To se mnou udělal jeden správný katolický kněz a za to jsem a budu jemu a katolické církvi vždy vděčná.
Prosím Vás, Svatý otče, kárejte svět za jeho hříchy, svět, který je tak ponořen v nelidskosti, protože nemá ani výchovu ani matku, která by mu připomínala Boží zákony a také ho někdy plísnila. Boží zákony jsou pro nás velmi dobré. Ukazují hříšnému světu, jak se může stát lepším. Ukazují všem sezdaným i rozvedeným, jak mohou být věrní. Věrní svým partnerům, ale především před Bohem věrní svým dětem. Nedovolují nám, abychom dále trhali to, co bylo natrženo, nýbrž pomáhají nám, abychom to spravili a zahojili.
Je třeba napomínat rodiče, aby krotili svůj egoismus a především, aby mysleli na svoje děti a jejich vyšší blaho. Rozvod je smrt duše pro malé zranitelné dítě, pro jeho naději, jeho bezpečí a jeho city. Mluvím ze své zkušenosti. Teď však mluvím jako matka. Jak můžete od nás očekávat, že já a můj manžel budeme své děti učit Desatero a že skutečně litujeme svých hříchů, když se zpovídáme, když církev současně těm, kteří veřejně porušují Boží zákon, neodepře svaté přijímání?
Napravte nás, všechny nás hříšné. Volejte nás ke svatosti, svatosti, která je založena na hluboké lásce ke Kristu a jeho Matce, a dávejte nám jasné pokyny o tom, co je dobré a co je lepší. Nakonec cituji Maria Palmara, jehož výzvu k otevřenému odporu tímto dopisem naplňuji a jehož protest před jeho smrtí dojal moje srdce a srdce mnoha lidí.
„Okolnost, že papež se lidem „líbí“ je v dvoutisící logice církve zcela irelevantní. Papež je zástupcem Krista na zemi a musí se líbit našemu Pánu. To znamená, že výkon jeho moci není absolutní, nýbrž je podřízen nauce Kristově, která se nachází v katolické církvi, v její tradici, a je živena životem milosti a svátostmi.“
Modlím se za Vás, Svatý otče, každý den. Současně musím v tomto slzavém údolí plně věřit slovům Mario Palmara:
»Někde v malém zapadlém kostelíku bude vždy kněz, který celebruje mši svatou, někde v malém bytě bude vždy opuštěná stará žena, která s neotřesenou vírou se modlí růženec a někde ve skrytu vždy bude jedna řeholní sestra, která se stará o dítě, jehož život všichni pokládali za bezcenný. I když se zdá, že je všechno ztraceno, církev, Město Boží, vyzařuje světlo na všechny lidi.«
Svatý otče, prosím vás, aby toto světlo víry a lásky zářilo na svět, je třeba říkat světu pravdu, že část stvoření se vzbouřila proti Bohu, ukázat světu, kde se mýlí, a to i za cenu, že ztratíte svou současnou popularitu a své údajně dobré jméno. Svět potřebuje celé svědectví katolické církve, více než kdykoliv jindy. Nekompromisně a s celou pravdou. Pak získáte také větší důvěru, větší výchovnou autoritu a opravdový respekt.
Dr. Maike Hickson 10. prosince 2014
katholische.info