Menu


Spiritualita sv. Kašpara Bufalo

P. Beniamino Conti CPPS

Spiritualita sv. Kašpara Bufalo

Ve své slavnostní promluvě v bazilice sv. Petra 31. ledna 1960 na závěr římského synodu, ve které doporučil kněžím a věřícím zvláště úctu k Nejdrahocennější Krvi našeho Pána, označil Jan XXIII. sv. Kašpara Bufalo za pravého a největšího apoštola úcty k Nejdrahocennější Krvi. Je zřejmé, že taková kvalifikace se týká nejvyššího stupně svatosti tohoto světce. Co předcházelo, aby sv. Kašpar obdržel titul apoštol Krve Kristovy ve světě?

                                                                  

I. Kristova Krev ve spiritualitě mladého Kašpara Bufalo

Máme takřka pokušení uvěřit, že sv. Kašpar tuto úctu prak-tikoval od útlého dětství, především ve škole své svaté matky Annunciaty Quartieroni (1761–1811). Ale svědectví z kanonizačního procesu se o ničem takovém nezmiňují. Hovoří se zde opakovaně, že od dětství vroucně miloval Ježíše a uctíval jeho umučení. Měl velkou eucharistickou úctu, úctu k Panně Marii a zvláště k sv. Františkovi Xaverskému a sv. Aloisu Gonzagovi.

K prvnímu setkání sv. Kašpara s úctou k Nejdražší Krvi Páně došlo až 8. prosince 1808. P. Kašpara pozvali kanovníci kapituly v bazilice svatého Mikuláše ve vězení, aby pronesl eucharistické promluvy a oficiální inaugurační projev Zbožného sdružení Nejdražší Kristovy Krve a Růžence blahoslavené Panny Marie a duší v očistci.

V této prastaré bazilice se od roku 1708 přechovává relikvie Nejdražší Krve, kterou daroval bazilice kníže Giulio Savelli. Je uložena ve stříbrném pečlivě zapečetěném ostensoriu s těmito slovy: Z vody a Krve našeho Pána Ježíše Krista, která vytekla z jeho nejsvětějšího boku, když visel na kříži. Podle tradice předávané ve vznešené rodině Savelli byl při ukřižování přítomen jeden legionář pocházející z tohoto rodu a měl plášť potřísněný Ježíšovou krví. Když se vrátil do Říma, byla krev ještě rudá. Když se stal křesťanem, vystřihl z pláště toto místo a rodina přechovávala vzácnou relikvii po mnoho staletí.

Kapitula baziliky měla od roku 1808 zvláštní povolení slavit svátek Nejdražší Krve první červencovou neděli. Relikvie vystavená během mše svaté byla pak nesena v procesí. V bazilice uctívali také obraz Ukřižovaného, ze kterého podle tradice promlouval Pán Ježíš k svaté Brigitě. Relikvie i obraz byly umístěny ve zvláštní kapli zasvěcené Ukřižovanému.

Členem této kapituly byl vzdělaný a zbožný kanovník Francesco l’Albertini, vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce. K jeho duším patřila také sestra Marie Anežka od Vtěleného Slova z kláštera palotinek v Římě. Tato řeholnice mívala po svatém přijímání extáze a mluvila o velmi vznešených věcech. Jednoho dne byl při takovéto extázi přítomen také kanovník l’Albertini, kterého řeholnice na tyto extáze upozornily. Naslouchal pozorně, co omilostněná sestra říká. Mluvila o úctě k Nejdražší Krvi Páně, o tom, jak by tato úcta měla být šířena. To by nebylo obtížné učinit právě v jeho bazilice, protože kanovníci usilovali oživit zbožnost vlažných věřících z okolí a právě zde byly uctívány dvě drahocenné relikvie Nejdražší Krve a Kříže, které jsou nejvhodnějšími prostředky, jak podpořit tuto úctu právě v bazilice, kde se slaví svátek Nejdražší Krve.

L’Albertini přednesl tuto záležitost v kapitule baziliky sv. Mikuláše a vznikl návrh založit Zbožné sdružení Nejdražší Kristovy Krve a Růžence blahoslavené Panny Marie a duší v očistci.Oficiální inaugurace byla stanovena na 8. prosince 1808. Jako kazatele k této příležitosti pozvala kapitula mladého kněze Kašpara Bufalo, který obdržel kněžské svěcení 31. července téhož roku, a to se zvláštním dispenzem kvůli mladistvému věku.

Stanovy Zbožného sdružení byly schváleny v Římě 27. února 1809 dekretem kardinála Antonia Despuigy Dameto. Po tomto schválení sestavil l’Albertini Korunku k Nejdražší Krvi Páně, kterou schválila Kongregace pro obřady 31. května 1809.

Proč si kanovníci pozvali právě tohoto třiadvacetiletého kněze sotva půl roku po jeho vysvěcení? Nebylo to proto, že by se již vyznačoval zvláštní úctou ke Krvi Páně. Zakončil sice své kázání velmi krásnou modlitbou, ale to bylo tehdy obyčejem a tak činil takřka v každém kázání. Kašpar byl pozván již 1. srpna 1808, aby kázal v bazilice svatého Petra při výstavu ostatků svatých mučedníků, protože si ihned získal pověst vynikajícího kazatele. Kanovníkům nemohla uniknout pastorační činnost, kterou mladý kněz rozvíjel takřka před jejich zrakem v oratoři Santa Maria in Vincis jako kanovník sousedního kostela, baziliky sv. Marka na Piazza Venezia. Toto setkání však ještě neovlivnilo budoucího apoštola, protože neznal dosud hlubší věroučné motivy úcty k Nejdražší Krvi Páně.

Svatý Kašpar byl svými pastoračními úkoly natolik zaměstnán a vytížen, že se za daných poměrů ani nemohl stát apoštolem nové úcty. Bůh ho musel přesadit jinam, kde neměl takové úkoly jako v Římě, povolat ho k mučednictví, které mu dá poznat jeho pravé poslání v církvi.

Toto jeho putování začíná s jízdenkou od francouzské policie, která za ním přišla 12. června 1810 do paláce Altieri. Další den se měl dostavit do Palazzo Borromeo a podepsat přísahu věrnosti Napoleonu Bonapartovi. Ten totiž, aby zlomil nadvládu Pia VII. nad Evropou, vtrhl 2. února 1808 do Říma a připojil dvě poslední části papežského státu, Umbrii a Lazio, k francouzskému císařství. 10. června 1809 vydal Pius VII. exkomunikační bulu na všechny, kteří byli za tento fakt odpovědní. V noci z 5. na 6. července byl stařičký papež uvězněn v Quirinale a pak odvlečen do exilu v Grenoblu, pak do Savony a Fontainebleau. Zpráva o této deportaci ohromila obyvatele Říma. Následovalo nařízení, že duchovní musí podepsat přísahu věrnosti ústavě, tj. císaři, a tím schválit to, co císař provádí. Týkalo se to kardinálů, biskupů a prelátů a všech duchovních, kteří pobírali benefice jako kanovníci a faráři. Buď věrnost císaři, nebo deportace. Pius VII. ve dvou instrukcích prohlásil, že taková přísaha je nepřípustná, i když někteří teologové a právníci tvrdili opak. Bufalo jako kanovník u sv. Marka byl k přísaze povolán 12. června. Dostavil se na komisařství a místo podpisu prohlásil přede všemi: „Nemohu, nesmím a nechci!“, tak jak to učinil Pius VII. před generálem Radetem před svým zatčením. Bufalovi byla uložena okamžitá deportace do Piacenzy.

Počátkem července odcestoval do vyhnanství Bufalo spolu s l’Albertinim a dalšími dvěma kanovníky od Svatého Marka. Sítě Boží Prozřetelnosti se začaly spojovat. Protože svatý Kašpar má jako nezbytný úkol propagovat úctu k Nejdražší Krvi Pána, začne pociťovat její vliv. Když se cestou zastavili ve Florencii, l’Albertini využil příležitosti k propagaci úcty a nadchl opata Consalva Petraie, aby dal tisknout brožurky s Korunkou. Podpořil ho v tom i Kašpar Bufalo. Také v Piacenze se Kašpar snaží o šíření této úcty. L’Albertini dal přeložit brožurku do pěti jazyků. Ale ani to ještě nepředstavovalo pro Bufala rozhodující krok zjevení Boží vůle. Nezdravé prostředí Piacenzy u něho vyvolalo těžké onemocnění, které ho přivedlo na pokraj smrti. L’Albertini mu již udělil svátosti umírajících. Když stál nad ním, pozoroval s bolestí v srdci přímo stařecké vrásky na tváři mladého kněze. Dne 28. srpna napsal Kašpar dopis donu Bonannimu a prosil ho o modlitbu k svatému Františku Xaverskému, kterého sám ve své agonii vroucně vzýval o pomoc.

L’Albertinimu neunikl ani jeden povzdech umírajícího. Nikoliv proto, aby ho potěšil, ale protože vnitřní hlas mu napovídal, že nemocný se uzdraví. Měl totiž v mysli pevně zapsánu předpověď, kterou pronesla služebnice Boží sestra Maria Anežka od Vtěleného Slova:

„V době velké tísně pro církev poznáte mladého kněze, který horlí pro Boží slávu a budete spolu s ním snášet útlak nepřítele, uzavřete s ním velké přátelství a stanete se jeho duchovním vůdcem. Rozlišovacím znakem tohoto kněze bude úcta k svatému Františku Xaverskému. Je povolán, aby byl apoštolským misionářem nové kongregace kněží pod názvem Božské Krve a bude povolán k uskutečnění reformy mravů pro spásu duší, aby povznesl duchovní stav světských kněží, aby zbavil lid indiferentismu, nevíry a povolal ho k lásce k Ukřižovanému. Založí institut sester, který však sám nepovede. Bude hlásnou troubou Božské Krve, která potře hříšníky a sektáře v nejobtížnějších dobách křesťanství.“

Všechna tato sdělení, která l’Albertini žárlivě uchovával ve svém srdci, svěřil také Kašparovi a vyslovil nezlomné přesvědčení, že se uzdraví, což se skutečně stalo. Předpověď, kterou sestra Marie Anežka přijala od Boha, pravděpodobně v jedné ze svých extází, byla jednoznačná: tento mladý kněz je povolán za apoštola Nejdražší Krve a jejího hlasatele, bude zakladatelem dvou kongregací nazvaných jménem Nejdražší Krve Páně, aby všechny povolal k lásce k Ukřižovanému.

L’Albertini byl hluboce přesvědčen o pravdivosti těchto předpovědí, především pro svatost oné osoby, kterou osobně znal. Tato zbožná řeholnice se narodila 24. června 1757. V podmínkách pokory zazářila svými ctnostmi. Bůh ji obdařil velkými dary a zázraky, darem proroctví, rady a poznání srdcí. … Nejvyšší církevní osobnosti, jak duchovní, tak laici k ní přicházeli prosit o radu. Těšila se velké úctě např. u svatého Vincence Strambiho, biskupa pasionisty, Josefa Marie Pignatelliho, jezuity, a ctihodné Klotildy Savojské. Po velmi dlouhé nemoci zemřela v den, který sama předpověděla. Bylo to 15. března 1810, několik měsíců před odjezdem našich kněží do vyhnanství.

L’Albertini se proto tak ujal šíření úcty k Nejdražší Krvi, protože jednou slyšel, jak o ní služebnice Boží při jedné extázi mluvila.

Když se po mnoha modlitbách a postech rozhodl napsat Korunku k Nejdražší Krvi Páně, myslel na to, že ji zanese sestře Marii Anežce, aby v ní udělala malé úpravy. Sotva zbožná řeholnice spatřila svého zpovědníka, dříve než otevřel ústa, řekla sama s velkou radostí: „Vy držíte v rukou Korunku k Nejdražší Krvi! Nic v ní neměňte. Nechte ji tak, jak ji inspiroval Pán.“ L’Albertini přesně dodržel její radu.

K těmto a dalším důvodům známým jen svatému kanovníku Kašparovi vzhledem k jeho zvláštnímu vztahu k sestře Marii Anežce je třeba dodat, že její předpověď pokládal ještě před jejím naplněním za pravé Boží poselství. Již během vyhnanství ho vidíme, jak začíná pracovat na založení institutu Dcer Nejdražší Krve. Když se pak po vyhnanství vrátil do Říma a toužil vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, l’Albertini mu to nevymlouval, ale řekl mu prostě, že se mu to nepodaří. A tak se také stalo.

Kašpar pokládal tuto předpověď za velmi krásnou, ale příliš náročnou, než aby ji přijal s nadšením. Tak tomu bylo i s jeho kněžským svěcením. Přistoupil k němu až po radě sv. Vincence Strambiho. Nyní k tomu bude zapotřebí povolání od papeže Pia VII. Tak se stalo, že zatím v žádném z četných dopisů, které odeslal, není o Nejdražší Krvi ani zmínka.

Dne 12. prosince 1810 byl Kašpar přeložen do Boloně a bydlel s l’Albertinim v domě otců filipínů u starobylého chrámu Santa Maria di Galliera a pak do února 1811 v domě hraběnky Mariany Spada Bentivoglio a její dcery Kateřiny. Bylo to poté, co si Kateřina zvolila P. l’Albertiniho za duchovního vůdce a on požádal o ubytování také pro P. Kašpara, protože v domě kněží v exilu již nebylo místo.

Roční období pobytu v Boloni (28. prosince 1811 měl být přemístěn na Korsiku) mělo velký vliv na duchovní život P. Kašpara především díky horlivému apoštolátu při šíření úcty k Nejdražší Krvi, který se mohl rozvíjet také v tomto městě. I když po dobu exilu nikdy neochabla jeho úcta k Nejdražší Krvi, v roce 1811 ho nejvíce uchvátila. P. l’Albertini získal pro tuto úctu Kateřinu, která byla pro ni tak zanícena, že, jak sama napsala v autobiografickém listě, se stala vedoucí sedmičlenné skupiny ctitelů, kterou l’Albertini v Boloni založil. Bylo to o svátku Narození Panny Marie, skupina se scházela každou poslední neděli v měsíci a stala se základem budoucího Bratrstva Nejdražší Krve u kostela sv. Dominika, které se v roce 1816 přidružilo k Arcibratrstvu Nejdražší Krve v Římě. A tak, jak l’Albertini rozpoznal v Kašparovi budoucího apoštola Nejdražší Krve, tak v Kateřině Bentivoglio poznal zakladatelku Institutu Nejdražší Krve, takže se začalo připravovat založení dvou kongregací, z nichž druhá se měla věnovat také péči o nemocné v nemocnicích i v soukromí. V Boloni začal sv. Kašpar poprvé uvádět v hlavičce svých dopisů zmínku o úctě k Nejdražší Krvi, která pak zaujímá v jeho listech významné místo. Nacházíme ji např. v jednom listě z 18. čer-vna 1811 adresovaném hraběnce Virginii Malaspina Caracciolo v Pia-cen-ze. K blížícímu se svátku Nejdražší Krve napsal:

„Jak bych byl blažený, kdybych miloval Ježíše vždy tak, jak bych měl! Milujte ho alespoň Vy místo mne, usilujme, abychom byli všichni jeho v tomto životě, abychom jimi byli i na věčnosti. Jak sladké myšlenky mi přicházejí na mysl o našem Vykupiteli, když se přiblížil svátek jeho Nejsvětějšího Srdce. Toto Srdce nás učí především dvěma pravdám, a to jsou pokora, ke které vyzývá slovy učte se ode mne, a svatá láska zobrazená v oněch plamenech kolem Božského Srdce. Oheň jsem přišel hodit na zem... Proto předstupujme před něho a prosme ho, aby posvětil naše srdce, a prosme ho o vše, co od něho potřebujeme. Pamatujme na úctu k jeho Krvi a říkejme často: Prosíme tě tedy, přispěj svým služebníkům, které jsi vykoupil svou předrahou Krví. Také Vás prosím, pomodlete se za mne novénu k sv. Františku Xaverskému.“

V jiném listě téže hraběnce ji chválí za horlivost při šíření úcty a současně popisuje rychlé šíření úcty v Boloni a v celém okolí díky Korunce, kterou hraběnka dala vytisknout v tisících exemplářů:

„Obdivuji Vás a zvláště Vaši křesťanskou lásku, s jakou pracujete pro větší Boží slávu. Mluvím hlavně o Korunce, kterou začínáte s velkým důmyslem šířit mezi řeholnicemi a jinými zbožnými osobami. Bůh ať žehná Vašemu svatému úsilí a oblaží naše tužby.

Zde v Boloni některé osoby Vašeho ducha jsou tak zaujaty propagací úcty, že se rozšířila již v celé diecézi a v celém kraji. V mnoha kostelích se brožura veřejně propaguje. Píši to k Vaší útěše. Jedna osoba dala natisknout tisíce brožur a ty jdou z ruky do ruky a pomalu se zapojuje i církev. Jestliže nemůžete zatím najít v Piacenze osoby, které by se spojily a zajistily tisk brožur, uvidíte, že dobrý Ježíš to brzy zajistí.“

P. l’Albertini a P. Kašpar uzavřeli přátelství s mnoha kněžími Díla bl. Bartoloměje Dal Monte, kteří se věnují kázání a lidovým misiím a kteří se nyní snaží šířit úctu k Nejdražší Krvi modlitbou Korunky. Roky vyhnanství byly pro Kašpara intenzivní pastorační a duchovní formací, i když se musel rozejít s P. l’Albertinim, který byl uvězněn, a on sám měl být poslán na Korsiku, ale transport už nemohl být proveden, protože dekret z 26. ledna 1814 zrušil vyhnanství pro nepřísežníky. P. Kašpar sám se snažil, jak bylo v jeho silách, propagovat úctu k Nejdražší Krvi. Modlil se přitom modlitbu sv. Františka Xaverského: Pane Ježíši Kriste, pro tvých pět ran, jimiž tě láska k nám přibila na kříž, přispěj svým sluhům, které jsi vykoupil svou předrahou Krví.

 

Svatý Vincenc Pallotti, který se stal přítelem a důvěrníkem P. Kašpara, podává o něm toto svědectví:

„Boží služebník, když poznal své božské povolání, které ho volalo do církve, aby osvěcoval národy hlásáním božské ceny Nejdražší Krve Ježíše Krista, zabýval se vážně studiem svatých knih, které obsahují poučení o ceně Nejdražší Krve Ježíše Krista, aby ještě jasněji a s horlivostí plnou lásky hlásal tuto pravdu národům.“

Kromě modlitby a služby svatému tajemství to bylo také radostné snášení účasti na kříži Kristově z lásky k církvi a k duším, a tak dozrávalo v sv. Kašparovi tajemství Nejdražší Krve.

V únoru 1814 se mohl Bufalo vrátit do Říma. Čtyři roky vyhnanství strávené daleko od vlasti skončily. Odjížděl se srdcem plným bolesti kvůli apoštolským dílům, která musel opustit, a kvůli matce, se kterou se již nesetkal. Nyní se vrací obohacený o poklad úcty, kterou poznal od svého duchovního vůdce P. l’Albertiniho, s nímž se tajemně účastnil tajemství kříže.

Ani nyní však nezačal naplno jeho apoštolát Božské Krve. Do jeho duše vstoupily mraky pochybností a znovu v něm ožila touha opustit zcela svět a vstoupit k jezuitům. Ale současně cítil množství závazků, které vyžadovaly rozhodnutí. Odevzdal se proto zcela do Boží vůle: Modleme se a Bůh nám ukáže, co se mu líbí. Jeho vůle je to, co nás posvěcuje. V této situaci potřeboval svého duchovního vůdce. P. l’Albertini se rovněž vrátil z vyhnanství. Kašpar se mu svěřil se svou touhou po Tovaryšstvu. Nevymlouval mu to. Připomněl významné předpovědi sestry Marie Anežky, ale to jsou věci, kterým se může, ale nemusí věřit. Doporučil mu modlitbu a rozjímání, aby se nezmýlil při volbě povolání, od které závisí jeho spása.

Naskytla se mu příležitost vypravit se do Giana spolu s Mons. Belisariem Cristaldim, který si každý rok bral s sebou horlivého kněze na malé misie před svátkem Panny Marie Milostiplné. Zde spolu s ním a s advokátem Poluccim probrali situaci a dospěli k návrhu, že pro jejich akci je vhodný kostel sv. Felixe, biskupa a mučedníka, který pasionisté formálně opustili. Po návratu do Říma o tom jednal s dalšími kněžími, advokát mezitím využil výhodné situace a 30. listopadu byl Piu. VII. předložen návrh na převod kostela a založení díla Nejdražší Krve. Tak v prosince 1814 začal mít apoštolát jasné vyhlídky, aby se stal pokračováním díla, které se zrodilo u svatého Mikuláše ve Vězení.

Tak se krok za krokem uskutečňovala předpověď sestry Marie Anežky od Vtěleného Slova. P. Kašpar nabýval stále větší jistoty. V roce 1825 popsal celou záležitost papeži Lvu XII. Dílo, které se formovalo v době deportace a bohatě rozkvetlo bezprostředně po ní, přineslo mnoho užitku duším a vyvolalo zlost ďábla, který neustává bojovat proti heslu „Nejdražší Krev Ježíše Krista“. 15. srpna 1815 byla u Svatého Felixe založena kongregace Bratrstva Nejdražší Krve. Pius VII. vydal dne 22. září 1815 breve, ve kterém je obdařil bohatými odpustky. Další breve z 26. září povýšilo bratrstvo na arcibratrstvo. Nyní se duše P. Kašpara zcela zasnoubila s věcí Ježíšovy Krve a od té doby žil jen pro ni.

P. l’Albertini založil Zbožné sdružení Nejdražší Krve pro laiky. Aby se však mohly konat lidové misie k šíření úcty, bylo nutno vytvořit skupinu misionářů Arcibratrstva Nejdražší Krve pro světské kněze, řeholníky a biskupy. První do ní vstoupil Kašpar a jeho známí kněží. Na kongresu Arcibratrstva 27. prosince 1817 byl P. Kašpar Bufalo všemi hlasy zvolen generálním ředitelem Misií Arcibratrstva a prvním promotorem a misionářem Nejdražší Krve.

Z této jednoznačné volby poznáváme, jak se bod po bodu uskutečnil Boží plán zaměřený na šíření úcty k Nejdražší Krvi Spasitele. Až do své smrti P. Kašpar nejen pracoval na šíření úcty k Nejdražší Krvi, ale také na růstu vlastní svatosti a svatosti svých druhů i na obraně úcty proti útokům jisté části církevních autorit.

                                                            Modlitba

Ze zahraničních pramenů

 

 

 

 

 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010