Sovětizace ženských kontemplativních řádů
Bergogliovská destrukce ženských klášterů se stává skutečností. Jako její přípravu a ohlášení vydal Bergoglio již 29. června 2016 „apoštolskou konstituci“ o kontemplativním životě Vultum Dei quaerere. Corrispondenza Romana tehdy odsoudila tento krok jako „sovětizaci“ ženských klášterů.
Nyní přišel další krok v instrukci Cor orans o ženském kontemplativním životě. (1. dubna 2018), který představuje aplikaci předcházejícího dokumentu. Kromě Aldo Marii Valliho nevěnoval tomuto opatření nikdo pozornost.
Je třeba připomenout, že církev vždy povzbuzovala řeholníky i řeholnice ke kontemplativnímu životu. Odloučenost od světa je základní charakteristikou řeholního života, zakládá stav dokonalého života, který je nezbytnou součástí mystického Těla Kristova a manifestací svatosti jako trvalého zdroje milostí.
K předním charakteristikám mnišských společenství patřilo vždy jejich právní uznání. Podle církevní tradice jsou ženské kláštery vybaveny zvláštní právem autonomního a nezávislého vnitřního režimu.
Jedinou formu závislosti představuje jejich vztah k místnímu biskupovi, v některých případech k nejvyššímu představenému mužské větve řádu. Toto právní zařazení garantuje každému klášteru jeho proprium, které je současně separací od profánní společnosti. Termín „mnich“ znamená „sám“. tj. samotu. Nosnými sloupy, na nichž stojí život každého kláštera, jsou tedy samota a modlitba.
Režim klausury znamená odloučení od světa, nikoliv od společnosti, kterou mnišky podporují modlitbami a pokáním. Pius XII. v encyklice Sacra virginitas (Svaté panenství) z 25. března 1954 vysvětluje, že zřeknutí se světa chráněné klausurou nepředstavuje sociální dezerci, nýbrž širší a trvalou službu poskytovanou církvi a společnosti.
Tentýž papež v apoštolské konstituci Sponsa Christi (Nevěsta Kristova) z 21. listopadu 1950 předvídá zrození federace klášterů jako nástroj, který by měl pomáhat životu některých komunit, které se v důsledku války ocitly v izolaci a materiální nouzi. Tato zkušenost se neosvědčila a takové struktury byly opuštěny, zatímco František je rozmnožuje, a zasazuje tak ženským klášterům smrtelnou ránu.
Nový režim podle Cor Orans chce potlačit jakoukoliv formu právní autonomie, aby vytvořil makrokomunity. Rodí se série zmatených byrokratických organismů, které papežská instrukce puntičkářsky určuje.
Máme Federace klášterů, aby sdílením stejného charismatu federalizované kláštery převyšovaly izolaci podporovanou zachováváním řehole kontemplativního života. (n. 7); Asociaci klášterů, aby ve sdílení stejného charismatu sdružené kláštery mezi sebou spolupracovaly (n. 8); Konferenci klášterůk podpoře kontemplativního života ve prospěch spolupráce kontemplativního života a podpoře spolupráce mezi kláštery v kontextu geografických a lingvistických zvláštností (n. 9); Konfederaci jako strukturu spojení Federací klášterů ke studiu témat kontemplativního života ve vztahu ke společnému charizmatu, k vytvoření jednotného zaměření a určité koordinace aktivit jednotlivých federací (n. 10); Mezinárodní komisi jako centrální orgán služeb a studia užitečnosti mnišek stejného institutu (n 11). Konečně máme Kongregaci mnišek, což je struktura řízení mezi více autonomními kláštery stejného Institutu pod autoritou prezidentky, která je vyšší představenou generální kapituly a má v mnišské kongregaci nejvyšší autoritu (n. 12).
Schází ještě Federální shromáždění. Článek 133 praví: Společenství, které existuje mezi kláštery, se zviditelňuje ve Federálním shromáždění, znamení jednoty v lásce, která má principiálně za úkol opatrovat mezi sdruženými kláštery charismatické dědictví Institutu a podporovat jeho přiměřené obnovování, které se tak harmonizuje, pokud de facto žádná federace mnišských klášterů nebo Konferedaci federací nepředstavuje celý Institut.
Příslušnost k těmto byrokratickým organismům je závazná. Vzávěrečných pokynech Cor Orans se upřesňuje, že podle Apoštolské konstituce Vultus Dei quaerere, pro všechny mnišky je závazné kromě vstupu do jedné federace klášterů také přijmout další strukturu, jako je Asociace klášterů nebo Konference klášterů.
S příslušností k těmto strukturám kláštery ztrácejí de facto a také de jure svou autonomii, aby splynuly s anonymní masou makrokomunit, ve kterých se organizují formační kurzy, debaty, sdružení pro aggiornamento, aby sestry žily v situaci ustavičné psychologické a materiální nestability.
Všechny komunity jsou povolány, aby vypracovaly program permanentní, systematické a integrální formace, která v sobě zahrnuje formaci kontemplativní zralosti, aby mohly stále přiměřenějším způsobem rozvíjet svou službu klášteru, církvi a světu (n. 236).
Každá mniška je podněcována, aby přijala odpovědnost za vlastní růst lidský, křesťanský a charismatický pomocí projektu osobního života v dialogu se sestrami mnišské komunity a zvláště se svou vyšší představenou (237).
Odpovědnost za formaci přísluší vyšší představené, která permanentně podněcuje komunity prostřednictvím konventní kapituly, dnů obnovy, duchovních cvičení, sdílení Božího slova, periodické revize života, společné rekreace, studijních dnů, osobního dialogu se sestrami a skrze bratrská setkání.
Aby byla tato formace zajištěna, ruší se papežská klausura, protože je dána licence vstupovat do kláštera těm, kdo jsou kompetentní a nutní pro formaci (203), neboli pro vytváření chaosu uvnitř komunity.
Klíčová slova jsou překonat izolaci (7), dynamická věrnost vlastnímu charismatu (70), nevyhnutelná hodnota komunity (86). Když tyto prvky scházejí, mohou být kláštery rozpuštěny. V těch, které přežijí, musí být potlačena atmosféra pokoje, usebranosti a řádu, který zde dosud panoval. Kdo žije v klášteře a kdo tam chce vstoupit, je tímto varován.
Kdo nyní aspiruje na kontemplativní život a nechce ztratit vlastní povolání, udělá lépe, když se obrátí na nějaká náboženská sdružení nezávislá na církevní autoritě a bude se bedlivě varovat úsilí o kanonické uznání, které by znamenalo konec vlastního duchovního života.
Veronica Rasponi - Corrispondenza Romana
