Menu


Snoubenci, manželé a vychovatelé podle Božího srdce

 

 Bosí karmelitáni slaví dnes památku Ludvíka a Zélie Martinových

Uzavřeli sňatek o půlnoci 13. července 1858. Jejich setkání bylo dílem Prozřetelnosti. Jejich dny byly naplněny modlitbou, prací a respektováním svátečního klidu. Nescházelo zkoušek, jimiž procházeli, odevzdaní do Boží vůle. Jak řekla sv. Terezička: „Bůh mi dal otce a matku, více hodné nebe než země“.

                                                  

Ludvík Martin a jeho manželka Zélie Guerinová jsou první manželé, kteří dosáhli společného svatořečení. Jejich jména jsou známá jako jména rodičů sv. Terezie od Dítěte Ježíše, nejmladší z jejich dětí, kanonizované třicet let po její smrti a prohlášené za učitelku církve pro její nauku „Malé cesty“.

Láska k Bohu na prvním místě

Rodina Martinových je krásným příkladem v dějinách církve, a dokladem, že svatost není improvizace. Mladá světice z Lisieux je mistrovským dílem, které Bůh vytvořil v lůně příkladné rodiny.

Ludvík Martin se narodil 22. srpna 1823 v Bordeaux a Zélie 23. prosince 1831 v Gandelai ve Francii. Mladí zbožní křesťané toužící dát lásce k Bobu přednost přede vším ostatním pomýšleli oba na život zasvěcený Bohu. Ale Boží plány byly jiné.

Ludvík orientovaný na mnišský život chtěl vstoupit do kláštera sv. Bernarda, ale poslali ho zpět domů, aby dokončil klasické vzdělání, protože požadovali znalost latiny. Po několika měsících onemocněl a vzdal se svého plánu. Zélie přitahována službou pokorným obdržela negativní odpověď na žádost o přijetí k sestrám sv. Vincence z Pauly. Po tomto odmítnutí se obrátila k nebi s modlitbou, která byla vyslyšena: »Prosím tě tedy, dej mi mnoho dětí a aby všechny byly zasvěceny Bohu«. V životě Zélie docházelo k různým epizodám, ve kterých se u ní projevuje takřka mystická vnímavost. 8. prosince 1851 poté, co svěřila Panně Marii své ekonomické starosti o budoucnost vznikající rodiny, vnitřní hlas ji zval, aby se zapojila do „ateliéru Alençon“, typického krajkářství v onom městě, které produkuje náročné a krásné výrobky. Zachovalo se několik prací provedených s obzvláštní dovedností jako důkaz vynikajícího talentu, a to tím spíše, když uvážíme, že opustila tříletý kurs před jeho ukončením, aby se vyhnula pozornosti příliš náročného dohližitele.

Setkání

Ludvíkova matka poznala Zélii na jednom kursu profesionálního umění a byla jí nadšena. O něco později i Prozřetelnost podpořila sblížení budoucích manželů. Zélie potkala Ludvíka na mostě sv. Leonarda a aniž ho znala, byla uchvácena jeho postavou, jeho chováním a fyziognomií. V tom okamžiku uslyšela vnitřní hlas, který jí řekl: »Toto je muž, kterého jsem připravil pro tebe«. O půlnoci 13. července 1858 slavili svůj sňatek v chrámu Notre Dame v Alençonu.

Ludvík, který studoval nauku a životy svatých, navrhl Zélii, že budou žít v panenském manželství. A ona souhlasila. Ale po deseti měsících na radu duchovního vůdce uzrála volba odlišná od té, kterou si zvolili, a rozhodli se žít povolání manželů a rodičů. V roce 1860 se jim narodila Marie Luisa, následovaná 1861 Marii Pavlou a v roce 1862 Marií Leonií.

Zéliina bohatá korespondence dokumentuje vnitřní život této nádherné rodiny. Jako v klášterní klauzuře byly její dny naplněny modlitbou a prací, aniž by normální časná zaměstnání bránila zbožným srdcím věnovat se sobě navzájem. Zélie vedla jednu krajkářskou dílnu v Alençonu a využívala spolupráce různých pracovnic. Pracovala neúnavně až do pozdního večera, ale nikdy nechyběla na mši svaté v 5.30 ráno. Ludvík, tehdy jako majitel hodinářství, se k ní vždy připojil. Když je sousedé viděli vycházet z domu tak časně ráno, říkali:: »Hle, svatí manželé jdou na mši svatou«!

Nedělní klid

Ludvík, který dodržoval svým způsobem klášterní život také v manželství, miloval uchýlit se v tichosti do svého ateliéru, když to rodinné úkoly dovolaly. Prožíval velmi přísně církevní přikázání: rolety jeho pracovny zůstávaly neúprosně staženy, aby nenarušoval nedělní klid, i přes nemoudré rady přátel, kteří ho varovali před ekonomickým krachem. Ludvík se neúčastnil nedělních trhů ani se nevydával na cesty, aby nepřestoupil ani v nejmenším třetí přikázání. Bůh se nenechá překonat ve velkodušnosti. Také Zélie připisovala této manželově věrnosti jejich ekonomickou prosperitu.

Výchova potomstva

Zélii můžeme svým způsobem přirovnat k „statečné ženě“ z Bible. Ztělesňovala postavu moudré a starostlivé matky, vnitřně zcela odevzdané dobru rodiny. Nepostrádala něžnost a cit, současně byla pozornou a přísnou vychovatelkou a projevovala tak vyrovnanost, jaká je vlastní světcům, osvíceným Duchem Svatým. Terezička o ní píše: »Jak něžné je srdce matky a jak vyzařuje její něžnost v tisíci starostech, na které by nikdo nepomyslel«.

Dokládá to typický příklad vychovatelské moudrosti: odhalila, že jedna služebná si tajně násilím podrobila malou vzdorovitou Leonii a ihned zasáhla: »Brutalita ještě nikdy nikoho neobrátila, vychovává jen otroky, a tak je tomu i u tohoto ubohého dítěte“. Propustila z lidských důvodů násilnou služebnou a z nadpřirozeného hlediska se oddala modlitbě. Zásah přinesl potřebný účinek.

Dcery rodiny Martinů se oblékaly s ženskou pozorností, která se neomezuje na krásu a eleganci, nýbrž chápe vnější vzhled jako obraz osobní důstojnosti. Dokazují to zachované fotografie. A přece Terezička vypráví, že rodiče věnovali velkou pozornost tomu, aby nezavdávali podnět k marnivosti a vystříhali se slov zavánějících koketováním a přehnanými komplimenty.

Děti byly přirozeně vychovávány ke zbožnosti, přiměřené jejich věku a povaze. Terezička vypráví, jak se v ní spontánně rodila mariánská úcta, když pozorovala a následovala své starší sestry, jak navštěvují v květnu večerní pobožnosti.

Zbožnost v rodině Martinů

Při vší náročnosti práce a péče o domácnost manželé Martinovi se vyznačovali také příkladnými projevy lásky mimo ni. Ludvík se vystříhal toho, aby vynášel o někom soudy a dokázal vždy vykládat jednání druhých v dobrém. Díky své fyzické síle byl schopen zasáhnout v případech, kdy mohlo dojít k rvačce a zachránit osoby, které byly ohrožovány. Jednomu nemocnému, který zůstal bez prostředků, zařídil možnost návratu do vlasti. Obětoval se bezmezně a neohlížel se na to, co si o něm myslí druzí.

Zélie ve svých dopisech nám zanechala příklady moudrosti a zbožnosti, s jakou radila rodičům, kterým byla také příkladem oné něžnosti spojené s rozhodností.

Zkoušky

Krása duše zazáří především v situaci zkoušek. Rodina Martinů byla několikrát poznamenána utrpením. Zélie přivedla na svět devět dětí, z nichž čtyři zemřely v dětském věku. Byly to drásající řádky, které psala při příležitosti úmrtí svých dětí. Nicméně vždy zachovávala příkladnou odevzdanost do vůle Boží, kterou přijímala s velkodušnou důvěrou.

Zélie zemřela v mladém věku na rakovinu prsu. Soužena bolestmi až do konce života, nechala se doprovázet každou neděli na mši svatou. Nepokládala se za natolik nemocnou, aby se mohla z bohoslužeb omluvit. Dcera Marie svědčí: »Měla jsem strach, že ji nepřivedu domů živou«. Chtěla jít na mši svatou doprovázena manželem i o prvním pátku v měsíci srpnu a musela připustit, že kdyby nebylo nikoho, kdo by jí otevřel bránu, neměla by sílu ji otevřít a vstoupit. Ale nepokládala se za hrdinku. »Velká utrpení! Nemám sílu ani abych po nich toužila. Bojím se jich«.

Ludvík, osoba extrémně mužská i v síle svých přesvědčení, byl schopen i velkých projevů něžnosti: dojat při pohledu na manželčiny bolesti, bděl u ní celou noc, aby jí mohl poskytnout trochu úlevy. Zatímco v mládí se setkával s obětmi materiálního života, byl pak žádán, aby obětoval své dcery, když dcery jedna po druhé žádaly o dovolení, aby směly vstoupit do kláštera.

Také on prošel velkou zkouškou odevzdanosti, ale tvrdil, že Bůh mu poskytl velkou čest, když ho žádal, aby obětoval všechny své dcery, včetně té nejmenší, Terezičky, se kterou se cítil obzvláště svázán. Nejen že nebyl proti jejímu povolání, ale stal se prvním ctitelem, když ji doprovodil až do Říma, kde žádala o zvláštní povolení vstoupit do řádu ve věku 14 let.

Vzor pro každou rodinu

Svým svědectvím, velkou integritou a věrností Božím přikázáním bez kompromisů, představují manželé Martinovi vynikající vzor svatosti, který mohou následovat všichni věřící, zvláště pak jsou vzorem pro každou křesťanskou rodinu. Povahy Zélie a Ludvíka byly jistě rozdílné, a přece vytvořily jednotu v Bohu, dokázali dokonale zharmonizovat své dcery příkladnou výchovou, současně pevnou i citlivou. Ideál, který představují, je velmi vysoký, ale jejich život dokazuje, že je uskutečnitelný díky vytrvalé modlitbě, účasti na svátostech a odevzdanosti do vůle Boží.



Giorgio Maria Faré, bosý karmelitán - Nuova Bussola Quotidiana

 














Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010