Smilstvo a svatokrádeže
Nejčastějšími hříchy, které přivádějí duše do věčného ohně, jsou hříchy proti VI. a IX. Božímu přikázání. Jsou to právě ty hříchy, se kterými si zaslepení biskupové na čele s papežem Františkem zahrávají a chystají se svým falešným „milosrdenstvím“ jim nikoliv předcházet, ale uvolnit cestu. Tyto hříchy bývají velmi často spojeny se svatokrádežemi.
Svatokrádež je jedním z nejtěžších hříchů, pro který může být duše snadno zatracena. Ubohé duše, které se vydají touto cestou! Za života svatého Jana Bosca byly to nejčastěji svatokrádežná přijímání těch, kteří po hříších proti čistotě ze studu zamlčeli tyto těžké hříchy zpovědníkovi a pak po svatokrádežných zpovědích kupili hřích na hřích.
V současné době zatěžují svatokrádežemi své duše nejvíce biskupové a kněží, kteří na sebe uvalují vinu za hříchy věřících, které zaviňují svou laxností a nedbalostí v péči o svěřené duše.
Don Bosco nám zanechal závažné výstrahy o věčných trestech, které postihly duše, které i kvůli jednomu hříchu nečistoty hromadily svatokrádež na svatokrádež. Umíme si představit, jaká věčnost čeká duchovní osoby, jejichž svatokrádeže dosahují několikaciferných hodnot?
Don Bosco vypráví o jednom svém varovném vidění:
»Byl jsem se svým průvodcem (andělem strážným) v propasti v temném údolí. Spatřil jsem náhle obrovskou budovu, které měla velmi vysoká vrata a ta byla zavřená. Přepadlo mě strašné horko. Z budovy se zvedal hustý kouř, téměř zelený, s krvavě rudými plameny. Zeptal jsem se: „Kde to jsme?“ Můj vůdce odpověděl: „Čti nápis na vratech.
Bylo tam napsáno: Ubi non est redemptio. ( Kde není vykoupení) Náhle jsem spatřil nejdříve jednoho chlapce, pak dalšího a pak ještě jiné, jak padají do propasti. Každý měl na čele napsán svůj hřích.
Znal jsem tyto mladé lidi a zeptal jsme se: „Je tedy neužitečné, že pracujeme pro tuto mládež, když pak mnoho z nich je zatraceno? Jak tomu mohu zabránit?“
„Tito mladí ještě žijí. Ale stav jejich duše je takový, jaký jsi viděl. Kdyby zemřeli, všichni by přišli sem.“
Vstoupili jsme do budovy. Přišli jsme na velký temný dvůr a já jsem četl tato slova: Ibunt impii in ignem aeternum! (Bezbožní půjdou do věčného ohně!)
Můj průvodce mi řekl: „Pojď za mnou!“ Vzal mě za ruku a zavedl mě k jednomu okénku, které otevřel. Viděl jsme obrovské peklo plné ohně, který jistě překračoval tisíc stupňů. Je nemožné toto peklo popsat. Náhle jsem viděl mnoho mladých lidí padat do hořícího pekla. Vůdce mi řekl. „Věčné zatracení tak mnoha mladých lidí způsobuje porušování šestého Božího přikázání.“
„Ale když zhřešili, tak se přece vyzpovídali!“
„Zpovídali se, ale hříchy proti čistotě zamlčeli. Např. mladík spáchal takových hříchů čtyři nebo pět, ale přiznal jen dva nebo tři. Jistí lidé se takových hříchů dopouštěli během mládí, ale vždy se styděli z nich vyzpovídat. Jiní neměli lítost a předsevzetí. Jiní si mysleli, že zpovědníka podvedou, místo aby udělali správné zpytování svědomí, a kdo v takovém stavu zemře, bude zavržen na celou věčnost. A nyní uvidíš, proč se zde neuplatnilo Boží milosrdenství.“
Anděl zvedl záclonu a já jsme viděl některé mladíky z našeho ústavu, které jsem všechny znal, a ti byli zavrženi pro svatokrádež. Mezi nimi byli někteří, kteří se jevili jako dobří. Můj anděl pokračoval: „Mluv všude proti falešnému studu“.
Pak jsme asi půl hodiny mluvili o nezbytných podmínkách pro dobrou zpověď a zakončili jsme:
„Změnit život! Změnit život!“
A můj přítel dodal: „Viděl jsi pekelná muka a je nutné, abys také zakusil trochu pekla“.
Když jsme opouštěli tuto strašnou budovu, vzal moji ruku a dotkl se s ní poslední vnější zdi. Začal jsem křičet. Když vidění skončilo, prohlédl jsem si ruku. Musel jsem ji mít týden v obvazu.«
* * *
P. Giovanni Battista Ubbani, jezuita, vypráví o jedné ženě, která po několik let zamlčovala ve zpovědi hřích nečistoty. Čekala vždy na nějakého cizího zpovědníka. Jednou šli kolem dva dominikáni. Když je viděla, zeptala se, zda ji mohou vyzpovídat, a jeden z nich jí vyhověl.
Když oba kněží vyšli z kostela, vyprávěl, že když se žena zpovídala, viděl, jak z jejích úct vylézalo mnoho hadů. Jeden had však vystrčil hlavu, ale vrátil se zpět, a všichni hadi se opět vrátili do ní.
Zpovědník nemluvil o tom, co ve zpovědi slyšel, ale začal přemýšlet, zda by ji neměl vyhledat. Když byl konečně na místě, řekli mu, že žena zemřela, sotva přišla domů.
Byl z toho velice smutný a začal se ihned za mrtvou ženu modlit. Tu se mu zjevila v plamenech a řekla: „Já jsem ta žena, která se u tebe zpovídala. Spáchala jsem svatokrádež. Nevyznala jsem hřích u svého faráře, až mi Bůh poslal tebe, ale i pak jsem se styděla a zamlčela jsme ho. Boží spravedlnost mi dala zemřít, jakmile jsem přišla domů. Boží spravedlnost mě navěky zatratila.“
Po tomto rozhovoru se otevřela země a žena zmizela.
* * *
Svatý Alfons zanechal zprávu o tom, jak v Anglii, když byla ještě katolická, vládl král Angubertus a měl překrásnou dceru, se kterou se chtělo oženit mnoho princů. Když se jí otec ptal, zda by se chtěla vdát, odpověděla, že učinila slib čistoty. Otec žádal papeže o povolení, aby se dcera mohla vdát, ale papež mu nevyhověl. Zůstala v soukromí v domě, otec s tím byl srozuměn a svěřil ji péči a ochraně dvorních dam.
Žila jako světice, často se zpovídala, postila a konala pokání. Přijímala svaté svátosti a hojně navštěvovala nemocné a pečovala o ně. Pak onemocněla a zemřela.
Jedna z dam, která byla její učitelkou, uslyšela náhle v noci, když se za ni modlila, velký hluk. Pak spatřila královskou dceru v plamenech ve společnosti mnoha démonů. Řekla dámě: „Věz, že já jsem nešťastná dcera krále Anguberta!“
„To přece není možné, že jsi zatracena. Žila jsi tak zbožně!“
„Ano, je to spravedlivé, že jsem zatracena, je to moje vina. Musíš vědět, že jako mladá dívka jsem spáchala hřích proti čistotě. Šla jsem ke zpovědi, ale styděla jsem se tento hřích vyznat. Opakovala jsem tuto svatokrádež dokonce i na smrtelné posteli. Řeka jsem zpovědníkovi, že jsem velká hříšnice, ale znovu jsem se styděla hřích vyznat. Kněz o tom nic nevěděl a řekl mi, abych na toto pokušení zapomněla. Zemřela jsem a nyní jsem na celou věčnost zavržena.“
Pak zmizela za hrozného hluku a zanechala po sobě velký zápach, který bylo cítit v domě několik dní.
Jsou věřící i kněží, kteří se těmto příběhům vysmívají. Je to smích pyšné sebejistoty, kterou čeká velké rozčarování.
Pramen: Giuseppe Tomaselli, Peklo existuje