Slavit liturgii s úctou
při pouti sdružení „Pro Sancta Ecclesia“
Introibo ad altare Dei. Tak jsem se opět jednou modlil dnes u stupňů oltáře. Se svatým Aloisem vystupujeme dnes na tyto stupně. Jemu samotnému to nebylo umožněno. Nedospěl k velkému cíli svého života, ke kněžství, pro které se vzdal celého svého dědictví, své zářivé kariéry. Mor byl rychlejší. Uchvátil jej 23letého 21. června 1591. Tak to Bůh někdy dělá se svými svatými. Alois však již dosáhl cíle svého kněžství, dal se do služeb nemocných morem. Cíl, úkol kněze spočívá v tom, aby se dal úplně v oběť.
Mše svatá je oběť. Jediný Vykupitel světa vydává svůj život pro vita mundi – za život světa. A naše skutečná participatio actuosa – činná spoluúčast – spočívá v tom, „abychom se sami stali živým obětním darem, který ti provždy náleží“, jak se Církev často modlí.
Milí bratři a sestry, co teď dělat? Podle reakcí na zprávu, že se bude konat bohoslužba „ve staré tridentské liturgii“, zdá se, jako by se tu jednalo o něco dvojznačného: ne zcela zakázaného a ne úplně dovoleného, jako by to nebylo jisté, zda se tu děje něco dobrého. Každopádně je to prý krok zpět. A tak náhle úcta k tridentské liturgii odhaluje celé drama naší dnešní liturgie.
1. Drama římské liturgie dnes
Nejde o to, že máme v Církvi různé rity: latinský, byzantský, rity starovýchodních církví, syrský, chaldejský a koptický… V tom spočívá bohatství Církve, jejích drahocenných tradic. Tragika spočívá v tom, že jeden z těchto ritů, římský, dříve latinský, na celém světě nejrozšířenější, byl postižen zrušením. […]
Nemyslete si, že dělám za to odpovědným pouze II. vatikánský koncil s jeho konstitucí „Sacrosanctum Concilium“, i když právě tam je možno najít tak říkajíc nálož. Tak lehké to však nemůžeme udělat. Chtěl snad Koncil zachránit vymírající víru – a to dramatickou operací?
Je to situace kostela, za jehož skvostnou fasádou je velký prázdný prostor. Tato fasáda se stále znovu zdobí zlatem. Za skvostnými bohoslužbami v nádherných paramentech a s krásnou hudbou, za ikonostasem latinské liturgické řeči víra zkornatěla. Tradice však byla silná a vydržela déle. Ale nemysleme si, že se to dělo jen v tzv. předkoncilních dobách a že se přesně totéž neděje i dnes: Svátky se slaví stále krásněji, ale mnozí vůbec nevědí, co se vlastně děje. Rám obrazu je stále pěknější, ale obraz vybledl až k nerozeznání.
Vyrůstal jsem v té době. Tehdy se modlilo všude před jídlem. Ale jak? I růženec se modlili. Ale jak? Šlo se do kostela, protože se to patří. Ale co se tam dělo? O víře se v katolických rodinách takřka nemluvilo. Jediným argumentem víry bylo konstatování: tak se to patří!
A my kněží? Mše se „sloužily“ jedna za druhou, ale nejednou velmi nedbale. A fronty věřících, kteří čekali u zpovědnice, jsme odbývali strojovou rychlostí. Nevěděli o tom pastýři?
2. Obnova liturgie
Nepřišla příliš brzy, ale příliš pozdě a stala se spíše liturgickou revolucí a revolucí v Církvi. Bylo to jako stržení ikonostasu: všechno je otevřené, zviditelněné. Mysterium bylo provětráno. Už neexistuje hranice mezi posvátným a profánním. Opona chrámová je stržena a my vidíme, že velesvatyně – je prázdná.
Tak je tomu i s knězem a kněžstvím. Svěcení, jeho tajemství – a mystérium kněžství je tak velké jako mystérium Eucharistie – je pryč. Vidíme, že za ním nic není. Je to stejný člověk jako všichni ostatní, a tak vlastně každý může dělat to, co dělá kněz. Potřebujeme tedy kněze (a kněžky)? Kdosi napsal, že ani jedno, ani druhé. A někteří teologové se snaží dokázat, že Kristus nechtěl založit ani Církev, ani kněžské svěcení. Nuže!
Ten vlastní obrat začal vlastně otočením oltáře o 180 stupňů, takže se zaměnilo levé s pravým. Uprostřed teď stojí člověk, a nikoliv Bůh. Samovolně vyráběné liturgické texty to jen dokládají.
To nemůže přinést nic dobrého. „Mírou všech věcí je člověk.“ To je pravda. Ale mírou člověka není sám člověk, nýbrž Bůh. Bůh! Ježíš, Syn člověka a Syn Boží. Cíl a smysl člověka není v něm, ale nad ním. Když to člověk neví, ztrácí svou vlastní hodnotu. Hodnota lidského života nebyla nikdy tak malá jako právě dnes. „Už dost bylo řečí o člověku. Nyní je doba myslet na Boha“ (Andrej Sijaroske – po sedmi letech v gulagu).
Milí bratři a sestry, nemyslete si, že se chci pokusit otočit kolo zpět. Už je to ostatně nemožné. Pokus o restauraci Církve by přivodil věřícím jen velké škody. Omnia instaurare in Christo: Tak znělo heslo Pia X., který provedl první liturgickou reformu.
Instaurare in Christo – obnovit zevnitř, od Krista! Proto potřebuje liturgická reforma II. vatikánského koncilu ještě obnovu zevnitř. Duch je to, kdo oživuje, říká Kristus, tělo nic neznamená (Jan 6,63). Musíme slavit Eucharistii a svátosti z hluboké víry, s velkou úctou a s klaněním. My slavíme stále a slavíme všechno. Ale celebrare, to neznamená jen dělat něco slavnostního ve velkém shromáždění, nýbrž spíše „oslavovat, velebit, uctívat“. První a poslední cíl liturgického konání je a zůstane klanění.
Co teď můžeme dělat? Co můžete dělat vy, „přívrženci staré liturgie“? Tento urážlivý výrok se už nesmí používat, ani ze strany Říma. Mohou tím být míněni pouze ti, kteří si vysoce váží a cení latinské tridentské liturgie a čerpají z ní velkou sílu. Svatý otec již před léty požadoval: „Přístup k tridentské liturgii musí být věřícím usnadněn.“ Nyní jsou na řadě biskupové.
Sobě samému a kněžím, kteří hledají cestu, co teď máme dělat, říkám: Slavím každou bohoslužbu pro Boha a přesně tak, jak to Církev předepisuje. Ale snažím se, každý den znovu, dělat všechno to svaté s hlubší úctou, se stále silnější vírou, se stále silnější láskou. Ano, chtěl bych se stát živým obětním darem v Kristu ke chvále jeho slávy (4. euch. modlitba). Promiňte, mám k tomu ještě daleko, ale chtěl bych to.
3. Adorace
Je nějaký lék pro dnešní nouzi, pro nemoc Církve, nějaká útěcha v našem utrpení? Já myslím že ano. Myslím na adoraci před Nejsvětější Svátostí mimo mši svatou. Klanění před vystavenou Nejsvětější Svátostí.
Přichází doba, a už je zde, kdy v důsledku nedostatku kněží ubývá eucharistických obětí. My hýříme svátostmi, my zneužíváme mše svaté k okrášlení nějakého svátku. Proto se nám mše svatá odnímá. Musí to tak být. Ale tato nouze může být také blahodárná. Jen musíme pochopit svou nouzi, nesmíme ji zlehčovat a v žádném případě nesmíme vytvářet takové bohoslužby, které by měly nahradit mši svatou. Nebylo by dobré omezit počet (nedělních) mší na polovinu a zdvojnásobit adorace? Mše svaté si lidé navzdory pokusům všemožně ji přikrášlit a zpohodlnit stále méně váží.
„Oltář otočený k lidu“ bude stále častěji prázdný. Ale Ježíš nás neopouští. Zůstává přítomen ve Svátosti oltářní „jako Bůh a člověk s tělem a krví“. Musíme se opět přiklonit k Svátosti oltářní, otevřít svatostánky, rozsvítit všechny svíce. Modlitba musí být stále naléhavější: „Pane, zůstaň s námi. Neopouštěj nás, i když my tě opouštíme. Daruj nám tolik času, abychom se mohli obrátit.“
Adorace před Nejsvětější Svátostí je velká síla, největší síla. „Není silnější modlitby nad modlitbu před vystavenou Nejsvětější Svátostí“ (S. Briege McKenna). „Ó, jak krásné je to dílo, jak velká je adorace, kterou koná kněz…“ (sv. Jan Maria Vianney). Může kněz vydávat větší svědectví víry, než když padá na kolena před Hostií, kterou právě konsekroval?
Drazí bratři a sestry, „Ecclesia de Eucharistia (vivit)“, Církev žije z Eucharistie. Kněz žije z Eucharistie. Naše víra žije z Eucharistie. Adorujeme: „Ave verum corpus natum de Maria Virgine.“ (Buď pozdraveno opravdové tělo narozené z Marie Panny.) A ona, ano, ona, naše Paní z Altötingu, ona je naše naděje. Buď zdráva, Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše! Buď zdráva!
Z Der Fels 8–9/2003
přeložil -lš-
