Salus animarum suprema lex
Pochybnosti těch, kdo je ještě mohli mít, definitivně padly. Existuje systematický plán zničit františkány a františkánky Neposkvrněné, dvě kongregace, které založil P. Stefano Maria Manelli a které dnes smetla bouře.
Pondělí 19. května 2014 kardinál João Braz de Aviz, prefekt Kongregace pro instituty zasvěceného života, oznámil matce představené františkánek Neposkvrněné okamžité jmenování „vizitátorky“ s pravomocí železné kontroly, což je totéž jako komisařky.
V mateřském domě se usadila ipso facto sestra Fernanda Barbiero z institutu učitelek sv. Doroty, „dospělá“ řeholnice, přizpůsobená dnešku, s mírným feministickým zaměřením, stoupenkyně, s několikaletým zpožděním, „integrálního maritainovského humanismu“..
Sestry františkánky Neposkvrněné jsou řeholní řád papežského práva, vyznačují se nízkým věkovým průměrem, velkým počtem povolání a především přísností, s jakou žijí své charisma podle řehole sv. Františka z Assisi. Část řeholnic vykonává intenzivní misijní apoštolát v Africe, v Brazílii a na Filipínách, zatímco druhá část praktikuje kontemplativní život v duchu hluboké přísnosti a modlitby. Sestry se inspirují příkladem sv. Maximiliána Kolbeho, vedou vydavatelství knih, šíří populární časopisy jako týdeník Otec Pio. Tento apoštolát spojený s láskou k tradici je jistě důvodem závisti, která se nakupila kolem nich a kolem jejich spolubratří františkánů.
11. června 2013 předal kardinál Braz de Aviz správu františkánů
Neposkvrněné „apoštolskému komisariátu“, kterému se za necelý rok podařilo rozvrátit řád, přinutit nejlepší řeholníky, aby požádali o rozvázání slibů a odešli z institutu přivedeného do trosek, aby mohli žít jiným způsobem své povolání.
Případ františkánek, který se nyní otevírá, je ještě závažnější než případ mužského institutu. Pretextem k „vizitě“ bratří byla malá skupina agresivních disidentů, podněcovaná a živená zvenčí. Mezi sestrami se však žádné disidentky nevyskytují, všechny žijí v duchu jednoty a bratrské lásky. Františkáni a františkány mají být potlačeni pro své sblížení s tradicí, čímž se výrazně liší od většiny institutů zasvěceného života. Připomeňme, že obě františkánské kongregace vyrostly mimo „tradicionalistický“ svět.
I přes pokoncilní teologickou a pastorační zkázu projevily sepětí s pravověrností církve, která kontrastuje s nyní panující naukovou a liturgickou kreativitou. Kongregace pro řeholníky pokládá toto sentire cum ecclesia tradičního ducha za neslučitelné se sentire cum ecclesia „pokoncilním“.
Kongregace pro řeholní život sáhla k zjevnému zneužití moci, když rozhodla zakázat františkánům slavit liturgii podle starobylého ritu. A fráteři se dopustili zřejmě dalšího omylu, když se vzdali slavení mše v tradičním ritu. Odůvodnili své rozhodnutí dvěma motivy: poslušností a biritualismem. Ale problém není v mono – nebo v biritualismu.
Skutečností je, že tradiční mše nebyla a ani nemůže být nikdy zakázána a že všichni kněží mají právo ji slavit. Hlavní smysl Motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. ze 7. července 2007 je udělit každému knězi právo „slavit mši svatou podle typické edice Římského misálu z roku 1962 Jana XXIII.“, nikdy nezakázané „mimořádné“ formy římské liturgie. Jedná se o univerzální zákon církve potvrzený bulou Quo primum Pia V. (1570). Nikdy nemůže být žádnému knězi ani věřícím uloženo, aby se zřekli obřadu kanonizovaného v církevních dějinách takřka 2000 let.
Poslušnost je ctnost, snad ta nejvyšší. Ale problém, který panuje v církvi, je, koho a v čem je třeba poslechnout. Když někdo poslušností vůči lidské autoritě, která místo aby zdokonalovala duchovní život, ho vystavuje předsudkům, uvádí v nebezpečí svou vlastní spásu, pak je třeba poslušnost odmítnout, protože více se sluší poslouchat Boha než lidi (Sk 5,29).
Je docela možné, že kardinál Braz de Aviz by chtěl přimět sestry, aby přešly hromadně do Bratrstva sv. Pia X, , aby mohl poukázat, že není smíru mezi schizmatickými tradicionalisty a „koncilní“ církví. Zdá se, že zapomíná na dvě věci: předně že mnoho biskupů a dokonce celé biskupské konference se dnes nacházejí ve větší odloučenosti od církevní autority než FSSXP; za druhé - kanonické právo umožňuje sestrám a bratrům františkánům, aby byli zproštěni slibů a zorganizovali se ve formě soukromého sdružení věřících a žili své vlastní povolání mimo arbitrární správu (kán. 298-311).
Mohla by kongregace pro řeholníky odmítnout 400 sestrám dispens od slibů, o který by musely požádat? To by bylo hrubé porušení svobody svědomí, o které se nyní tolik mluví a tak často je porušována. Tradiční nauka církve pokládá svobodu svědomí za neporušitelnou, protože nikdo nemůže být znásilňován ve svých rozhodnutích, své právo má pouze pravda a nikoli omyly. Vatikánští fanatici teoretizují o náboženské svobodě na veřejném fóru, uznávají práva všech možných kultů a sekt, ale na vnitřním fóru svými záměry pronikají do oblasti individuálního svědomí.
Ale je možno uložit silou bratrům a sestrám, aby setrvali v řeholním institutu, v kterém se nepoznávají, protože byla zničena jeho identita? Princip, podle kterého je spása duší nejvyšším zákonem, je nejen zákonem kanonického práva, ale také zákonem duchovního života každého pokřtěného, který musí být chápán jako neodvolatelný princip vlastního jednání a spásy vlastní duše.
Jestliže někdo z této perspektivy jedná podle svého správného svědomí a chtěl by odporovat nespravedlivému řádu, co by mohl očekávat? Milosrdnou a vstřícnou náruč nebo tvrdou politiku a hůl, vyhazov, cenzury, suspendování a divinis, exkomunikace a interdikty vyhrazené dnes jen pro ty, kteří chtějí setrvat v pravověrné víře?
Poslední otázka zůstane zatím bez odpovědi. Je hůl kardinála Braz de Aviz v přímém rozporu s politikou milosrdenství papeže Františka, nebo představuje její unikátní projev?
Roberto de Mattei
