O pekelných trestech (5)
Věčnost pekla 2
Kdo jednou vstoupí do pekla, navěky z něho nevyjde. Této myšlenky se děsil David: Ať mě nepohltí hlubina, ať nade mnou studnice nezavře ústa. (Ž69, 16) Když zatracenec padne do propasti trápení, její chřtán se uzavře a již nikdy se neotevře. Peklo má vstupní bránu, nemá však východ. S. Eusebius říká: „Sestup existuje, ale výstup zde nebude.“ Dokud hříšník žije, může mít stále naději na nápravu, ale jakmile ho smrt zastihne v hříchu, všechny naděje pro něho končí. Když zemře ničemník, naděje přijde vniveč. (Př 11,7). Kdyby si mohli zavržení dělat alespoň nějakou klamnou naději, a tak nacházet ve svém zoufalství aspoň trochu útěchy. Když nemocný leží na lůžku a lékaři mu nedávají naději na uzdravení, těší se a říká si: Snad se najde jiný lékař, který bude mít prostředek k uzdravení. Odsouzenec na galeje si činí naději: Kdo ví, snad se něco přihodí, co mě zbaví mých pout. Odsouzený ve vězení se také může těšit klamnou nadějí. Ale v pekle není vůbec žádná naděje, ani ta falešná, není zde žádné „ kdo ví“. Zavržený bude stále vidět před svým zrakem nápis o svém odsouzení, že musí navždy zůstat a bědovat v této propasti strastí: Jedni půjdou k věčnému životu, druzí k pohaně a věčné hrůze (Dan 12, 2). Zavržený nejen trpí tím, co trpí v každém okamžiku, ale musí snášet každým okamžikem trest věčnosti: To čím teď trpím, tím budu trpět věčně. „Nese tíhu věčnosti“ ( Tertulián).
Prosme tedy Pána, tak jak se modlil sv. Augustin: „Zde pal, zde mě sekej a nešetři, abys mě ušetřil na věčnosti“. Tresty tohoto života pominou. Tvoje šípy odletí, i hlas hromu, který duní v mračnech (Ž 77, 18). Ale hlas odsouzení duní věčně: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, a to stále dokola, kolo je obrazem věčnosti, která nemá konce. Strašný bude onen pekelný trest, ale to, co na něm bude nejstrašnějšího, bude jeho věčná neodvolatelnost.
Ale jaká je to spravedlnost, řekne zatracenec, trestat hřích, který trvá chvíli, věčným trestem? Na to odpovídám: Jak si mohl hříšník dovolit pro jeden okamžik svého potěšení urazit Boha nekonečného majestátu? Také v lidském soudnictví se míra viny neměří podle času, ale podle kvality zločinu. „Vražda se netrestá chvilkovým trestem, protože byla spáchána v okamžiku“ ( sv. Tomáš). Na smrtelný hřích je i peklo málo. Za urážku nekonečného majestátu přísluší nekonečný trest. „ Za nekonečné bezpráví přísluší nekonečný trest.“ A jak říká sv. Tomáš, „protože tvor není schopný nekonečného trestu co do intenzity, spravedlivě ho trestá Bůh trestem nekonečným v jeho trvání“.
Kromě toho trest musí být nutně věčný, aby odsouzený nemohl svou vinu odčinit. V tomto životě totiž může kající hříšník za svou vinu zadostiučinit, když se spojí s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Ale z těchto zásluh je zvržený vyloučen, takže již nemůže Boha usmířit. A protože jeho hřích je věčný, věčný musí být také jeho trest. ;Nikdo není schopen vyplatit Bohu sám sebe (Ž 49, 8), neboť, jak říká sv. Antonín, „zde už hříšník není schopen litovat“. A proto Bůh bude na něho vždy rozhořčený. „Je to lid, na který se Hospodin hněvá navěky (Malach. 1,4). Navíc, i kdyby mu Bůh chtěl odpustit, zavržený odpuštění odmítá, protože jeho vůle je zatvrzelá v nenávisti proti Bohu. Jak říká Inocenc III., „bezbožní se nepokoří, nýbrž vzroste v nich zloba nenávisti.“ Svatý Jeroným říká o zatracených, že jsou nenasytní v touze po hříchu. „Rána zavrženého je nevyléčitelná, protože dokonce odmítá se uzdravit .
Modlitby
Můj Vykupiteli, kdybych byl v tuto hodinu zavržen, jak zasloužím, byl bych podněcován k nenávisti proti tobě, můj Bože, byl bys pro mě mrtvý? Ó Bože, jaké by to bylo peklo nenávidět tebe, který jsi mě tolik miloval a jsi nekonečná krása, nekonečná dobrota, nekonečná láska. Nuže, kdybych byl nyní v pekle, byl bych v tak nešťastném stavu, že bych ani nechtěl odpuštění, které mi nyní nabízíš? Můj Ježíši, děkuji za milosrdenství, které jsi uplatnil, takže mi může být odpuštěno a mohu tě milovat, chci opuštění a chci tě milovat. Nabízíš mi odpuštění a já o ně žádám, doufám v tvé zásluhy. Lituji všech urážek, kterých jsem se dopustil, nekonečná Dobroto, a ty mi odpouštíš. Miluji tě z celé své duše. Pane, co zlého jsi mi způsobil, abych tě nenáviděl jako mého trvalého nepřítele? Kterého přítele jsem kdy měl, který by pro mě trpěl, tak jako jsi trpěl ty, můj Ježíši? Nedovol prosím, abych upadl do tvé nemilosti a ztratil tvou lásku. Dej raději, ať zemřu, než aby mě potkalo toto největší neštěstí.
Maria, skryj mě pod svůj plášť a nedovol, abych se kdy vzbouřil proti Bohu a proti tobě.
