Rozpolcená církev
V jednom městě, v Londýně, v jednom jediném dni vystoupili dva kardinálové svaté římské Církve: Leo kardinál Burke a Luis Antonio kardinál Tagle. Ten, kdo se seznámil s obsahem jejich vystoupení, musel si položit otázku: Jsou to vůbec kardinálové jedné a téže církve?
Kardinál Leo Burke ve své promluvě k Society for the Protection of 
Unborn Children a k Voice of the Family hovořil o skutečnosti, že naši společnost už není možno nazývat křesťanskou a vyžaduje to proto nástup ke zcela nové evangelizaci.
»V našich dnech musí být naše svědectví o kráse a pravdě manželství čisté a heroické. Musíme být připraveni trpět, tak jako trpěli křesťané, aby tak podpořili a uctili svatost manželství.«
Kardinál vyzýval, abychom si vzali za vzor mučedníky Jana Křtitele, Tomáše Mora a Johna Fishera. »Není vůbec možno předpokládat křesťanský charakter naší kultury, i když tak tomu mohlo být po celá staletí.«
»Křesťanská víra a její praxe musí být vyučovány zcela nově jako v prvních křesťanských stoletích a následně také na našich pohanských územích.«
Křesťané, kteří se ujmou tohoto rozhodujícího úkolu, musí věnovat obzvláštní pozornost svátosti manželství, věrnosti a nerozlučnosti a otevřenosti pro potomstvo.
V současné době dochází na celém světě k úsilí systematicky oddělit plození od pohlavního aktu. »Stačí pomyslet na spoušť, jakou způsobil miliardami podporovaný porno-průmysl nebo neuvěřitelně agresivní požadavky homosexuality, které mohou způsobit jedině hluboké pocity neštěstí a zoufalství postižených jedinců a nakonec zničení společnosti jako celku, jak tomu bylo již dříve v dějinách.
»Západní kultura propadla těžkým omylům a zmatkům, pokud jde o základní pravdy týkající se manželství a rodiny. Pod tlakem zcela sekularizované kultury upadá také církev do stále hlubšího zmatku. To silně oslabuje její svědectví, pokud ji to dokonce zcela nekompromituje.«
Ve zcela opačném duchu vystoupil takřka ve stejnou dobu rovněž v Londýně jeho spolubratr v biskupské službě filipínský kardinál Luis
Antonio Tagle, který prohlásil pro Daily Telegraph, že církev se musí znovu učit nauku o milosrdenství (!).
»Církev musí vzít v úvahu sociální a psychologický vývoj sexuality. V tom, co bylo dříve nepřijatelné, musíme ukázat milosrdenství.« »Jsme rádi, že v té věci můžeme vidět a slyšet změny.«
»Myslím, že i řeč se již změnila. Tvrdá slova proti homosexuálům, rozvedeným a svobodným matkám jsou minulostí. Mnoho lidí, kteří patří do těchto skupin, bylo vyhoštěno na okraj společnosti a přispěly k tomu určité církevní kruhy.«
A kardinál vychvaloval církevní představitele, kteří usilují o novou „pastorační praxi církve“ a především kardinála Kaspera, který našel cestu, jak nezměnit nauku, a přesto zpřístupnit svátosti těm, kteří žijí „neregulérně“.
Tolik ze zprávy agentury katholisches.info.
Stojí za srovnání, jaká propast se otevírá mezi těmito dvěma kardinály. Zatímco první si uvědomuje, že lidská společnost se dostala do žalostného stavu a ponechána za této situace svému vývoji, propadne naprosté demoralizaci. Požaduje plným právem od církve, aby si uvědomila svou odpovědnost a zahájila od základu nové úsilí o její obnovu i za cenu nejvyšších obětí, aby se vrátila k primární, elementární autentické katechezi, jak ji praktikovala prvotní církev mezi naprostými pohany.
Druhý kardinál vystupuje spíše jako tímto světem dosazený správce, než představitel nejvyšší církevní elity. Obviňuje církev, že svými morálními požadavky dokonce mnoha lidem ublížila, a bez ohledu na Boha a jeho nezrušitelná přikázání požaduje, aby vycházela lidem vstříc laxností a relativismem, které si dovoluje přímo rouhavě nazývat „milosrdenstvím“. Má pravdu, když říká, že tomuto „milosrdenství“ se musíme učit, protože milosrdenství s takovým obsahem ani Kristus Ježíš ani apoštolové a církevní Otcové vůbec neznají.
Diagnóza stavu společnosti, kterou provádí kardinál Burke, je přesná a výstižná. Je k ní třeba jen dodat konstatování, že vývoj společnosti se od doby koncilu ubírá zcela opačným směrem, než jaký očekávali autoři jeho dokumentů, oplývajících zcela neodůvodněným optimismem, záměrně podsunutým úhlavními nepřáteli jako součást jejich projektu na zničení církve.
Může se stát, že někdy nechápeme plně, co Bůh svým zákonem nebo přikázáním sleduje. Ale vždy si můžeme a musíme být stoprocentně jisti, že jeho nekonečná svatost, moudrost a dobrota požaduje od svých tvorů jen to, co slouží k jejich časnému i věčnému dobru a k Boží slávě. Jakékoliv další lidské výmysly, „výhrady“ a „opravy“ nejsou nic jiného než pyšné následování Hada z ráje: „Nikoliv, nepropadnete smrti, to Bůh vám nepřeje! Nevěřte tomu!“
Filipínský kardinál je samý smích, ale je nám z něho k pláči. Vaše Eminence, odkud jste to spadl? Místo abyste hájil slovy i skutky i za cenu své vlastní krve nesmírné Boží hodnoty, jak je úkolem církve, populisticky kapitulujete před zvráceným světem a jeho úspěšnou satanskou propagandou a dokonce si dovolujete odsuzovat ty, kteří ještě stojí pevně na svém místě a plní svou svatou povinnost, jakoby se tím dopouštěli křivdy na věřících. To, co nazýváte „psychologickým “ a „sociálním vývojem“, který je třeba respektovat, je ve skutečnosti ovoce sociologicky a psychologicky promyšlená systematická ďábelská demoralizace s použitím všech dostupných prostředků všudypřítomné mediální propagandy. Místo abyste varoval a chránil svěřené ovce před každým pokušením, smiřujete je se sodomským smilstvem, jen aby nebyly diskriminovány!“
Na omluvu tohoto kardinála budiž řečeno, že to nemá ze své hlavy, jeho názory a postoje nejsou ve skutečnosti nic jiného než konkrétní plody roncalliovského koncilu. Potvrzuje nám to jeden z jeho čelných odborníků, peritus Ratzinger třicet let po jeho zahájení:
„Vnímáme se v tomto světě jako odpovědná instance a přejeme si k němu přispět jako katolíci. Nesnažíme se vnutit katolicismus západním zemím, nýbrž si přejeme, aby se mohly vzájemně oplodňovat základní hodnoty křesťanství s hodnotami liberálními, které v dnešním světě dominují“ (Interview kardinála Ratzingera pro list „Le Monde“ [„Svět“], 17. 1. 1992).
Oplodnily se opravdu úspěšně a vzešlé býlí zdárně přerůstá a dusí Boží království na tomto světě. Církev připomíná něco podobného jako „protektorát pod bezpečnou ochranou Říše tohoto světa“. Diametrální rozchod mezi dvěma jmenovanými kardinály je jen jeden konkrétní příklad současné vnitrocírkevní rozpolcenosti, která už nyní představuje podstatu rozkolu, přičemž „hlava“ církve stojí v čele laxních novotářů, jak to dokládají jeho štiplavé poznámky a tendenčně překrucovaná interpretace pravd a pojmů víry.
Zcela zcestný je sám přístup k dané otázce. Místo aby se uváženě hledaly možnosti a východiska, jak v obtížných současných poměrech hájit Kristovo evangelium a pomáhat těm, kteří se ocitají v obtížích, představí se předem zcestné řešení, které je žalostnou kapitulací a zradou víry, a hlavní úsilí zaměřuje na to, jak pro ni získat většinu alespoň několika hlasů. Takovým způsobem je možno řešit na radnici, jaké firmě zadat svoz odpadků, nikoliv však opravdové úsilí o zachovávání Božího království, aby před celým světem zazářila svatost, spravedlnost a pravda.
katholisches.info
