.Rozálie Celaková - Posel Ježíšova Srdce
Služebnice Boží Rozálie Celaková se narodila 19. září 1901 ve vsi Jachowka jako nejstarší z osmi dětí.
Rodiče byli horlivými katolíky. Těžce pracovali na poli, ale mnoho času věnovali náboženské výchově svých dětí. Rodina se denně společně modlila ráno, v poledne i večer. Četlo se zde Písmo svaté, náboženské knihy a časopisy.
Jana Celaková se svými dětmi, Rozálie druhá z leva
»Od nejmladších let ukládali do mé duše hluboké zásady víry a lásky k Bohu a k bližnímu. Bděli nad mou duší. Nikdy jsem doma neviděla špatný příklad.« Ráda chodila před svatostánek, kde se modlila: »Ježíši, chci být navždy tvoje. Na věky«.
»První učitelkou, která mě učila milovat Ježíše, byla moje drahá matka. Učila mě, co pro nás Ježíš vykonal a za co ho musíme milovat. Zbožnost rodičů se projevovala především v zachovávání Božích přikázání. Byla to zbožnost velmi zdravá a zásadní.« Od rodičů se učila formovat svůj charakter, přemáhat egoismus a prohlubovat pokoru, vlídnost a upřímnost k bližním, schopnost odpouštět a sloužit starším a potřebným.
K prvnímu svatému přijímání ji připravovovala matka tři roky. Přistoupila k němu 1. května 1911. Byla to nejkrásnější událost jejího života. Vyznala Ježíšovi svou lásku slovy: »Můj Ježíši, po ničem jiném netoužím než po lásce. Chci tě milovat tak velice, jak jen tvor může milovat Boha. Můj Ježíši, jen Ty a nikdo jiný. Vroucně tě prosím, abych tě nikdy neurazila ani stínem hříchu«.
Záhy prožila svoje první mystické setkání s Ježíšem:
Pán ji prosil: Odevzdej se zcela a bez výhrad mé výlučné službě a budeš velmi šťastná. Svět ti nikdy nemůže dát štěstí, ale Já, tvůj Bůh, tak učiním. Rozšířím tvoje srdce a naplním je láskou, abys mohla splácet láskou za lásku.
Toužila po dalším vzdělání, ale výbuch první světové války to znemožnil. Pomáhala rodičům na poli a pečovala o mladší sourozence. 1917 přijala svaté biřmování. 1918 složila ve farním kostele soukromý slib čistoty a podepsala ho svou krví.
V roce 1919 začal v její životě bolestný proces „duchovní noci“, který trval šest let. Prožívala těžká pokušení proti víře, čistotě a pokoře. Zdálo se jí, že je zavržená od Boha. Týraly ji pocity beznaděje a zoufalství. Padala v modlitbě na kolena a nikdy svou modlitbu nevynechávala, ale věrně plnila své povinnosti.
Roku 1922 putovala pěšky na Jasnou Horu, aby si vyprosila milost poznání své životní cesty. Mnohokrát ji týrali zlí duchové a trápilo ji nepochopení ze strany zpovědníků. V srpnu 1924 se přestěhovala do Krakova.
Vrcholem jejího duchovního utrpení bylo vidění pekla. »Zdálo se mi, že každou hodinu padám do pekelné propasti. Přede mnou stály ohavné hříchy a zločiny, jako bych je spáchala já. Cítila jsem na těle pekelný plamen. Ryk a vytí ďáblů byly tak strašné, že to rozum nikdy nepochopí. Moje duše visela mezi nebem a peklem, jehož hrůzy není možno popsat. Obrovské množství satanů vhazovalo duše do chřtánu pekla, jakoby mezi sebou soutěžili. Nejvíce bylo zatracených za hříchy proti šestému a devátému přikázání, dále za vraždy a nenávist. Muka těchto trestů nikdo nedokáže vylíčit, sám tento pohled může způsobit smrt, kdyby nebylo Boží pomoci. Ihned po tomto příšerném vidění pekla byla její duše přenesena do nebe. Takové štěstí nikdy předtím nepoznala. Uslyšela vnitřní hlas: »Svatost je láska. Dokonalosti dosáhne ta duše, která Boha nejvroucněji miluje.
Práce v nemocnici
V květnu 1925 začala pracovat v nemocnici sv. Lazara na oddělení venerických chorob. Většina těchto chorob svědčí o mravním úpadku. Porušování 6. přikázání přináší s sebou strašné následky. Hříchy nečistoty ničí lásku, prohlubují egoismus a působí velké utrpení Pánu Ježíši: Je třeba přinášet oběti za Polsko a za hříšný svět. Nečisté hříchy strašně zraňují moje nejsvětější Srdce. Žádám o odčinění!
Rozálie pochopila, že ji Pán povolal, aby přinášela jeho lásku a milosrdenství mravně upadlým lidem nakaženým pohlavními chorobami.
Nemocní zapomínaní od svých blízkých se chovali velmi hrubě. Jejich klení bylo pro Rozálii velikým utrpením, ale setrvala zde, protože sem ji povolal Pán. Sloužil nemocným s velkou oddaností. Ježíš jí řekl: Jsem stále s tebou a podporuje tě moje láska. Stále zůstanu s Tebou. I když mě nevidíš, musíš mě vidět zrakem duše a věřit tomu, protože kdybych nebyl s tebou, nevydržela bys v takových podmínkách.
15. prosince vstoupila ke klariskám, ale již v březnu klášter opustila. Nastoupila práci na oční klinice, bylo to velmi výhodné a prestižní zaměstnání, ale Ježíš jí dal najevo, aby se vrátila na dermatologické oddělení. V mystickém vidění spatřila Ježíše, jak ho pacientky s pohlavními nemocemi nemilosrdně bičují po tváři a celém těle. Ježíš jí řekl: Moje drahé dítě, jak strašnou bolest mi působí nečisté hříchy. Chci, abys mi odčiňovala tyto strašné hříchy, které tak nesmírně zrazují mé srdce. Budeš ve svém životě mnoho trpět, abys mě potěšila a stala se mi podobnou a zachraňovala duše. Odhaluji ti dnes tajemství a cenu utrpení. Utrpení je tak velkou milostí, že je obtížné to popsat. Je to větší milost než dar zázraků. Dám ti lásku k utrpení, abys uměla trpět jako já.
Jako sestra musela ošetřovat hnijící a páchnoucí rány. Bez nadpřirozené lásky k bližním a vědomí, že plní vůli Boží, nikdy by se takové práce neujala.
Často klekala u lůžka pacientů a modlila se za jejich obrácení. U umírajících setrvávala až do konce a modlila se za jejich smíření s Bohem. I při náročné službě stále se dále vzdělávala, aby mohla nemocným co nejlépe posloužit.
Jedna její kolegyně vzpomíná, jak jednou marně usilovala o obrácení jednoho pacienta před jeho smrtí. Klekla si k jeho lůžku a modlila se růženec. Za několik minut se pacient zeptal: »Co to děláte? « - »Modlím se za vás.“- „Já se vás o to neprosím.“ - a usnul. Za chvíli se probudil. »Vy se za mě ještě modlíte? Já si to nepřeji.« A znovu upadl do spánku. Když se probudil potřetí, zeptal se. »Vy se stále ještě modlíte?« - »Ano, Boží dobrota je tak velká, že zahrnuje i vás, i když jí pohrdáte.« Tu pacient požádal, aby zavolala kněze, vyzpovídal se a přijal viatikum. Odešel na věčnost po třech hodinách.
Rozálie říkala: svatost je láska. Prosme Ježíše jejími slovy:
Pane Ježíši, dej mi lásku, lásku, která dokáže milovat Tebe, milovat Tě až k šílenství, tak jak Tě na zemi ještě nikdo nemiloval. Protože Ty, Ježíši, umíš rozšířit srdce do nekonečna. Jsi všemohoucí, učiň tedy tento zázrak.
Rozálie jako Ježíšův posel.
Když se v květnu 1937 stal duchovním vůdcem Rozálie, byla to doba její mimořádných mystických setkání s Ježíšem a současně těsnějšího vnitřního spojení s ním. »Pán Ježíš je přítomen v duši, i když neviditelným způsobem. Jeho přítomnost jsem pociťovala jako sjednocení dvou osob v jednu. Toto spojení Ježíše s duší je mnohem vyšší než jeho vidění. Nedokážu to popsat, protože to přesahuje můj rozum.«
Během duchovních cvičení v září 1937 znovu objevila, jak velikým darem je spoluúčast na Kristově utrpení.
V jedné z vizí uslyšela:
»Jestliže chcete zachránit svět, musíte provést intronizaci Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve všech zemích a národech na celém světě. Jenom zde a v tom je záchrana. Země a národy, kterého nepřijmou a neodevzdají se pod panství sladké Ježíšovy lásky, nenávratně zmizí z povrchu zemského a již nikdy nepovstanou. Pamatuj, dítě, aby tato záležitost neupadla do zapomenutí.«
Uskutečnění této intronizace se stalo pro Rozálii velkou záležitostí. Pro tuto věc obětovala všechny své těžkosti a utrpení. Její zpovědník o tom mluvil mnohokrát s polským kardinálem Hlondem. Kardinál se chtěl nejdříve ujistit, že Rozálie je věrohodnou osobou. Podrobila se tedy lékařským a církevním vyšetřením. Obojí potvrdila, že je zcela psychicky zdravá.
Splnění poslání v letech 1939 – 1944.
Pro tuto záležitost byla ochotná zemřít v největší opuštěnosti, tak jako Ježíš na kříži. V době nacistické okupace a perzekuce psala: »Kdybychom věděli, jak velice nás Ježíš miluje, ani na chvíli bychom nepropadli nejistotě a strachu.« Starala se především o to, jak zachránit co nejvíce duší od věčné záhuby.
Velice trpěla tím, že ani pod tlakem války se lidé nevraceli k Bohu a uráželi ho těžkými hříchy. Přijímala všechno utrpení a pokoření. I když se v roce 1941 zhoršil její zdravotní stav, přijímala nejtěžší noční služby: »Pán Ježíš, nemocní, já. Pán se zvláštním způsobem snižuje do mé duše«.
Dělala všechno pro to, aby nadešel den vytoužené intronizace Božského Srdce. Žije pro jeho touhu: »Chci bezpodmínečně panovat v lidských srdcích, pros o urychlení intronizace.« Čtyři roky před smrtí napsala svému zpovědníkovi: Můj život se chýlí k večeru. Tak velice miluji západ slunce, myslím na Pána, jak ho mám milovat, jak mu být co nejvíce podobná.
Na počátku září 1944 se cítila velmi slabou. Kolegyně nemocná chřipkou ji požádala o záskok. Během vizity však silně prochladla a musela na lůžko. Její stav se den ze dne zhoršoval. Přijala svátosti umírajících a v noci z 12. na 13. září 1944 odešla k milovanému Pánu. Rychle se rozšířila pověst, že na její přímluvu mnoho osob získalo mimořádné milosti.
V roce 1966 byl zahájen proces jejího blahořečení.
Mieczyslaw Piotrowski, Miłujcie się 2017 /1
