P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky
První úspěchy (1)
Poté, co se František usadil v Thononu, nedbal vůbec na pomluvy heretiků ani na jejich vražedné úmysly a nemyslel na nic jiného, než jak se zápalem a láskou naplnit poslání dobrého pastýře. Kázal takřka denně, zpovídal v každou denní dobu, navštěvoval chudé, nemocné, vyptával se na duchovní i materiální potřeby, těšil ztrápené trpělivým soucitem i slovem, chudé podporoval hojnou almužnou, odevzdával jim všechno, co měl, a nechával si jen to, co potřeboval nejnutnějšího. Když už neměl nic, obracel se na svou matku a ta mu posílala všechno, co jen mohla.
Jednoho večera se vracel do pevnosti Alligens, aby si vzal potřebné listiny. Když se blížil k pevnosti ve společnosti Rolanda a dvou jiných mužů, vyrazili náhle ze skrýše dva heretičtí drábi s obnaženými šavlemi a hnali se přímo na Františka s kletbami na rtech. Františkovi společníci tasili zbraň a chtěli ho chránit, ale on je zadržel a řekl:
„Zastrčte své meče do pochvy a schovejte je. Jen mně přísluší, abych vyšel vstříc těm, kteří usilují o můj život.“
Když to řekl, přidal do kroku a šel přímo vstříc vrahům. Laskavými slovy a majestátním výrazem své tváře jim vyrazil zbraň z ruky. Oba se zastyděli, sklopili zrak a padli mu k nohám s prosbou, aby jim odpustil. Vinu svalovali na pastory. Slibovali, že odloží všechny zlé záměry a budou mu sloužit ze všech sil.
Sotva dorazili do Alligens, Jiří Roland, ještě celý vzrušený příhodou, běžel k veliteli, aby mu řekl všechno, co se stalo. Ten začal prosit apoštola, aby už nikdy nechodil večer bez eskorty. Ale přes všechno naléhání se mu nepodařilo kněze přesvědčit. František odpověděl: „Svatý Pavel a jiní apoštolové se nikdy neuchylovali k síle zbraní. Jediným jejich mečem bylo Boží slovo, a to i proti nekrutějšímu nepříteli. Touto svou zbraní porazili sílu ďáblů i císařů, marnost filosofů a pýchu světa. Vztyčili prapor Krista Pána na troskách pohanského státu. Luther a Kalvín šířili herezi ohněm a mečem, sílou a násilím časné moci... To je pro mě dostačující důvod, abych postupoval jinak a nepoužíval jiné síly než moci Božího slova, které je schopné bez lidské pomoci porazit cedry a zúrodnit poušť Kadeš. Utrpení a důvěra v Pána mi postačí místo legie vojáků. A ostatně, kdyby mi Bůh dal tu milost, abych vlastní krví zpečetil hlásanou nauku, nic slavnějšího by mě nemohlo potkat.“
Velitel nevěděl, co na to odpovědět, a proto už nenaléhal. Jelikož však nechtěl vystavit Františka ohrožení, nařídil, aby pět nebo šest vojáků chodilo za ním v určité vzdálenosti, když bude přecházet z Thononu na jiná místa v Chablais. Večer ho měli při návratu podobně střežit. Ale to Rolanda neuklidnilo a napsal panu de Bois dopis, ve kterém ho o případu informoval. Ctihodný stařec se znepokojoval více než kdy jindy o život svého milovaného syna a poslal mu formální příkaz k okamžitému návratu. Prostřednictvím stejného posla František odpověděl: „Ctihodný pane otče, kdyby Roland byl Tvým synem a ne lokajem, jistě by neutíkal zbaběle z takové drobné příhody a nemluvil by o ní jako o velké bitvě. Nikdo nemůže pochybovat o zlé vůli našich protivníků, ale křivdí nám ten, kdo pochybuje o naší statečnosti. Prosím Tě, otče, nepřipisuj moji vytrvalost neposlušnosti, ale pokládej mě vždy za svého nejpokornějšího syna.“
Pan de Bois nepřestával naléhat: „Tvoje horlivost k ničemu dobrému nevede. Tvoje vytrvalost je nerozumným vzdorem. Prodlužovat takovou zkoušku znamená pokoušet Pána. Zapřísahám Tě, ukonči náš smrtelný neklid a vrať se k rodině, která Tě toužebně očekává. Zvláště matka umírá bolestí a strachem o Tvůj život. Jestliže Ti nestačí moje prosby, rozkazuji Ti jako otec, aby ses okamžitě vrátil.“
František odpověděl, že je ochoten poslechnout pouze biskupa. Pan de Bois tedy odjel k biskupovi. Ten se ho snažil všemožně uklidnit, ukázal mu Františkovy listy, ze kterých vyplývá, že už svítá naděje na úspěch. Nebylo by dobré zahazovat srp, když už nastává doba žní. „Ten, kdo začal dobré dílo, ten ho také dokončí.“
František tedy přes všechny zákroky tím byl zplnomocněný, aby pokračoval ve své misii v Chablais. V době postu organizoval časté výklady pro vojáky v Alligens. Tento apoštolát už přinášel požehnané ovoce. Vojáci se výrazně změnili. Projevili lítost nad minulými hříchy a rozhodnutí napravit svou budoucnost. Pochopili, že upřímná a šlechetná ctnost je nejjistější chloubou křesťanského vojáka. Jednoho dne byl jeden z vojáků tak zděšen svými hříchy, že je pokládal za neodpustitelné, a z velkého žalu málem omdlel. Pak se vzmužil a šel k Františkovi, aby se mu svěřil se svým trápením. František ho přijal jako citlivý otec marnotratného syna, potěšil ho a povzbudil, a aby znovu neupadl do svých černých myšlenek, nechal ho v noci u sebe ve svém pokoji, podělil se s ním o svoji večeři a nakonec ho vyzpovídal. Poněvadž viděl jeho velkou lítost, dal mu za pokání jen malou modlitbu. Voják nesouhlasil: „Otče, to mám jít do věčné záhuby? Za tolik hříchů tak malé pokání?“ Svatý apoštol mu odpověděl: „Synu, důvěřuj v Boží milosrdenství, které je větší než všechny tvé nepravosti. Beru na sebe doplnění tvého pokání.“ – „To by bylo nespravedlivé, protože hříšníkem jsem já a ty jsi nevinný.“
Po několika dnech přišel tento voják za Františkem a oznámil mu, že opouští vojenskou službu a vstoupí do kláštera kartuziánů, kde chce konat pokání za své hříchy po celý zbytek svého života, kterého si zatím tak hříšně užíval.
Úspěchy ve vojenské posádce vynahrazovaly Františkovi dosavadní nezdary při snaze obrátit protestanty v Thononu. Za šest měsíců horlivého kázání slovem i příkladem získal sotva tři posluchače, kteří přicházeli vždycky jako úkradkem. Patřili k nim urozený pan Fournier, baron d’Avully a advokát Poncet. Ten poslední sice věřil správně v Eucharistii, ale měl špatné názory o jiných dogmatech. Aby ho přivedl k pravdě, použil František „Katechismus“ jezuity Kanisia a „Myšlenky Otců“ od Buséeho. Četba těchto knih dokonala advokátovo obrácení.
Misionář doufal, že některé z novokřtěnců přivede k velikonočnímu svatému přijímání, ale zklamal se. Když baron d’Avully slyšel svatého Františka a jeho první kázání o Nejsvětější svátosti, otřáslo to jeho dosavadním přesvědčením. Vedl s Františkem dlouhé rozhovory na odlehlých místech, a když viděl zbabělost pastorů, pochopil, že pravda je na straně katolické církve. Ale lidské ohledy zdržovaly jeho úplné obrácení, i když si je jeho zbožná manželka vroucně přála.
Pokud jde o Ponceta, překážkami jeho úplného obrácení byl vliv dřívějších přátel a obava, že by mohl přijít o majetek, který měl v Ženevě. Nebyl si také jist, jak pevná je dohoda o míru.
Zarmoucený apoštol začal někdy pociťovat pokušení k malomyslnosti. Napsal biskupovi de Granierovi: „Chce-li Vaše Excelence vědět, co jsme zatím vykonali, najde to přesně v listech svatého Pavla. Jsem nehoden srovnávat se s tímto velkým apoštolem, ale Bůh si umí posloužit i slabostí, aby rozmnožil svou slávu. Postupujeme vpřed, ale jako nemocný, který po opuštění lůžka ztratil dovednost chůze a neví, zda je už více zdravý než nemocný. Pastýři, ta provincie je zcela zparalyzovaná, a než se naučí chodit, budu já už v nebeské vlasti. Jen taková zbožnost, jako je Tvoje, může získat milost uzdravení. Já si ji nezasloužím, protože jsem hříšník a nic víc, jsem zcela nehodný těch darů, jimiž mě Bůh zahrnuje.“ Asi v té době obdržel František dopis od otce Possevina, svatého a horlivého řeholníka, který byl jeho duchovním vůdcem v Padově. V dopise plném Božího Ducha mu slavný jezuita přeje úspěchy, o kterých odevšad slyší v městě Chambery, kam nedávno přijel, a horoucně touží po setkání s Františkem.
K tomuto dopisu připojil otec Possevin jako výraz uznání knížku, kterou napsal o malířství a poezii. Současně mu poslal dárek otec Cherubín z Maurienne: obrázek nejsvětější Panny Marie, jak se klaní Děťátku, které spí v její náruči. Muž Boží si všiml především ukolébavky pro Jezulátko vytištěné v darované knize, protože napsal senátorovi Favremu: „Obrázek Božího Děťátka potěšil moje oči zmučené pustinou a troskami našich svatyní a ta píseň zaznívá v mých uších tak trápených obludným rouháním.“
Ale ještě jedna sladší útěcha měla potěšit apoštolovo srdce. Ženevský biskup, který se dověděl o jeho plodné práci, mu poslal jako důkaz uznání několik dárků spolu s dopisem, ve kterém ho nazývá svým pravým synem a ujišťuje ho svou pastýřskou starostlivostí a péčí. Zapřísahá ho, aby statečně vytrval v dobrém předsevzetí a pamatoval na slova Písma: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí“ (Ž 34,20). Nakonec mu biskup požehnal z celého srdce naplněného láskou.
Po tomto povzbuzení již misionář nepochyboval o úspěchu svého působení. Chtěl si jít na chvíli odpočinout u rodiny a biskupa. Ale baron d’Hermance i šlechtic de Compois v naději, že překonají pochybnosti advokáta Ponceta, přemlouvali misionáře, aby byl ještě několik dní trpělivý, protože vítězství je blízko.
A skutečně, ve čtvrtek 20. dubna dočkal se František štěstí, když po útrapné sedmiměsíční námaze obdržel od drahého novokřtěnce veřejné vyznání víry v přítomnosti kněze ze zámku Alligens i doktora práv Durceta jako svědků.
Tento fakt byl pro něho velkým povzbuzením, nejen proto, že Poncet se těšil u protestantů velké vážnosti, ale jeho katolické přesvědčení bylo nyní tak silné, že by sám dokázal všem pastorům poručit, aby mlčeli. Od toho dne totiž ti, kteří dosud o misii špatně mluvili, začali měnit názor a říkali, že muž tak vlivný, jako je Poncet, jistě za sebou přitáhne další, že vytrvalost misionáře bude korunována úspěchem a katolicismus bude triumfovat nad bludem. Blíží se chvíle, kdy se celá provincie Chablais obrátí a stane se jakoby duchovním arzenálem, kde bude možno čerpat zbraně na poražení heretického Babylonu, jak říkali Ženevě. Obrácení advokáta bylo pro protestanty velkou ztrátou. Aby se s ní vyrovnali, začali šířit zvěsti, že advokát je za trest trápen ďáblem a misionář velkou část noci nad ním koná exorcismy. K tomu připojili pomluvy proti katolické církvi, ale lidé jim už tak nevěřili. Vystupování skutečně shodné s evangeliem, jaké viděli u Františka, dělalo na ně dobrý dojem. Byla to jeho pokora, sladkost, nezištnost a horlivost, s jakou stavěl proti pomluvám nepřátel krásu svých ctností, svého vědění a vroucí modlitby prodlužované dlouho do noci po namáhavých dnech.
Tyto dobré zprávy se dostaly k uchu senátora Favreho, který s bratrským zájmem sledoval kroky svého svatého přítele, a jak ho dříve přesvědčoval, aby vytrval na svém místě, tak si nyní pospíšil, aby mu blahopřál k jeho úspěchu: „Nedokážu vypovědět, drahý bratře, co zde v srdcích zavládlo: radost, a to nejen u těch, kteří při vší úctě k Tobě dříve pochybovali o smyslu Tvého počínání, ale i u těch, kteří sice očekávali zdar, ale nemohli vědět, že k němu dojde tak brzy. Všichni jsou přesvědčeni, že víra, kterou tito lidé pohrdají, zaskví se novým světlem a bude zbraní k zničení novodobého Babylonu.“
Brzy nato zanechal František v Thononu kanovníka Ludvíka a na krátký čas opustil Chablais, aby navštívil Sales a své rodiče. Radost, s jakou ho přitiskli na své srdce, se nedá popsat. Podobného přijetí se mu dostalo od biskupa a kanovníků. Byl doma jen několik dní a v Corsier-Anières se uvolnila farnost po bratru Gallusovi. František se přihlásil do konkursu a farnost obdržel. Bylo to 11. května.
Ve čtvrtek o Božím Těle (25. května) Pán Ježíš, který zahrnuje více než mateřskou láskou ty, kteří zapomínají na sebe, aby sloužili Jemu, odměnil svého horlivého sluhu neobyčejnými milostmi. Když světec za svítání přišel do kostela a pohroužil se do rozjímání před Nejsvětější svátostí, jeho duše byla náhle zaplavena takovým proudem milostí, že málem padl na zem, a zvolal: „Zadrž, Pane, proudy své milosti a vzdal se ode mne, protože nejsem schopen unést tolik útěchy.“ To jsou vlastní slova světce, která zapsal do svého památníku, kam si zapisoval zvláštní milosti, které obdržel. Zápis začínal slovy: „Pán navštívil svého sluhu“ a dojem, jaký to vyvolalo, byl tak silný, že celý den vyhlížel jako seraf obklopený aureolou. Jeho tvář planula ohněm, zvláště po čas kázání, kdy mluvil o pravdách spásy.
Tyto nebeské útěchy přišly v pravou chvíli, protože apoštol začínal váhat, zda se má do Chablais vrátit. Obrátil se o radu k senátoru Favremu a ten ho rozhodně vyzval, aby neodstupoval od svého plánu. „Ty jsi jediný, kdo plně drží se mnou,“ řekl František. „Někteří si myslí, že pracujeme na vlastní pěst, a někteří dokonce říkají, že postupujeme proti vůli knížete. Jedno jeho výmluvné slovo by bylo velmi významné, zatímco jeho mlčení utvrzuje heretiky v jejich zatvrzelosti.“
Kníže však byl příliš zaměstnán válkou s Jindřichem IV. a ani nevzpomněl na misionáře, kterého poslal do Chablais, a František se musel živit na vlastní útraty a z toho, co mu tajně bez vědomí otce poslala matka.
Knížecí úředníci s výjimkou barona d’Hermance a Klaudia Marina byli k záležitosti zcela lhostejní. Obyvatelé provincie měli obavy z návratu heretiků z Ženevy a z Bernu a odmítali přijmout katolickou víru. Když nenacházel František oporu v lidech, s tím větší důvěrou se obrátil na tu, která po všechny věky drtila hlavu pekelné moci. Vykonal pouť na horu Voirons, aby se tam modlil na troskách poustevny, kterou kdysi postavil de Langin ke cti Navštívení Panny Marie a kterou bernští zbourali.
Přišel tam časně ráno 2. července a tu ho obstoupili heretici a zahrnovali ho nadávkami. Byli by ho nakonec asi ubili, kdyby se nezachránil útěkem. Těžko pochopit, jak mohl uniknout té přesile, on sám to připisoval zázraku a tvrdil, že by nikdy neunikl smrti, kdyby ho zvláštním způsobem nezachránila Nejsvětější Panna, a dodal s obvyklou pokorou, že nebyl hoden položit život ve službách Božího Syna a jeho Neposkvrněné Matky.
Když se vrátil do Thononu, dověděl se, že jeden z katolíků smrtelně onemocněl. Protože tušil, že bude třeba zanést nemocnému viatikum, poručil zhotovit malou pozlacenou skříňku se stříbrným řetízkem. Kdykoliv pak měl odnést Nejsvětější svátost, vždy používal tuto schránku. Zahalil se do pláště a šel k domu nemocného s vážnou tváří, v důstojném postoji a nikoho nezdravil, celý ponořený v klanění svému Bohu a Spasiteli, kterého mohl nést na své hrudi. Svatý žár, kterým planulo jeho srdce, odrážel se na jeho tváři a někdy s obtíží zadržoval slzy: „Můj Spasiteli,“ říkal, „kdy se konečně ujmeš vlády nad svými nepřáteli?“ Láska mu vkládala do úst slova, která často opakoval v různých podobných okolnostech. „Můj Miláček je můj, spočívá v mém lůně. Vrabec si nachází příbytek a hrdlička hnízdo pro svá mláďata. Ó Královno nebeská, nejčistší Hrdličko, co přimělo tvého Syna, že si vybral mou hruď za místo svého odpočinku?“ Velkou bolest mu působilo, že musel Svátost božské lásky ukrývat před lidmi. Aby Pánu Ježíši alespoň částečně vynahradil veřejnou úctu, která je mu odmítnuta, řekl svým věrným, že když ho uvidí zahaleného v plášti, jak nikoho nezdraví, bude to znamení, že nese Boží Majestát. Ať všeho nechají a jdou z dálky za ním, aby nebudili pozornost heretiků. Skutečně to tak dělali a šli za Františkem do domu nemocného a tam teprve dali průchod svým citům. Jednou prokurátor Klaudius Marin na to zapomněl, a když potkal misionáře nesoucího viatikum, přistoupil k němu a chtěl s ním mluvit o vážných záležitostech. „Nesu Krále králů a Pána pánů,“ řekl světec ztišeným hlasem s hlubokou zbožností. „O těch záležitostech budeme mluvit později, teď se ode mne, prosím tě, vzdal, aby to nevypadalo, jako že mě doprovázíš.“
Od doby jeho pouti na horu Voirons Pán zvláštním způsobem žehnal jeho práci. Protestanti začali ve větším počtu navštěvovat jeho kázání. O svátku svatého Alexeje (17. července) někteří z nich byli silně vzrušeni jeho kázáním a projevili ochotu k obrácení. Jak napsal v dopise otci Kanisiovi, zatím přicházeli kalvinisté spíše ze zvědavosti. „Přesto za těch devět měsíců přišlo osm duší a z Boží milosti se pokořily před Pánem.“
Žně začínaly dozrávat, proto se obrátil na biskupa, aby mu poslal dělníky. 1. srpna, na svátek svatého Petra v okovech, se dal s velkou horlivostí do práce. Kromě kázání v kostele svatého Hippolyta a rozhovorů s obrácenými navštěvoval nemocné, rozdával hojné almužny a obcházel okolní vesnice. Zašel až do Douvaine, kde bydlel jeho příbuzný Michal de Fosar, i když protestant, nicméně rodinný přítel. Docházel i do vsi Veigy a do farnosti Corsier, kde byl farářem. Nedbal na vedra a pot, na bezesné noci, na pohrdání a odpor.
Nejednou ho na cestě překvapila noc. Jednoho večera zabloudil s Rolandem v hustém lese a začala temná noc. Dlouho chodili sem a tam, až narazili na nějakou zbořeninu. Poznali, že to byl kostel. Trosky měly tu a tam zbytek střechy, která mohla uchránit před deštěm. Rozhodli se, že zde počkají do rána. Svatý František si sedl na omšelé kameny jako kdysi Jeremiáš na rozvaliny jeruzalémského chrámu a s dojetím se rozpomněl na některé texty Písma svatého odpovídající dané situaci: „Ó svatyně, ať jsi zasvěcena kterémukoliv světci, velebím v tvých troskách živého Boha po všechny časy i jeho Syna jediného, Ježíše Krista, který pro mne trpěl a dal mi příklad, jak mám trpět pro něho. Odejdi odtud, prudký půlnoční větře, a zaduj větře polední, aby zde rozkvetly květy ctností. Ó Pane, národy se vloupaly do tvého dědictví, znesvětily tvůj svatý příbytek. Požehnej mému úsilí, vylij svého Ducha na tento nešťastný národ a zapal v něm oheň své lásky. Dej pro své nekonečné milosrdenství, aby povstaly hradby Jeruzaléma, aby ti byla přinášena oběť spravedlnosti a krev Beránka bez vady.“ Nějakou dobu se oddával těmto myšlenkám a pak usnul. Roland ho vzbudil až ráno.
Když se muž Boží vracel domů po dnech plných práce, věnoval část noci modlitbě, studiu a psal polemické traktáty Kontroverze, De summa Trinitate a Fide Catholica, které měl Antonín Favre umístit na počátek svého kodexu. Jednoho večera uslyšel halas a křik lidí, kteří se násilím dobývali do jeho domu. Domyslel se, že jsou to vrazi, a skryl se na místě, které pro něho hospodyně připravila. Zločinci vpadli dovnitř, nenašli ho, ačkoliv prohledávali celý dům. Nakonec začali pokřikovat, že je podvodník a čaroděj, který se skryl díky černé magii. Jeden z těch výtržníků prohlašoval pod přísahou, že viděl Františka, jak se účastní s černokněžníky slavení sabatu, a křičel: „Ať mě pověsí, jestli se na jeho těle nenajdou ďábelské znaky! Toho černokněžníka je třeba veřejně spálit!“ František se tomu smál a udělal velké znamení kříže: „To je jediné znamení, které nosím na svém těle, jediné kouzlo, které používám. Tímto znamením usmiřuji útočníky a zapuzuji bouře, které se proti mně zdvihnou. Vyzbrojen tímto znamením ničeho se nebojím.“
Kázal tedy dále s velkým zápalem. V osmnáctou neděli po Svatém Duchu mluvil o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti a byl ochoten dokázat toto tajemství tak jasně jako slunce ze slov Pána Ježíše i z velkých zázraků, které se již staly. „A vás, kalvinisté, zapřísahám skrze Spasitelovu krev, přijďte si poslechnout důvody katolické církve, aby nikdo neměl právo o vás říct, že popíráte něco, co jste neslyšeli.“
To kázání mělo velký ohlas mezi heretiky a mnoho se jich chystalo k obrácení. „Můj bratře,“ napsal František Favremu, „otevírá se před námi širší a vděčnější pole pro naši misii, málo chybělo, aby pan d’Avully a radní města přišli veřejně na moje kázání, protože byli zvědaví na důvody katolických tajemství. Ale ti, kteří nesměli přijít otevřeně, slyšeli potom moje důvody na skrytém místě.“
Čas od času dostal František srdečné listy od svých přátel, kteří ho povzbuzovali k vytrvalosti, anebo básně na téma různých náboženských otázek. Dával je občanům v Thononu, zvláště panu Prezovi, který je s potěšením předčítal. Prezident Favre mu věnoval svou knihu Závěry o pravdě, kde v předmluvě píše: „Od doby, kdys mě obdařil svou přízní, přesvědčil jsem se, že zasluhuješ lásku i těch, kteří nejsou s Tebou spojeni žádným bližším poutem. Neboť kdo by mohl být lhostejný a neobdivoval Tě, nemiloval a neměl úctu k Tvým přednostem, které Ti v tak mladém věku získaly tolik chvály?... Nemluvím zde pouze o Tvém kázání a výmluvnosti, o plodech všestranně připraveného rozumu, nacházím u Tebe ještě vznešenější vlastnosti: moudrost, umírněnost, důslednost a všechny jiné ctnosti privilegované duše, které se v tak vysokém stupni zřídkakdy u někoho objeví ojediněle, natož všechny pospolu. Žádné pomluvy to nemohou zastínit a nemilují je pouze ti, kteří jsou tak nešťastní, že pokládají za svou ctnost nenávidět ctnosti. Budu pokládat za velkou čest, když tato knížka bude v budoucnosti svědkem, že Tě nikdo více nemiloval a nikdo si více necenil Tvého přátelství.“
Pro misionáře to byla slova velké útěchy, a to tím spíše, že právě v tu dobu zemřel baron d’Hermance, srdečný strážce celé misie.
Všechnu svou sílu a statečnost čerpal František z rozhovorů s Bohem před oltářem. Každý den chodil sloužit mši svatou do kaple svatého Štěpána v Marinu, vzdáleném půl hodiny chůze, ale někdy také chodil do zámku v Alligens, aby duchovně podpořil vojenskou posádku. Odtud pak chodil do farního kostela, který byl přímo pod tvrzí. Tam míval kázání, zpovídal a podával svaté přijímání. Jednoho dne jeden stařeček přijal ráno svaté přijímání a pocítil při tom tak velkou útěchu, že znovu poklekl a chtěl si tuto duchovní rozkoš zopakovat. Světec si toho všiml.
„Můj příteli, odstup, už jsi přijal svaté přijímání.“
„Ale otče, protože Bůh je skutečně v hostii, dej mi ho ještě jednou, je mi s ním tak dobře!“
Ale František trval na svém: „Přijď zítra a slibuji, že ti podám Pána Ježíše!“
Stařec skutečně přišel a měl to štěstí skutečně přijmout Pána.
Někdy bylo v kostele velmi málo lidí, ale světec na to nedbal a plnil své pastýřské povinnosti, jako by byl kostel plný. Jednoho dne přišlo jen sedm osob a kdosi mu řekl, že nestojí za to promlouvat k takové hrstce.
„Jsem povinen vyučovat své ovečky bez ohledu na to, zda je jich málo nebo mnoho. Kdyby toho mohla využít jen jedna z nich, stačilo by to, abych vystoupil na kazatelnu.“
Šel tedy a kázal na téma úcty k světcům a uctívání svatých relikvií a obrazů. Když vysvětloval důkladně církevní nauku o tomto tématu, jeden z přítomných, prokurátor Thonon, který se dosud věrně držel katolické víry, začal hořce plakat. František vykládal své téma klidně a objektivně a zdálo se mu, že by nikoho neměl vzrušit. Usoudil proto, že dotyčnému je nevolno. Přerušil kázání a zeptal se ho, zda nepotřebuje pomoc, protože v tom případě by kázání přerušil.
„Důstojný otče, jen klidně mluvte dále. Vaše slova jsou nejlepší lék na moji nemoc.“
Po skončení katecheze se vrhl Františkovi k nohám a hlasitě vyznal: „Důstojný otče, dnes jsi mě vzkřísil k novému životu. Blahoslavená hodina, kdy jsem zaslechl tvá slova. Ta rozhodla o mé věčnosti.“
Pak přede všemi vyznal, že měl v úmyslu následující čtvrtek přestoupit na kalvínskou víru, protože jeden pastor ho přesvědčil, že úcta k svatým je rouhání. Když zvonilo na kázání, vešel do kostela, a protože tam kromě několika osob nikdo nebyl, řekl si v duchu: „Jestli ten kněz káže jen k Boží slávě, tak bude kázat. Jestliže to však dělá jen pro vlastní slávu, nebude chtít mluvit, a tak mě přesvědčí, že je šarlatán, kterému není možno věřit.“ Když však viděl Františka, jak promlouvá k hrstce, jako by to bylo to nejpočetnější auditorium, otevřelo mu to oči a odmítl jednání s pastory, hlasitě se přihlásil ke katolické víře a k římské církvi. Světec tuto událost pokládal nejednou za výzvu, aby nikdy neupouštěl od kázání kvůli malému počtu přítomných.
Když se sabaudský kníže dověděl o náboženském ruchu, který se začíná v Chablais vzmáhat, chtěl podle své povahy tuto věc nějak podpořit a požádal barona d’Avully, aby se zeptal Františka, jak by mohl nejlépe podpořit misijní dílo. Světec odpověděl v dopise, který svědčí o jeho moudrosti v této záležitosti.
Především, protože náboženství není možno šířit a udržovat bez kněží, ale ve farnosti není domů ani bytů a prostředků na jejich vydržování, žádá knížete, aby vyznačil pro katolické kazatele prostředky, které se před válkou vyplácely protestantským pastorům. „Pokud nebudou pro kněze zajištěny důchody, lid ne-uvěří, že Vaše Vysokost má zájem na zdaru misií, a dílo ztroskotá pro nedostatek pracovníků pro šíření a udržování víry.“
Za druhé, nestačí vydržovat kněze jen v některých místech, ale je třeba je sdružovat v zalidněných centrech, aby zde pravidelně slavili bohoslužby a kázali, je třeba zvednout z trosek pobořené kostely, náležitě je vyzdobit a vrátit jim okázalost důstojnou Božího kultu, obnovit varhany a podobnou výbavu, která by přitahovala lidi do chrámu.
Za třetí, protože v důsledku předsudků se mnoho lidí drží stranou od Církve, prosí knížete, aby promluvil k obyvatelům Chablais a mocí své autority a knížecí vlády i otcovské lásky vyzval všechny, aby si přišli vyslechnout důkazy o pravdivosti naší víry, od které byli jejich otcové násilím odtrženi, ale neodstoupili od ní z přesvědčení. Dále prosí knížete, aby vyslal do Thononu senátora, který by shromáždil generální radu občanů a seznámil je s touto věcí. Označil přitom za nejschopnějšího senátora Favreho.
Ujistil také knížete, že vkládá velkou naději do příkladu barona d’Avully, ale dodal, že existují ještě tři další prostředky, které jsou potřebné. Předně aby kníže zřídil oddíl pěchoty nebo jízdy z mládeže provincie Chablais, aby tak zaměstnal mladé lidi, kteří tratí čas v poživačnosti, a aby je tak znovu zapojil do pořádku a poslušnosti skrze vojenskou kázeň. Tyto oddíly by chránily kraj od hrozících nájezdů heretiků, a pokud se mládež ve vojsku seznámí s katolickou vírou, bude ji po návratu šířit v rodinách a mezi lidem.
Dalším opatřením by bylo vydání ediktů, které by vylučovaly heretiky z vyšších úřadů. Uvolněná místa by pak mohli obsadit příkladní katolíci. Dále radí knížeti, aby v Thononu založil je-zuit-skou kolej, jejíž spásný vliv by se šířil v celém kraji. Dopis končí slovy: „Nezbývá mi nic než poděkovat Bohu z celého srdce, že poskytuje Vaší knížecí Moci tak krásnou možnost vzdát hold Božímu majestátu službou, pro kterou ho ustanovil knížetem a pánem národů. To všechno nese s sebou náklady, ale nejužitečnější jsou ty výdaje, které slouží ke spáse duší.“
Někoho možná překvapí, že František, člověk tak mírný, chce násilím odsunout zatvrzelé heretiky z veřejných úřadů. V té věci se však světec řídí jen obecně platnými zákony té doby, jaké uplatňovaly všechny křesťanské národy v Evropě, jak katolické, tak schizmatické, které neuznávaly heretiky za vhodné k výkonu veřejných funkcí.
7. února voda strhla most přes řeku Drance, po kterém František přecházel ke mši do kaple u sv. Štěpána. Voda strhla jeden oblouk. Provizorní úzká dřevěná lávka mezi arkádami se pokryla ledem a přecházet po ní bylo životu nebezpečné. Ale taková překážka Františka neodradila. Marně mu doporučovali, aby na nějaký čas od mše u sv. Štěpána upustil. Význam, jaký přikládal Nejsvětější oběti, překonal všechny ohledy. Posouval se po prkně a pomáhal si rukama i nohama a po mši svaté se vracel s nezlomnou a pokornou odvahou, jakou může probudit jen láska silnější než smrt. Most byl brzy opraven, ale aby se do budoucna zabránilo podobným těžkostem, dal gubernátor opravit kapli otců bernardinů v Montjou nad jezerem u města Thonon. V této nové svatyni sloužil František mši, na které bylo patnáct či šestnáct katolíků, také se tam modlil breviář a meditoval dlouhou dobu před svatostánkem.
Bezmezná odvaha misionáře, jeho sladká mírnost, přísnost života a houževnatá práce vyvolávaly stále větší obdiv a sympatie ke katolicismu. Několik osob v městě se obrátilo a pět farností v okolí se domáhalo návratu kněží.
Velkopostní kázání, která František konal jak v Thononu, tak v okolních vesnicích, urychlila toto hnutí. Kdyby v Thononu a několika okolních místech byl postaven kostel, brzy by se většina obyvatel vrátila do Církve, napsal 19. března. Všechno ho povzbuzovalo k ještě odvážnějším krokům. Jednoho dne v den trhu vystoupil na náměstí na židli a promlouval dvě hodiny s takovou silou a důrazem, že zástupy zanechaly nákupů a poslouchaly jeho řeč. Po kázání říkali lidé: „Dej nám Bůh, abychom stáli na správné straně!“ František nikdy neopomenul vyzývat pastory k veřejné diskusi.
Pastorem v Thononu byl Ludvík Viret, člověk spíše prohnaný než vzdělaný, který měl dovednost klamat duše prostých lidí. Místo aby odpověděl veřejně na výzvu, raději pomlouval misionáře soukromě i veřejně. Říkal lidem, aby se Františka vystříhali, protože je to sofista, který používá rétorické kličky. Lidé mu však řekli, proč tedy nevystoupí v diskusi, když se mu zdá, že má tak pevnou půdu pod nohama. „Pokud se nedokážete ubránit, přestaneme vám věřit!“
Pastora se ta slova dotkla, a proto svolal sjezd pastorů z Chablais a Vaud, aby spolu uvážili, co je třeba udělat, aby odradili „obránce papismu“. Vyzvou ho, aby se sám bránil proti všem pastorům. Byli však velmi překvapeni, když pastor, kterého za Františkem vyslali, přišel se zprávou, že misionář s radostí přijímá jejich návrh a je třeba jen určit čas a místo pro disputaci. Přitlačeni ke zdi uskutečnili několik porad, aby vybrali téma diskuse. Chtěli začít od vyznání víry, od zásad, čeho je třeba ke spáse, protože věděli, že protivník bude mířit právě k těmto otázkám, kterým se nelze vyhnout. Ale když začali své zásady formulovat, nemohli dojít ke shodě. V co věřili jedni, to druzí odmítali, takže toho nakonec museli sami zanechat. Ten nezdar je znechutil a nejraději by se disputaci vyhnuli, ale baron d’Avully, hlavní postava protestantismu, trval na tom, aby se disputace konala. Byl to velmi vzdělaný člověk, který studoval náboženství z heretických pramenů a ve styku s pastory z Bernu a ze Ženevy se utvrdil ve svém postoji. Ale když uslyšel Františkova kázání, začalo jeho přesvědčení kolísat a byl by rád poznal pravdu z druhé strany, protože viděl, že pastoři nejsou schopni před Františkem obstát. Proto tím spíše trval na tom, aby dodrželi slovo. V daný den se sešlo celé město na stanovené místo disputace. František přišel přesně, ale pastoři nikde. Konečně po dlouhém čekání se ujal slova pastor Viret. Celé shromáždění čekalo na jeho slova. On však řekl, že je třeba čekat, protože takovou disputaci není možno zahájit bez svolení sabaudského knížete. Dav byl zklamán a František se mu otevřeně vysmál, že pastoři se chtějí z disputace vykroutit a uchylují se k výmluvám. On sám může takové osvědčení předložit. Odebral se k novému gubernátorovi de Ternier, který mu vystavil listinu s patřičnou pečetí. Pastoři však začali vymýšlet jiné výmluvy a odklady a nakonec se tiše rozešli a přenechali na Viretovi, aby nějak vysvětlil jejich nepřítomnost. Nikdo z přítomných se však nedal nachytat na jejich vykrucování. Všichni pochopili, že pastoři se necítí dost silní k utkání se s představitelem římské církve. To utvrdilo katolíky ve víře a heretici se styděli za zbabělost svých vůdců. Vyvolalo to u nich skepsi a naklonilo je k přijetí pravé víry. Někteří se obrátili na Františka se žádostí o soukromý rozhovor o náboženských otázkách. Takové žádosti přijímal misionář s velkou radostí, protože takové rozhovory pokládal za mnohem účinnější než veřejné disputace. V disputacích se obě strany rozhorlí, a jestliže se podaří zahanbit heretika, jediným plodem je jeho hněv a zlost v srdci, a to ještě více ztěžuje obrácení. V soukromých rozhovorech nikdo neutrpí porážku, a proto jsou mnohem užitečnější.
