P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky
První oltář v Thononu (1)
Když se vrátil František od knížete bez plných mocí a bez hmotné podpory, dostalo se mu od kalvinistů sarkastických poznámek. Ale se sebezapřením pracoval dále a Bůh žehnal jeho úsilí i práci barona d’Avully, který mu z celého srdce pomáhal. Během čtyř týdnů měl apoštol tu radost, že mohl přijmout vyznání víry od osmdesáti osob různého věku. Dověděl se také, že Karel Emanuel nařídil, aby mu bylo vyplaceno z knížecí pokladny 300 dukátů na pokrytí výdajů, které měl od počátku své misie.
Blížilo se Boží Narození a František si z celého srdce přál, aby mohl slavit mši svatou v kostele svatého Hippolyta. Uvědomil o tom radní ve městě, ale ti rozhořčeně protestovali: „Narušiteli veřejného míru, kdo ti dal oprávnění, abys stavěl oltář v tomto kostele? Nevíš, že v Nyonském traktátu bylo naše město označeno za svobodné, a proto nemáš právo konat bohoslužby bez našeho souhlasu?“
„Jestliže je město svobodné, nemůžete nám bránit, abychom konali bohoslužby podle naší víry, podobně jako my nebráníme vašim bohoslužbám. Tak tomu rozumí sabaudský kníže, a jako důkaz zde jsou listiny, které mě opravňují, abych konal to, co konám. Není to vaše věc, abyste se protivili rozkazům knížete.“
„Ty jsi ho podvedl a oklamal!“ křičeli. „Kníže nechce narušovat naše práva. Rozhodně ti zakazujeme jakékoliv budování oltářů.“ A ihned povolali notáře, aby napsal písemný protest. František odpověděl, že jejich jednání pokládá za vzpouru a urážku knížecího majestátu a že mu jejich odpor nezabrání v plnění jeho rozkazů.
„Jedno mohu udělat,“ řekl František, „dám vám prohlášení, že zbudováním oltáře a slavením mše svaté nehodlám nijak narušovat vaše práva, pokud nějaká máte, a podrobuji se rozhodnutí knížete. I já mu napíšu a počkáme na jeho odpověď.“
Klidný, ale rozhodný postoj radní zmátl. Slevili ze svého tónu a požádali, aby oltář byl jen provizorní a dřevěný. Misionář kvůli zachování pokoje s tím souhlasil a hned zajistil stolaře, kteří se dali do práce. Když však katolíci uviděli, jak hrstka fanatiků s meči a klacky chce na ně za-útočit vyhrůžkami a křikem, postavili se na jejich obranu a došlo k velkému pozdvižení, které se už už mohlo změnit na krvavou rvačku, kdyby se nebyl objevil František, který s klidnou tváří a důstojným způsobem uklidnil rozbouřenou krev, a všichni se v pokoji rozešli.
František naléhal na rychlé vztyčení oltáře, a nakolik mu dovolovaly jeho omezené finance, vyzdobil kostel obrazy, dal stěny potáhnout plátnem, umístil v kostele mnoho svíček, aby katolický lid po šedesáti letech o slavnosti Božího Narození, která je jeho srdci tak drahá, mohl opět být přítomen půlnoční vánoční mši svaté. Apoštol rozdával svaté přijímání, které věřící přijímali s nevýslovnou radostí. V kázání promluvil o tajemství Vtělení s takovým dojetím, že se všichni vraceli domů naplněni milostí Ducha Svatého, který promlouval jeho ústy. Po druhé mši svaté za svítání slavil třetí hrubou kolem deváté hodiny. Sešlo se na ní na osm set lidí z okolních obcí i z oblasti za řekou Drance. Od tohoto památného dne už neustalo slavení mše svaté v tomto kostele a o nedělích se konaly slavné bohoslužby za asistence kněží, kteří přijížděli z okolí.
V souladu se svým prohlášením neopomněl František napsat knížeti stížnost na městské radní. „Zbudování oltáře v kostele sv. Hippolyta nenarušilo Nyonský traktát. A i kdyby narušilo, není to jejich věc. Nikdo tu přece nebyl k ničemu nucen. Horlivost, s jakou sloužím Vaší knížecí Jasnosti, mě nutí říct, že velmi záleží na tom, aby Vaše knížecí Jasnost ve všem přenechala protestantům svobodu svědomí podle traktátu z Nyonu, ale přitom dala prvenství katolíkům při slavení chrámových obřadů.“
Současně napsal František nunciovi, aby urychlil odpověď knížete, protože „to je už poslední úsilí satana, který odejde s prázdnou, jestliže péčí Vaší Velebnosti se zde trvale udrží katolický kult s potřebnou okázalostí.“
Na odpověď knížete nebylo tentokrát třeba dlouho čekat. Napsal 7. ledna 1597: „Uznáváme za správné, že Vaše Důstojnost postavila oltář, a chválíme všechno, co bylo vykonáno k Boží slávě a vykořenění herezí. Je nám líto, že Vaše Důstojnost narazila na odpor, ale máme velkou radost, že tento odpor byl překonán. Postupujte dále se stejnou rozhodností, která je vlastností charakteru Vaší Důstojnosti.“
V souladu s přáním, které vyjádřil František v předchozím listě, poslal kníže do Chablais senátora Favreho s pověřením, aby tlumočil obyvatelům Thononu knížecí vůli. Senátor potěšen, že může být nápomocen svému příteli v jeho zbožné činnosti, shromáždil přední měšťany a řekl jim rozhodným tónem, že Jeho Vysokost kníže bere pod ochranu všechny katolíky a že si přeje, aby katolický kult byl v Thononu veřejný, aby se mše svatá slavila slavnostně v kostele sv. Hippolyta a aby na Boží slovo byl lid svoláván zvonem.
Toto oznámení mělo velký ohlas, tím spíše, že Prozřetelnost určila senátora, aby bděl nad dodržováním knížecí vůle. Uvolnilo se totiž místo prezidenta ženevské rady a Karel Emanuel, kníže v Nemoursu, jmenoval na tuto vysokou, třeba nevýnosnou funkci senátora Favreho, který si podržel důchod a funkci senátora v Chambéry. Musel se však přestěhovat do Annecy, kde rada sídlila. Měl tak blízko do Thononu a ke svému příteli a mohl ho často navštěvovat a podporovat ho svou autoritou. Pokaždé, když se v Thononu objevil, mělo to na obyvatele velký vliv pro jeho příkladné chování vedené pravou zbožností. Senátor sem přicházel ještě z jednoho důvodu: celou svou rodinu svěřil duchovnímu vedení svatého Františka, jehož pokyny poslouchal s dětskou prostotou. Chodil pravidelně ke zpovědi a k svatému přijímání. Když těžce onemocněl, nezazněla z jeho úst jediná stížnost, nýbrž modlil se se žalmistou a svatým Augustinem: „Připraveno je mé srdce: Rozmnožuj, Pane, mé utrpení, když rozmnožíš i trpělivost.“
V tu dobu dostal misionář od nuncia zprávu, že díky intervenci knížete a markýze Lullina rytíři řádu sv. Mořice a Lazara souhlasí, že vybaví šest farností a zajistí jim malou roční rentu. Jeden z nich, rytíř Bergera, přijede do Thononu s potřebnými obnosy.
Zatímco čekal na instalaci nových farářů, rozhodl se František splnit poslání, kterým ho pověřil Svatý stolec. Theodor Beza, opora kalvinismu, šířil kolem sebe zhoubný vliv. Bydlel v Ženevě, a i když začínal ustupovat ze slávy, byl to nicméně stále pověstný heretik, který na disputaci v Poissy s velkou energií vystupoval proti katolické víře. Vedl veřejnou rozpravu s teologem Jakubem Andrém z Tübingenu, vedl veřejnou rozpravu v Montbéliard, řídil kalvínský synod v Rochelle, v Nimes, v Bernu, kázal v Paříži, zkrátka škodil Církvi, kde mohl. Měl 77 let a věk už omezoval jeho aktivitu, ale sama pověst jeho jména působila, že kalvinismus měl v něm velkou oporu a katolická víra nepřítele. Velmi dobře o tom věděl Petrův nástupce a s ohledem na zaslepenost starce, který měl brzy stanout před Bohem a skládat účty ze svých skutků, pomýšlel papež na to, jak získat tuto duši pro pravou víru. Chápal, kolik dobrého by přineslo Církvi, kdyby se taková osobnost obrátila. Bylo třeba získat člověka, který byl opojen sebeláskou a vlastní genialitou, který se pokládal za nadřazeného všem a neuznával nikoho než sebe. Bylo třeba zavřít do labyrintu jeho vlastních temných důkazů člověka, který si byl vědom své erudice a svého vysokého postavení.
Klement VIII. hledal vhodného člověka, který by mohl být jeho protivníkem. Tehdy přijel do Říma kapucín otec Esprit de Beaume a upozornil papeže na apoštola z Chablais jako na nejodpovědnějšího muže jak pro jeho vzdělání, tak pro jeho lahodnou mírnost a rozvážnost. Nejvyšší pastýř přijal tuto radu jako výraz Boží vůle a poslal otce Esprita do Thononu, aby předal Františkovi Saleskému jeho breve a ústně tlumočil záměr Svatého stolce.
František obdržel breve po návratu z Turína a nezanedbal nic, aby co nejlépe vyplnil vůli Svatého otce: pověřil biskupa i kněze modlitbou na ten úmysl a dal Bohu v oběť svůj vlastní život. Věděl dobře, že kdyby se v Ženevě dověděli o cíli jeho cesty, mohlo by se také stát, že zaplatí odvahu svou hlavou. Heretici by jistě bránili svou hlavní oporu.
Vyzbrojen do boje jel několikrát do Ženevy počátkem roku 1597, ale nikdy nemohl svou misii uskutečnit, protože heretik měl nějakou společnost a misijní rozhovor se musel konat mezi čtyřma očima. Ale jeho opakované cesty upevnily misionářovu ctnost. Zastihla ho bouře na jezeře, přes které se musel přeplavit, a zdálo se, že nevyvázne životem. Ale neztrácel klid, a jak později přiznal, opakování jména Ježíš ho naplňovalo takovým pokojem a důvěrou, že na nebezpečí ani nemyslel. V rozbouřených vlnách spatřoval obraz vzteku, s jakým se ďábli vrhají na duše, aby je strhli do pekla. Při návštěvách Ženevy poznal pět nebo šest katolíků, kterým slíbil o Velikonocích svaté přijímání.
Koncem ledna byl misionář právě v Annecy, když se dověděl, že řádový rytíř Bergera přijel do Chablais vybírat daně z řádových statků a zařídit důchody pro faráře. Vrátil se tedy spěšně do Thononu. Ihned po příjezdu zažil velkou radost, protože Petr Fournier, který byl před třemi lety starostou, se chtěl zříci hereze. Vzhledem k vysokému postavení konvertity chtěl František dát tomuto aktu co nejslavnostnější ráz. Několik dní předem ohlásil konání z kazatelny a vyzval věřící k co nejhojnější účasti. 4. února se odebral do kostela svatého Hippolyta a přivedl bývalého starostu za ruku. Šlo s ním několik katolíků, kteří chtěli být svědky vzrušující události. Když už byli blízko kostela, zaútočili na ně heretici navedeni pobouřenými pastory a házeli po nich kamením. Některé dokonce zranili. Pobouření katolíci se na ně chtěli obořit, ale apoštol jim to nedovolil. Poručil všem, aby pokračovali v cestě, a když vstoupili do kostela, otočil se ve dveřích a vlídnými slovy uklidil celé pobouření. Všichni se utišili a celý akt proběhl s takovou důstojností, že to přítomní pokládali za zázrak.
Příkladu pana Fourniera brzy následovala většina farnosti Berns a obyvatelé vesnice Saint-
-Julien v obvodě Trenier. Uprostřed těchto potěšitelných obrácení se přiblížila doba postní. František uděloval v kostele svatého Hippolyta popelec a kázal o potřebě dobrých skutků. Ačkoliv popelec je obřad, který pokořuje pýchu člověka a připomíná mu, že je jen prach a v prach se obrátí, vyvolalo to kritiku heretiků. Popelec nazvali směšnou hloupostí, která jen hanobí jejich vlast. Od urážek a zesměšňování došlo málem k inzultaci světce na ulici. Útočníci ho chtěli zavřít do vězení jako blázna. Ale protože se mezi sebou začali hádat, František si všiml jedněch otevřených dveří a unikl jim se slovy: „Kdo se utíká pod ochranu svého Pána, vyvázne šťastně z rukou nepřátel.“
Kolem 1. března přistoupil k rozdělování potravin a peněz určených farářům, ale protože neměl prostředky v plné výši, mohl František místo šesti instalovat jen tři faráře. Kostely v celé provincii byly v žalostném stavu. Chybělo všechno potřebné zařízení a především chyběly oltáře. Lidé během války zchudli, neměli prostředky na dary a kníže se svou pomocí nijak nespěchal. Přesto se Františkovi podařilo dosadit kněze ještě do jedné další vesnice, Cervenc. Neztrácel čas a psal list za listem knížeti i nunciovi. Líčil jim potřeby katolíků a prosil o pomoc. Měl postní kázání, připravoval ke svaté zpovědi, a i když ho zpovídání časem namáhalo, měl velkou radost ze zbožnosti kajícníků. Poslední tři dny před Velikonocemi zpovídal vojáky, kteří přišli z Martinenga.
Po Velikonocích se chtěl František znovu pokusit o rozhovor s pastorem Bezou. Vložil pět hostií do své malé schránky, ve které nosil svaté přijímání nemocným, dal si ji na prsa a spolu s kanovníkem Ludvíkem Saleským se vypravil do Ženevy.
Do hotelu L’Ecu de France přišel 8. dubna. Sotva vstoupil do pokoje, přišla za ním pokojská Jakobina Coste, vrhla se mu s pláčem k nohám a vyprávěla mu svůj životní příběh. Byla to vesnická dívka, dříve byla pastýřkou. Dostala se do služby k jednomu bohatému kalvinistovi v Ženevě, který se všemožně snažil získat ji pro kalvínskou víru. Ale marně se namáhal. Každou neděli chodila do nedaleké obce, kde se konala katolická mše svatá. Když viděla, že v kalvínském domě hrozí její víře nebezpečí, odešla od svého pána a přijala místo v hotelu v naději, že zde bude sloužit katolíkům, především kněžím a řeholníkům, kteří sem přijížděli. Účastnila se disputace, která se nedávno konala na náměstí Molarda mezi misionářem a pastorem La Fayem, měla radost z Františkova vítězství a od té doby toužila jen po tom, aby se s ním mohla vidět. Vyzpovídala se a chtěla vědět, co má dělat, aby se líbila Bohu. František vyslechl se zájmem její vyprávění i zpověď a dal jí mnoho cenných rad. Pak jí řekl, aby se připravila ke svatému přijímání.
Ale služka řekla: „Otče, jak to bude, když nemáš s sebou ministranta?“ – „Neboj se, dcero, naši andělé strážní, kteří nás nikdy neopouštějí, nám poslouží místo ministrantů. Vždyť to je jejich úkol, všude provázet Nejsvětější svátost. Ale dám ti jen půl hostie, protože mám ještě další komunikanty, ale neboj se, i pod polovinou přijmeš celého Pána a Spasitele spolu se všemi zásluhami a poklady jeho umučení.“
Pak se s Jakobinou rozloučil a spěchal za pastorem Theodorem Bezou. Když k němu Františka uvedli, procházel se v jednom sále svého domu. František se s ním pozdravil, představil se a řekl, že slyšel mnoho o moudrosti pana pastora, o jeho velké výmluvnosti a hluboké vědě, a proto si dovolil přijít, aby mu složil hold a povykládal si s ním o některých významných otázkách.
Tato slova upřímně pronesená, sladký výraz jeho tváře a vlídnost sjednaly mu to nejlepší přijetí. Pastor ho zavedl do svého pokoje k přátelskému rozhovoru. Ten se zpočátku točil kolem obecných věcí.
„Pane,“ řekl konečně František, „teď teprve jsem se přesvědčil, že veřejné mínění se nemýlí, když tě řadí mezi ty nejznamenitější lidi. Odedávna jsem si přál setkat se s tebou v naději, že mi také upřímně odpovíš na otázky, které bych ti chtěl položit.“
Beza nevěděl, kam míří, a chvíli mlčel a přemýšlel, co má odpovědět.
„Pane,“ dodal apoštol, „nelekej se, podívej se na mne, nevypadám přece na člověka, který by chtěl s tebou jednat neupřímně.“
„Zaujal jsi mě svou upřímností,“ odpověděl pastor, „a zapůsobilo na mě tvé chování. Obdivuji tvůj klid a otevřenost. Vždy jsem toužil najít takové vlastnosti u těch, kteří vedou náboženské dialogy. Zeptej se mě, na co chceš, pokusím se vyřešit všechny otázky, nakolik k tomu postačí moje znalosti a dlouholeté zkušenosti.“
„Nuže, pověz mi především, je možné dojít spásy v katolické církvi?“
Tato otázka pastora poněkud zaskočila. Jestliže řekne „ne“, znamená to, že do vystoupení Luthera a Kalvína neexistovala pravá církev, ale to by neodpovídalo slovům Krista Pána, který slíbil své církvi, že s ní bude po všechny dny až do skonání světa. Jestliže řekne „ano“, uzná tím římskokatolickou církev za církev Ježíše Krista, protože i protestanti jednoznačně tvrdili, že mimo pravou církev není spásy. Nevěděl, co má odpovědět, a nějaký čas seděl mlčky a díval se nehnutě do jednoho koutu pokoje. Po chvíli vstal a odešel do své pracovny, chtěl se zřejmě více zamyslet nad svou odpovědí. Setrval tam skoro čtvrt hodiny a František slyšel, jak chodí sem a tam. Z toho usuzoval, že v duši ubohého pastora se odehrává velký boj, a bylo mu ho líto. Jak ubozí jsou ti, kteří se vzdálí z pravého ovčince, a jak vroucně musíme děkovat Bohu, že nás zachoval v pravé víře.
Konečně se vrátil. Byl pobledlý a na tváři se zračila únava. Požádal hosta o prominutí, že ho nechal tak dlouho čekat, a pak řekl:
„Pane, dojat tvou upřímností toužím otevřít před tebou své srdce. Ptal ses mě, zda je možno dojít spásy v římské církvi. Odpovídám bez váhání, že ano. Je to nesporná pravda a není pochybností, že vaše Církev je matkou všech církví.“
„Srdečně děkuji za tvou odpověď,“ řekl František. „A nyní mi dovol druhou otázku. Když je možno v římské církvi dosáhnout spásy, proč chtějí kalvínovi vyznavači zasévat ve Francii svou víru, prolili tam tolik krve, k čemu všechny ty vraždy, války a boje?“
A apoštol vykreslil před zrakem starce strašný obraz zpustošení, jaké ve Francii způsobila hereze. Pastor Beza, který byl jedním z iniciátorů občanské války a usilovně podněcoval její plameny, byl posmutnělý. V době, kdy nemluvil, chodil po místnosti dlouhými kroky. Nakonec se zastavil před světcem a chvějícím se hlasem odpověděl:
„Vidíš, můj pane, jakkoliv je možno v římské církvi dosáhnout spásy, byla zde zneužití, která bylo nutno odstranit. Přiznej mi například, jak nesprávná je vaše zásada, že není možno dojít spásy bez dobrých skutků. Namlouváte lidem, že sama víra jim nestačí, aby přišli do nebe. Jelikož často nekonáme dobré skutky, pak podle vás jednáme proti svědomí a přijdeme do pekla. Bylo zapotřebí duše zachraňovat, a proto bylo nutné nové náboženství, která přijímá jako dogma zásadu, že postačí sama víra bez skutků, abychom si zajistili spásu.“
František odpověděl: „Jestliže dojdeme do nebe bez dobrých skutků, jak si potom vysvětlíš četná místa v Písmu svatém, že ke spáse nestačí vyhýbat se zlému, ale je třeba konat dobro? Jen si připomeň slova Matoušova evangelia v 25. kapitole: »Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům; protože jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, pocestný jsem byl, a nepřijali jste mě; byl jsem nemocný, v žaláři, a nenavštívili jste mě.« Nevyplývá z toho, že dobré skutky jsou nám přísně uloženy, protože samo jejich zanedbávání je dostatečným důvodem k odsouzení duše do věčného ohně? Tvoje upřímnost je mi zárukou, že pokud tento pádný důkaz nedokážeš vyvrátit, uznáš pravdu katolické církve.“
Beza zachovával až do této chvíle stoický klid, ale v tomto okamžiku se již nedokázal ovládat. Zrudl, začal hněvivě horlit proti papistům.
„Pane,“ řekl František s největším klidem, „když jsem viděl chladnou krev, jakou jsi zachovával na začátku rozhovoru, soudil jsem, že věříš v pravdivost svého náboženství a naše pokládáš za bludné. Tvoje rozhorlení mě přesvědčuje, že uznáváš pravdivost mých důvodů a nejsi schopen je popřít. Velice se omlouvám. Nepřišel jsem, abych ti způsobil nepříjemnost, toužil jsem promluvit si o sporných bodech a osobně se přesvědčit, jaké jsou tvé názory. Jestliže jsem tě rozhněval, prosím o odpuštění. Slibuji, že se už nedotknu žádné sporné otázky.“
Pastor se zastyděl a začal litovat, že se nechal unést, a chtěl tak hájit své náboženství. Aby napravil toto své pochybení, požádal Františka, aby ho navštívil co nejčastěji, že ho vždy rád přijme a nikdy se nepoddá hněvu, ať už bude předmět rozhovoru jakýkoliv.
Tak skončila první tříhodinová rozmluva s pastorem. Prodloužená návštěva Františkova vyvolala obavy u pastorova domovníka a u osob, které čekaly na přijetí u pastora. Nakonec se po městě rozneslo podezření, že je třeba se mít na pozoru před nebezpečným návštěvníkem.
(Pokračování)
