První modlitby kánomu
„Te igitur“
Někdo by očekával, že po slavnostním zpěvu andělů a oslavě přicházejícího Spasitele bude ihned následovat svaté proměňování. Ale Církev má na srdci naléhavé záležitosti, které by chtěla předložit Bohu. Proto posvátný okamžik poněkud odsouvá. Její záležitosti vstupují do kánonu a zaujímají v něm široké místo.
Jako Boží vnuknutí se jeví skutečnost, že římský kánon začíná písmenem „T“, které se ze všech nejvíce podobá kříži. Již od 10. století bylo toto písmeno vždy zdobeno obrazem Ukřižovaného. Od 12. století se uvolnilo od textu a stalo se samostatnou stránkou s obrazem Ukřižovaného. Od té doby nachází se v misále na začátku kánonu celostránkový obraz Ukřižovaného, který připomíná celebrantovi, že stojí u oltáře, aby zpřítomnil oběť na kříži.
První modlitba : (Te igitur až fidei cultoribus)
Slovo igitur – tedy odkazuje zpětně na prefaci, která se obracela k „všemohoucímu Otci věčnému Bohu“. Tak jako jsme v prefaci skrze Krista děkovali, tak nyní prosíme Otce rovněž skrze něho a odvoláváme se tak na jeho zásluhy. Prosíme o přijetí a o požehnání obětních darů. Výraz munera znamená totéž co daň – odvod tedy povinnost, která vyplývá z našich vin a kterou máme vůči svému Stvořiteli. Svatou a neposkvrněnou obětí rozumíme jednak chléb a víno, protože ty patří k těm nejlepším a nejvznešenějším darům, které věřící ke mši svaté připravili a které jsou určeny k posvátnému proměnění. Tři výrazy, kterými jsou označeny, stupňují jejich význam a cenu: dona znamená obecně dary, munera povinnost a závazek vůči vrchnosti nebo společenství, sacrificia obětní dary, které mohou být přinášeny jen Bohu. Vyprošované požehnání znamená předposvěcení a současně prosbu, aby je Bůh proměnil a staly se pro nás zdrojem požehnání a milosti.
Celebrant pozvedá nejdříve zrak i ruce k nebi. Ty pak v hlubokém předklonu sepne a položí na oltář. Při slovech supplices rogamus ac petimus - pokorně žádáme a prosíme políbí oltář, aby se v lásce spojil s Kristem, o jehož zásluhy se modlitba opírá.
Znamení kříže se v kánonu vyskytují poprvé v 8. století. Poukazují na svátostné zpřítomnění oběti na kříži.
Druhá část modlitby prosí nejdříve za katolickou církev. Z toho je zřejmé, že žádná mše svatá není soukromou záležitostí, nýbrž že je vždy slavena za spásu celé církve a představuje tedy veřejnou bohopoctu. Předmětem proseb jsou čtyři dobra: pokoj, ochrana, jednota a vedení.
1. Pokoj: aby Bůh obdařil Církev vnitřním i vnějším mírem, aby mohla v klidu plnit své poslání.
2. Ochrana: aby Bůh chránil Církev před nebezpečími ze strany vnitřních i vnějších nepřátel.
3. Jednota: Jednota spočívá ve víře a v lásce. Všechny věřící spojuje stejná víra skrze božskou lásku, kterou Bůh vlévá do srdcí, pokud nejsou ve stavu smrtelného hříchu. Jednota ve víře je základem, ze kterého vyplývá jednota v lásce. Tento důležitý rys pravé Církve je dnes zatemněn skutečností, že mnoho teologů, kněží i samotných biskupů beztrestně hlásá bludy. Svazek jednoty má nahradit ekumenismus, který však je prvek ryze lidský a přirozený. Proto zde prosíme, aby Bůh Církvi daroval opět nadpřirozenou víru a nadpřirozenou lásku.
4. Vedení: Církev svatou vede Duch Svatý. Protože tak činí prostřednictvím papeže a biskupů, prosíme tím současně o dobré pastýře.
V další části modlitby jsou výslovně jmenováni papež a místní ordinář jako přední hlavy Církve. Jméno papeže se uvádí na Západě od 6. století. Poslední slova omnibus orthodoxis atque catholicae et apostolicae fidei cultoribus vznikla původně v galském prostoru. Jako cultores fidei se rozumí všichni katoličtí věřící, ale zvláště ti, kteří jsou určitým způsobem spolupracovníky biskupa, tedy kněží, řeholníci a laičtí apoštolové a angažovaní katolíci.
Memento za živé
K obecné prosbě za všechny pravověrné věřící se pojí prosba za ty, které má kněz obzvláště na mysli. Jsou to v prvé řadě ti, kteří věnovali mešní stipendium na svůj určitý úmysl. Plody mše svaté mají nekonečnou hodnotu. Kněz může mít na mysli další osoby a úmysly. Mše je plodná především pro ty, kteří se jí účastní se zbožnou odevzdaností. Za ně všechny ji kněz obětuje a k jeho oběti se připojují ti, kteří přinášejí v oběť sami sebe, i když ne kněžským způsobem.
Největší záležitostí, o kterou při mši svaté prosíme, je věčná spása. Je však možno prosit i o časné záležitosti. Věřící je vyprošují nejen pro sebe, ale i pro ty, s nimiž jsou nějakým způsobem spojeni.
Památka svatých
(Communicantes et memoriam venerantes až Per Christum Dominum nostrum)
I v jiných liturgiích se setkáváme s tím, že připojují vzpomínku na některé své světce. Tím, že se vědomě zařadíme do společenství svatých, získávají naše prosby větší účinnost. Svatý Jan Zlatoústý říká, že je to pro světce velká čest, jestliže je jmenujeme právě tehdy, když se zpřítomňuje Pánova smrt, abychom získali plody nevýslovných tajemství jeho oběti.
Na prvním místě si připomínáme nejsvětější Pannu Marii, Královnu všech svatých. Tak jako stála u paty kříže a obětovala svého Syna Otci za hříchy lidstva, tak stojí také vedle kněze, když slaví mši svatou.
Svatý Josef vstoupil do kánonu v roce 1962 z pokynu Jana XXIII. Již na začátku 19. století se množily prosby spojené s tisíci podpisy četných biskupů, kněží a věřících. Mnozí to očekávali již od 1. vatikánského koncilu. Když prohlásil Pius IX. sv. Josefa za patrona a ochránce Církve, jevilo se přiměřené, aby byl jmenován také v mešním kánonu.
Následuje výčet dvanácti apoštolů a dvanácti dalších světců. Na prvním místě jsou jmenováni sv. Petr a Pavel, kteří ve stejný den podstoupili mučednickou smrt. Aby byl dodržen počet dvanácti, udělal sv. Matěj místo sv. Pavlu a je zařazen až v druhém výčtu po pozdvihování. Následuje sv. Ondřej, bratr sv. Petra, a synové Zebedeovi Jakub a Jan.
Sv. Ondřej byl ukřižován na kříži ve tvaru X. Římský breviář mu vkládá do úst tato slova: „Buď pozdraven, milý Kříži, posvěcený Kristovým tělem, jehož údy na něm zazářily jako perly. Jak dlouho jsem po tobě toužil! Nyní byla konečně má žádost splněna. Přijmi učedníka toho Mistra, který na tobě visel. Odejmi mě od lidí a odevzdej mě tomu, který mě skrze tebe vykoupil.“
Svatý Jakub má na odlišení od jiného apoštola stejného jména přízvisko Starší. Zemřel jako první z apoštolů, když byl sťat na Herodův příkaz (Sk 12,2). Jeho ostatky byly záhy přeneseny do Španělska a jsou uctívány v Santiago de Compostella.
Svatý Jan je učedník, kterého Ježíš miloval a kterému svěřil z kříže svoji Matku. Působil v Efesu a byl vysoce váženou hlavou maloasijských církví. Za Domiciána byl vyhnán na ostrov Patmos, kde napsal Apokalypsu. Předtím byl vhozen do kotle s vroucím olejem, ale byl zázračně zachráněn. Po smrti Domiciána se mohl vrátit do Efesu, kde zemřel ve vysokém věku kolem roku 100.
Další apoštolové jsou seřazeni podle kalendáře. Tomáš vystupuje jen v Janově evangeliu, kde jsou popisovány jeho pochybnosti o zmrtvýchvstání Krista. Působil údajně jako misionář v Indii. Jakub Mladší byl Ježíšův příbuzný a působil jako první biskup v Jeruzalémě. Zachovával po celý život mojžíšský zákon a těšil se pro svou zbožnost a spravedlnost velké úctě u mnoha Židů. Byl pravděpodobně r. 62 svržen z chrámového cimbuří a dobit na zemi tyčí. Je autorem novozákonního listu.
Filip pocházel podobně jako Petr a Ondřej z Betsaidy a vystupuje rovněž jen v Janově evangeliu. Kázal ve Frýgii, kde podstoupil mučednickou smrt.
Bartoloměj je pravděpodobně totožný s Natanaelem, o kterém mluví Janovo evangelium v souvislosti se zázračný rybolovem. V apoštolských listech je uváděn vždy spolu s Filipem. V Arménii byl stažen z kůže. Jeho ostatky přinesl císař Otto III. do Říma, kde byly uloženy na Tiberském ostrově. Jeho lebka je od roku 1238 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Matouš byl celník, kterého Pán povolal. Napsal první evangelium, pravděpodobně v hebrejštině nebo aramejštině předtím, než odešel z Palestiny hlásat Krista pohanům. Jeho ostatky jsou uctívány v Salernu na Sicílii.
Apoštol Šimon nazývaný Horlivec patřil asi původně k sektě zelotů. Působil spolu s Judou Tadeášem v Persii, spolu byli umučeni a spolu slaví svátek 28. října. V kánonu je jmenován jen jako Tadeáš, pravděpodobně proto, aby nebyl zaměňován s Jidášem zrádcem (latinsky v obou případech Judas).
Následuje dvanáct svatých mučedníků, kteří se těšili v Římě obzvláštní úctě. Je to pět papežů, jeden biskup, jeden jáhen a pět laiků.
Linus, Kletus a Klement byli první tři nástupci sv. Petra. Od Klementa máme zachován významný list adresovaný obci v Korintu.
Sixtus je pravděpodobně papež Sixtus II. (+ 258), protože je vždy jmenován spolu s jáhnem Vavřincem, který byl jeho jáhnem a následoval ho v mučednické smrti. Papež Sixtus II. nastoupil až po Korneliovi, je však jmenován před ním, aby zůstalo zachováno spojení Kornelius a Cyprián, kteří podstoupili mučednickou smrt ve stejný den 14. září, i když s odstupem pěti let. Jejich společný svátek slaví církev 16. září.
Papež Kornelius prokázal milosrdenství vůči odpadlíkům v pronásledování a po vykonaném pokání je znovu přijal do církve. Kornelius musel za císaře Gala odejít do vyhnanství do dnešní Civitavecchia, kde záhy nato zemřel. Moderní badatelé pochybují o jeho mučednické smrti, ale jeho náhrobek nese nápis: Cornelius martyr ep.
Cyprián byl biskupem v Kartágu v severní Africe. Byl pokřtěn jako dospělý, ale byl velmi horlivý, rozdal svůj majetek chudým a věnoval se modlitbě a studiu. S papežem Korneliem si dopisoval a podporoval ho v konfliktu s novaciány. Po jeho mučednické smrti mu uspořádali křesťané slavný pohřební průvod s pochodněmi.
Vavřinec byl jáhnem římské církve a měl na starosti chudinu. Když od něho žádal městský prefekt vydání církevního pokladu, přivedl mu pravý „poklad církve“ - zástup chudých. Byl za to odsouzen k obzvláště kruté smrti. Byl pozvolna opékán na rozpáleném rožni. Duch Svatý ho přitom tak posiloval, že mohl říct svému katovi: „Můžeš mě otočit. Tato strana je již opečená“.
Chrysogon byl laik, který vyučoval křesťany ve víře a byl umučen r. 304 za Diokleciána. Bratři Jan a Pavel byli vznešení Římané, kteří měli významná místa u dvora sv. Konstancie, dcery Konstantina Velkého. Julián Odpadlík je nutil k modloslužbě a dal je popravit mečem ve svém domě, protože se styděl vykonat veřejnou popravu. Tento dům je dnes v Římě k vidění.
Rovněž Kosmas a Damián byli bratři. Pocházeli z Arábie a byli lékaři, kteří léčili zdarma a přivedli mnohé ke křesťanství. Byli popraveni za Diokleciána v Kilikii.
Všichni tito světci byli mučedníci. Protože se stali Kristu podobni ve smrti, byli jmenováni při jeho mešní oběti. První církev ctila jako světce jen mučedníky. Teprve po skončení pronásledování byl ctnostný život biskupů, mnichů a panen hodnocen jako nekrvavé mučednictví, a tak se postupně rozvinula i jejich liturgická úcta.
Skutečnost, že žádný z výše uvedených světců nežil po čtvrtém století, svědčí o vysokém stáří seznamu světců v římském kánonu. Pokusy zařadit i pozdější světce (např. v Německu sv. Bonifáce) narazilo na odpor a protesty a zůstalo jen u tradičních prvních světců.
V misálech má tento výčet světců nápis: Infra actionem - Mezi úkonem.Výrazem actio se rozumí sám kánon a je tím vyjádřeno, že se nejedná jen o vzpomínku, nýbrž o skutečné obětní jednání.
(Podle M. Gaurdon, Die Messe aller Zeiten)
