Proč je Velký pátek pro islám ohavnost
Odpověď na otázky, „K jakému Bohu se modlíš, když říkáš Bůh?“ „Mohou se křesťané a muslimové modlit společně při příležitosti veřejných setkání?“ je škálou pravého křesťanství.
Korán především odmítá křesťanskou nauku o trojjediném Bohu, vidí v ní modloslužbu. V zemích, kde panuje právo šaria, může být takové tvrzení stíháno jako rouhání.
Alláh není totéž co Bůh, i když arabsky hovořící křesťané překládají toto biblické označení slovem Alláh, aby se odlišili od polyteistického pohanského pojetí Boha. Společná modlitba křesťanů a muslimů by předstírala shodu, která vůbec neexistuje. Právě modlitba je v každé víře něco tak ústředního, že je pro demonstraci jednoty naprosto nevhodná! Chápat všechna náboženství jako stejná, což by měla vytvořit společná modlitba, „je ve skutečnosti totéž jako prohlášení, že všechna náboženství jsou falešná“ (Mezinárodní teologická komise Svatého stolce. Nebo podle výroku papeže Benedikta XVI.: Náboženský pluralismus padá zcela jasně s vírou, že spása přichází jedině od Krista“.
Rozhodující úskalí, na kterém musí společná modlitba ztroskotat, jsou teologické rozdíly v představě Boha
Zatímco Nový zákon představuje Boží podstatu jako Lásku, stojí v centru Koránu výpovědi o Alláhovi jako jedinečnost, nesrovnatelnost, suverenita a moc, které doplňují atributy jako Boží spravedlnost, milosrdenství a dobrota. Některé verše mluví také o lásce Alláha, ta však vyžaduje určité předpoklady. Korán zdůrazňuje, že Alláh miluje jen spravedlivé a vede správně pouze ty, kteří konají jeho vůli. Svým nepřátelům však nevychází vstříc a ti, kteří ho urážejí, nemohou od něho očekávat nic dobrého. Nemiluje pyšné (Sůra 4,36) ani nespravedlivé (Sůra 3,140), nevěřící (Sůra 3.23) a odpadlíky (Sůra 5,87, 7,55), zrádce (8,58) atd. „Láska, o které Korán hovoří, je spojena vždy s hodnocením a oceněním a znamená tedy totéž, jako když se člověk chová správně. V Bibli naopak Bůh miluje nejen bohabojné, nýbrž i bezbožné a hříšníky:
Nepřišel jsme povolat spravedlivé, ale hříšníky (Mk 2,17). Od této Kristovy lásky je Alláhova „láska“ na hony vzdálená. Je naprosto nepřípustné chápat lásku jako „agapé“, jako sebeobětování a dokonalou oběť, jakou projevuje Ježíš. Vrcholem Boží lásky je smrt na kříži jako projev nejvyšší oběti, kterou Bůh mohl pro lidi přinést na důkaz své lásky (Řím 5,8; 1 Jan 4,10). V Koránu naopak je pořadí rolí obrácené: „Bůh nás miluje, protože my ho milujeme a za něho se obětujeme“, S Bohem křesťanů, který je „bezpodmínečná“ láska, s „božským Otcem“ může vstoupit člověk také do vroucného milujícího vztahu. To však je pro muslima vyloučeno. Vztah mezi Alláhem, stvořitelem, a člověkem, tvorem, Korán vzhledem k Boží nesrovnatelnosti a vznešenosti vůbec nepřipouští „Zástupci (islámské) pravověrnosti definují lásku člověka k Bohu jako ochotu poslouchat a sloužit, jako lásku k Alláhovým rozhodnutím, k jeho oslavě a jeho odměně. Láska jako vzájemná náklonnost mezi přáteli nebo dokonce zamilovanými v sobě zahrnuje ztotožnění mezi milovaným a milujícím. Boží transcendence však zakazuje muslimovi myslet na takový vztah mezi Bohem a člověkem. Proto je v islámu zcela mylný pojem lásky jako přátelství a srdečná vroucnost je považována za nepřijatelnou drzost ze strany člověka a za rouhavé ponižování Boha. (Korán, Komentář Th. Khoury, Güterloh 1990 sv. 2, str. 207n).
Proto je pro muslimy nesnesitelná a krajně rouhavá představa Božího Syna, který se obětoval na kříži, a radikálně odporuje jeho představám. Z toho důvodu Korán učí, že Ježíš na kříži nezemřel a při svém příchodu všechny kříže vytrhá a zničí jako rouhavé symboly.
Norbert Clasen
Kirchliche Umschau 3/2012
