Převrácená církev
září 2014
Rozhovor s Enrico Maria Radaellim, autorem knihy Převrácená církev.
Proč právě „převrácená církev“?
Pokusím se vyložit něco, co se jeví jako jediná pravá hermeneutika k výkladu 2VK, jak zachránit církev ze zkázy, jakou představuje její současný učitelský úřad.
Titul Převrácená církev je varovný signál. My víme, že církev se nemůže„převrátit“ ve smyslu 'ztratit svou vlastní existenci'. Posledních padesát let však dokládá, že může převrátit svůj řád, z něhož vychází síla náboženství, ve kterém je zakotvena, metodologický řád, o kterém hovoří sv. Ignác z Antiochie, velký biskup a mučedník 2. století: »Víra je princip, láska je cíl«, a to na základě četných svědectví evangelia (např: Jestliže mě milujete, zachováváte má přikázání [Jan14,15], kde podmínkou lásky k Bohu je zachovávání jeho zákona).
Převrácení, o které mluvím, je to, co Romano Amerio, slavný katolický italsko-švýcarský myslitel minulého století, bohužel téměř nepoznaný, ačkoliv byl dlouho prvním na celém světě, postavil před koncilní papeže jako jejich velká metafyzická protiřečení, počínaje přísnou definicí ryze metafyzickou: přemístění v božské Trojici. To spočívá v tom, že třetí božská Osoba je přesunuta na místo Druhé a Druhá na místo Třetí: láska je postavena před Logos, vůle před intelekt, cit nad rozum. Ve všech mých knihách se mluví o tomto zpřeházení podstatného a v mnoha z nich představuje metafyzické centrum jejich argumentace, jakýsi jejich tématický horizont.
Pokud jde o mou analýzu magisteria papeže Bergoglia, tj. »Převrácenou církev«, v celé knize se držím přesné argumentace, která odsuzuje tento rozvrat, revoluci, převrat, k němuž dochází v církvi, v civilizaci a ve světě.
Ve vaší knize už nefiguruje papež František jako osoba, ale svým způsobem jako systém.
„Systém František“ se týká výslovně osoby, která aktuálně zastává nejvyšší úřad: jeho osobnost, ba co více jeho specifické záměry dávají papežství zvláštní ráz, který označuji jako „systém“.
Papež Bergoglio je zaměřen k cíli nalévat do církve kvalitu specificky „pastorační“, která se zrodila v 2VK rozvrácením „Monotriády“ a která spočívá ve zvláštní pastorační formě, pro kterou se koncil otevřel: forma založená na podstatě „lásky“, od které závisí, a staví ji tak proti řádné formě, jakou měl mít všeobecný koncil, koncil na kterém je přítomen papež, který má univerzální jurisdikci – vzhledem k těžkým problémům v řádu víry a mravnosti, které už dlouho tíží současnou epochu: materialismus, semipelagianismus, semiarianismus, 'Teologie Nouvell', liberalismus, modernismus, z těch nejdůležitějších.
Řádnou formou by měla být forma dogmatická, determinovaná podstatou „logos“. Morální povinností každého papeže, který svolává všeobecný koncil, je dát přiměřené odpovědi na problémy víry a mravnosti, aktuálně přítomné v církvi, a takové odpovědi vzhledem k výše uvedené problematice mohou být přiměřené pouze v tom případě, že jsou garantovány charizmatem neomylnosti. Nejsou-li neomylné, nemohou být svou podstatou přiměřené.
Církev měla jen dva koncily bez dogmat, ale to jen proto, že jich nebylo zapotřebí. Avšak Církev před padesáti lety měla velkou potřebu naukových dogmatických definic (s patřičným anatema).
„Systém František“ by chtěl systematicky doplňovat dílo 2VK započaté formou pastorační.Ale to neznamená nic jiného než do extrému aplikovat vůli k od-dogmatizování, se kterou přišel onen koncil. Papežství se však nemůže modelovat podle příkladu a na základě ne-dogmatického papeže Františka, protože dříve nebo později se církev, která je sama v sobě dogma, musí vrátit se ke svému dogmatickému původu. Jinými slovy: dislokace božské Monotriády, která nyní dosahuje nejvyššího stupně, je podlá zamaskovaná prohnanost Satana, která bude jednou jistě před koncem dějin poražena zářícím návratem řádné dispozice a podstaty: Logos je a zůstane druhou Božskou Osobou v Trojici a Láska zůstane Třetí.
A bude to řád, co bude mít poslední slovo na světě, nikoliv zlořád. Pravda, a nikoliv lež. Kdyby to byla lež, kdo by to pochopil?
Papež František jistě umí působit na dav, který v něm vidí Kristova „nástupce“...
Je možné věřit i v nemožné, v době železného století to byli papež Onofrius nebo papež Alexander VI., abych uvedl ty nejdestruktivnější, jaké nám představují dějiny, a které Boží Prozřetelnost připustila, takže na nejvyšším trůně seděli nejen hříšníci podle definice (všichni lidé jsou podle definice hříšní) – ale také pravý a opravdový nepřítel církve, jakého teoretická linie nejen připouští, ale přesně definuje (2 Sol 2, 6-7), a kterého stavím na incipit každé z pěti částí mé knihy, takže mě jeden drahý přítel, přísný obránce víry, pokládá za provinilce.
Kolik bylo papežů simonistů, rozkošníků, domýšlivců! A ti všichni nebyli snad i nepřáteli církve? Jistě, byli jimi v nepřímém smyslu, ale to všechno vytvářelo předpoklady, že se může objevit i nepřítel ve vlastním slova smyslu. Papež František hladí správným směrem po srsti své ovce a není jasné, kdo je více narcistický, zda aklamující dav, nebo aklamovaný pastýř. Z domýšlivosti se rodí extravagance novátorů, říká Řehoř Veliký, a my jsme těch novátorů viděli v posledním padesátiletí právě pět, jednoho po druhém, každý zanechal za sebou své „extravagance“, tzn. omyly, vyspekulovaná „zapomínání“ a opravdové vlastní nesprávnosti na samé hranici hereze, a v tom všem se zahnizďuje prohnanost, kterou můžeme strčit do jednoho pytle se třetí, ale jedinou pravou hermeneutikou koncilu rozšířenou na stupeň magisteria neodvolatelného a přikazujícího Pastýře, jako by šlo o stupeň opravdu dogmatický. Bergoglio je živoucí polarizace toho všeho.
Papež František v Evangelii Gaudium mluví o „obrácení“ papežství. Když Pavel VI. odložil tiáru, nebyl tím vytvořen „pontifikát ad personam“? Nebyl tak symbol „trojí autority papeže“ nahrazen podle jeho slov pouhou osobností vládnoucího papeže?
V knize Převrácená církev se zmiňuji o papežském „majestátním plurálu“. Jeho opuštění spadá do rámce od-dogmatizace.Je zde určitý zakuklený a stále větší odstup od postavy Krista v „náboženském rozhovoru“, jaký vede Bergoglio s věřícími, ale je ještě předčasné dělat závěry.
Kdosi definoval, že papež František je první skutečný „koncilní papež“. Sdílíte tento názor?
Je to ve skutečnosti jeho sen. Ale co to znamená „koncilní papež“? V tom případě může jít o dvě věci.
Za prvé: Papež, jehož autorita platí v řádu autority koncilu (2VK), nebo je mu koncilem (2VK) svěřena. Pokud by to vyznal apertis verbis, byla by to hereze, neboli heretická konkretizace podlenormyparakoncilu v Pise a koncilu v Kostnici (než ho papež Řehoř XII. korigoval).
Za druhé: Papež, který plně realizuje 2VK, jak jsem již řekl, má rovněž funkci heretika, protože jeho výstupní normy jsou stejně jako normy tohoto koncilu heretické: (viz: náboženská svoboda, biskupská kolegialita, antropocentrická antropologie, služba svátostmi věřícím jiné víry, stejná božská bytost s hebraismem a islámem atd. atd.).
Kromě toho všeho tento koncil vůbec neodpovídá oné míře, s jakou měl odpovídat na požadavky přítomné v církvi v momentě, kdy byl vyhlášen, a byl vyhlášen jako ryze pastorační, tedy nikoliv ve formě rigorózně dogmatické, jak bylo zapotřebí.
Od-dogmatizování, o kterém mluvíme a které si předsevzal papež František, když říká, že chce „naplnit 2VK“, spočívá v tomto: „nevyučovat vůbec nic“, neboli nevyučovat ničemu, co se nelíbí světu. Církev, která až do 2VK byla Matkou a Učitelkou světa, nyní není ani Matkou ani Učitelkou, nýbrž zbavila svět jak své mateřské lásky, taj i nejvyšší pravdy, jejíž je nositelkou; navíc naopak, stala se sama tou nejoddanější žačkou světa, a dcerou, vždy pozornou, aby ničím nedráždila svého nového učitele. A to všechno, jak říká sv. Řehoř Veliký, z pouhého slavomamu (tj. pýchy).
Nová pastorace se zakládá nikoliv na nauce, ale osobní, sociální a kulturní kazuistice.
Mojí základní tezí, která prostupuje všechna díla, zvláště poslední dvě, je tato: Totální a univerzální „pastoralizace“ nauky církve a pastýřů „vatikansekondistů“, tedy zastánců nauky od-dogmatizace a falešného a od-dogmatizačního koncilu, vyprázdnila depozitum fidei, aniž by se formálně dotkla jeho celistvosti, aby se nemuseli obávat obvinění ze změny nauky, protože oni formálně a dogmaticky nic neměnili a mohou tvrdit s Benediktem XVI., že drží kontinuitu s magisteriem Tradice, ale de facto zapírají podvodý zlom. Toto je „třetí hermeneutika“ (ani kontinuita jako u ratzigerovské školy, ani zlo jako u boloňské školy). Tuto třetí kontinuitu nikdo nehlásá, ale je otevřená pro 'novátory', aby mohli vybočovat do falešných proudů dogmatických i morálních. Nepřátelé církve, kteří se do ní vloudili, pracují destruktivně a šíří bludné nauky, aniž by je někdo důsledně kontroloval.
Romano Amerio byl jediný, kdo se vzepřel proti zásadní deformaci, jakou představuje tzv. dislokace božské Monotriády. Učinil tak v knize O pravdě a lásce. Celou knihu věnoval povrchnosti myšlení, které snad není založeno na záměrné svévoli, ale výsledek je stejný: nechtějí o tom mluvit. »U základů současného rozkladu je útok na lidskou poznávací schopnost«. Jsou to závažná slova, která odhalují rozpad mysli u těch, kteří byli dlouhodobě vystaveni vlivu relativismu, a ten pronikl až ke kořenům antropologie samotné naší civilizace tím, že přemístil dvě základní podstaty, což prakticky nikdo nezaregistroval, ani předtím ani potom: logos a lásku. Učinili tak v minulých staletích dvě významné osobnosti první velikosti: Mohamed a Dekart, tedy nikdo podružný.
Amerio o tom hovoří jako o nádoru v metastázi čtvrtého stupně v církvi, civilizaci a ve světě: jedná se o intronizaci dvou služek: Lásky a Svobody na nejvyšší stolec, který přísluší výhradně samotného majestátu královny Pravdy, a tak byla před námi skryta jediná cesta k naší spáse.
Jestliže Pravda se nemůže vznášet absolutně na nebi, což je dáno výlučně její vlastní skutečností a podstatou, nýbrž byla nahrazena láskou a stala se závislá a podmíněná, pak tato Pravda ztrácí svou neintimnější kvalitu, že je absolutní podstatou sama sobě. A basta.
Celé Bergogliovo magisterium je pod patou této rakovinové stopy, této dramatické a ultimativní dislokace. Svět nepomine, dokud tato rakovina nebude poražena, protože Pravdu je možno poznat, ale faleš nikoliv, a stránky života toho světa se nemohou uzavřít bez poznání, kdo zvítězil. A tuto jistotu dává jedině Pravda.
V prvních křesťanských stoletích se střetávaly dvě „vize světa“, pohanská a katolická. Ty byly vědomě zcela protikladné. Veřejné mínění Římského Impéria Gens Romana procházelo konfrontací s novým náboženstvím Gens Christiana a nové náboženství se potvrzovalo v krutém pronásledování a vědělo, že nemůže očekávat velká ocenění, ale učilo po celém území nikdy neslýchaným ideálům, jako je např. nerozlučnost manželství.
Dnešní Liberální Impérium, jak můžeme nazvat svět, ví, že jeho protipartner se chytil do pasti, kterou pro něj pečlivě připravilo, a která, alespoň nyní, jak se dalo očekávat, spočívá v tělesném liberalismu, takže není schopen najít silné duchovní argumenty, o které by se mohl opřít. Masa katolíků má dnes stejná očekávání jako Impérium, tedy nepřítel, protože ztratila svou duchovní identitu a je formována světským liberalismem. Vytvořila si sekundární křesťanství: materiální a sociální blahobyt, v každém ohledu co nejhumánnější.
Po padesáti letech církev dospěla do bodu, kdy je nezbytná zcela radikální obnova, ale od-dogmatizované magisterium se samo odzbrojilo a připravilo si situaci, ve které se ocitá bez účinných prostředků.
Pramen: unavox. it - ArtDiversi/DIV926
