Fakta zapomínání v současné církvi (1)
Při zkoumání fenomému zapomínání v současné církvi, vyjde jich na povrch mnoho a nezanedbatelných. Mnohé z nich jsou pokládány za korekturu náhledu, který byl vyjasněn teprve za našich dnů. Nechám stranou velmi rozšířené zapomínání na utrpení, které církvi způsobil liberální stát a jeho autokracie. Otcem tohoto zapomínání je v církvi sklon k rezignaci a k přehlížení, k odporu k nepřátelství, i vůči nespravedlivému a agresorovi. Příklad nám nabízí Jan XXIII. ve svém poselství prezidentovi Fanfanimu ke 100. výročí sjednocení Itálie. Papež popřel, že by během Risorgimenta došlo ke konfliktu mezi státem a církví, a řekl, že to je pouhý produkt „určitého zmateného písemnictví“. Vpravil se do svých představ natolik, že označil Pia IX. za zářící bod sjednocené Itálie a znamení triumfu velkolepého ideálu, který sjednocení „s noblesou přijal“. Ve svém dobrotou a smířlivostí živeném nadšení nechal zcela stranou odpor, odsouzení a anatema, jakými ve skutečnosti Pius IX. postihl ideály povstání. Roncalli zcela škrtl protikatolické nepřátelství a velkou část dějin odloučení církve od státu a upřel souženému katolickému vědomí té doby prakticky všechen jeho dramatický charakter.
Pavel VI. zůstal v tomto ohledu umírněnější, neboť od přirozenosti nebyl takový idealista jeho předchůdce a zůstal zde i v jiných historických tématech v mezích pravdy a hrdosti.
Jan Pavel II. se vyznačoval mnohým zapomínáním, nevíme ovšem, zda tak činil z psychických důvodů, z doktrinálního hlediska nebo z politických zřetelů. Uvedeme jen dva příklady, v kterých evidentně „zapomněl“ na rozhodující dějinné události posledních 50 let. Při návštěvě Polska v červnu 1979 navštívil koncentrační tábor v Osvětimi, kde slavnostními slovy připomněl mučednictví milionů nevinných obětí pod krutým jhem tyranie a nazval toto místo „Golgotou současného světa“. Pak však překonal všechno očekávání a s dojetím velebil Rusko a jeho boj za svobodu v kruté poslední válce. Zcela přitom pominul ruské porobení Litvy, Estonska, Lotyšska, Československa, Rumunska a samotného Polska sovětským despotismem a obětoval bohyni Léthé, (Zapomínání), co všechno od něho vytrpěli věřící a náboženství v Evropě.
Neméně jedinečné bylo zapomínání Jana Pavla II., pokud jde o utrpení církve ve Španělsku během občanské války 1936-39. Stalo se tak během návštěvy této země v listopadu 1982. Vím, že v této krvavé válce stály proti sobě velmi rozmanité síly a politické názory. Vím, jak bylo pro masy obtížné v onom zmatku popravdě rozlišovat, a vím, že mnohé mučednictví mělo důvody méně náboženské, než by se mohlo zdát. Přesto pokládám za nemožné nevzpomenout 23 biskupů, 4000 kněží a více než 1000 řeholnic, z nichž alespoň část jistě zemřela v důsledku nenávisti k víře a vykazovala všechny známky katolického mučednictví. Pius XI. tehdy hovořil ve slavnostním projevu především o autenticky protináboženských důvodech a jen v druhé řadě o důvodech politických. U Jana Pavla II. však během celé návštěvy nedošlo ani k jediné zmínce a vzpomínce na ono utrpení církve.
Moc zapomínání má také jiné jméno: je to moc oportunismu a ještě více, moc ducha doby.
Krize církve jde ruku v ruce s krizí světa. Ze všech stran se shodně ozývá, že tato krize spočívá v nesouladu mezi materiálním vývojem jako takovým a mezi duchovním vývojem lidstva. Přesně řečeno, je to neschopnost sladit technický vývoj s morálním řádem, a tím dosáhnout spořádanosti všech věcí. Zmatek, kterému propadla nová doba, spočívá ve ztrátě jednoty, v tom, že zcela schází princip, který koordinuje a spojuje navzájem všechny hodnoty. Jednota je nezbytný předpoklad pro všechno, co existuje, a také pro každé zdokonalení. Hodnota, která je sama v sobě nejvyšší jednotou a která řídí všechny věci k jediné prvotní a věčné Hodnotě.
Čím to, že svět našich dnů ztratil jednotu? Sjednocující princip všech věcí nemůže být jednou z těchto věcí, nýbrž musí to být bytí, které stojí mimo ně. Problémy člověka nemají své řešení jen uvnitř vlastní lidské oblasti. Moderní svět se však pokouší spojovat všechny své hodnoty na základě některé z nich. Jelikož tyto hodnoty jsou vždy dílčí a někdy se navzájem nesnášejí, nemají sjednocující schopnost, ať už je to ekonomie nebo požitek, osobní rozvoj či svoboda. Hodnota, která sjednocuje množství hodnot, je ona hodnota, pro kterou byly všechny věci stvořeny a ke které společně směřují. Leží mimo kategorie věcí, jejichž sjednocení představuje. Z věcí tohoto života, z neuspořádaného sledu činí uspořádanost, ve které všechny věci tvoří odstupňovanou cestu ke svému autentickému Cíli.
Proč se modernímu světu nedaří vytvořit tuto uspořádanost a vytvořit tak řád? Protože se uzavřel jen sám do sebe a ztratil ze svého obzoru pojem konečného cíle. Vyloučení eschatologické hodnoty má jednu nezměnitelnou příčinu, a tou je ohraničenost lidského ducha. Ta způsobuje, že lidský duch sám není schopen dělat potřebné kroky, aby vytvořil ve světě řád a axiologii. K tomu jsou nutné tři stupně:
1. vnímat správně jednotlivé hodnoty;
2. být si vědom vztahu k první Hodnotě a současně první Příčině a konečnému Cíli světa;
3. vzhledem k tomuto základnímu vztahu, který vytváří spojení všech hodnot s každou jinou hodnotou zařadit všechny hodnoty do tohoto jediného propojení.
V moderním světě však vznikl fenomén, že se člověk ve svém životě řídí podle nějaké hodnoty, jakoby sama mohla dosáhnout nezávislosti na ostatních hodnotách. Staví se tak do role oné mimo tento svět stojící Hodnoty a vytváří tak určitý druh víry, kterou můžeme nazvat modloslužbou.
Hodnoty, které nejsou navzájem propojeny a uspořádány, mají bez výjimky tendenci zmocnit se vlády nad člověkem. Jestliže schází vztah k první Hodnotě, vstupuje do hry zdůvodňování autonomie a nadutost, a to samozřejmě v nesouladu s vírou, a tato nadutost nabývá charakteru odporu k náboženství nebo alespoň tendenci vzdálit se od něho. I náboženství se stává složkou tohoto světa jako sekundární křesťanství. Nadčasové cílové zaměření se nejprve zaměňuje s neurčitým principem svobody a individuálním svědomím, až se nakonec rozpustí v zesvětštění. Toto rozplynutí náboženství ve světě hodnotí arcibiskup z Avignonu v OR 3. září 1976 jako novost, kterou s sebou přinesl II. vatikánský koncil. Církev si našla svou novou vlastní definici a začala milovat svět, otevírat se mu a být ochotná k dialogu. To je pokus vrátit se od množství a různosti hodnot opět k jednotě hodnot. Tento návrat však nespočívá v obnově původního řádu, nýbrž ve vytvoření pseudoprincipu, který brání člověku hledat motivaci mimo tento svět a vidět cíl člověka mimo pozemský život. Tento pokus troskotá na tom, že chce ze závislých učinit nezávislé.
Pluralita hodnot je určitý druh polyteismu. Simone Weilová říká: Věřit, že existuje více rozličných na sobě nezávislých dober, jako je pravda, krása, mravnost, představuje hřích mnohobožství, a nikoliv hru fantazie s Apolónem a Dianou (Die Einwurzelung, Mnichov 1956, str. 366n).
Že přijetí plurality nezávislých hodnot je blud polyteismu, poznal již Nicolas de Malebranche. Kdyby stvořené věci měly samy v sobě svou nezávislou příčinnost, staly by se primárními a příslušelo by jim, abychom se jim také klaněli. Jestliže existuje pluralita hodnot, které nejsou odvozeny od první Hodnoty a každá z nich je nezávislá, mohou se stát pro člověka samy předmětem víry. To však současně zbavuje skutečnou náboženskou víru jakékoliv autority.
Diagnóza a prognóza
O budoucích událostech neexistuje žádná jistá pravda. Katolická víra poskytuje jen jednu jistotu: Stvoření a vývoj světa podléhá Boží prozřetelnosti a mají za cíl Boží slávu. Je možno pojímat toto dění jen jako celek, můžeme mít jen určité tušení, dokud se nenaplní a nenastane eschatologický konec. Je možno se pokusit o dvě varianty:
První: Proces rozmělňování katolického náboženství v pozemské podstatě světa dále trvá a svět směřuje k úplné globalizaci politických systémů, náboženských světových názorů, hospodářských struktur, právního řádu i kulturních forem. To se děje pod nadvládou techniky, která slouží člověku a jeho lidským vlastnostem na základě ryze pozemských faktorů. Zřízení království člověka s nekonečným rozšířením jeho majetku by vyvolalo podle Bacona katastrofální změnu života, jak to hlásá k novotám směřující teologie nebo také marxistická filozofie. Náboženský kolorit, který se přitom ještě objevuje v teologii osvobození, se postupně vytratí a zbude jen na člověka orientovaná teorie.
Tento první názor chápe křesťanství jako ryze historický fenomén a na Boží zjevení se dívá jako na chatrné, neboť v důsledku růstu lidského ducha vylučuje všechno absolutní jak v oblasti rozumu, tak v oblasti náboženství. Za aktivní princip takového odpadu od víry můžeme pokládat ateistický komunismus, ale i všechny doktríny, které ho předcházely a které dále v dějinách působí.
Bezkonturní, konfúzní, ale přesto pozoruhodné výpovědi o rozhodujícím zvratu světa pocházejí od několika myslitelů 18. a 19. století. Vyznačují se idealismem. Rousseau píše v Sociální smlouvě: „Ruské impérium si bude chtít podrobit Evropu, ale samo bude podrobeno. Ovládnou ho Tataři, kteří jsou jeho poddaní“. Giacomo Leopardi mluví o tom, že civilizovanou Evropu si podrobí polovzdělaní barbaři a svět se vrátí k rovnováze. Luciano Balmes (+1848) píše: Někteří se domnívají, že Evropa už nemůže zažít žádné konflikty, jako je invaze barbarů a Arabů. Zapomněli, co může způsobit Ruskem ovládaná Asie. O proměně civilizace, která odložila náboženství, mluví Giambattista Vico: Až národy zchátrají v důsledku obecné choroby, protože nemají svého domácího monarchu a nenastoupí ani žádný lepší národ, aby si je zvenčí porobil, pak přijde Prozřetelnost s nejhorším zlem, takže města se změní v lesy a lesy v hory. Nastanou dlouhá staletí barbarství a záškodnických duchů, z nichž barbarství a záludné smýšlení udělá ošklivá zvířata, jak se to už předtím stalo s barbarstvím smyslů.
Tyto prorocké domněnky jsou neslučitelné s katolickou vírou. Lidé totiž nemají žádné jiné kořeny než ty, s nimiž byli stvořeni a s nimiž je jim dána způsobilost k nadpřirozenému. Jiná radikální změna člověka není možná. Toto je první i poslední stav člověka. Jiná země a jiné nebe pod tímto nebem a na této zemi nebude.
Druhý názor o budoucnosti církve vyjádřil Montini jako biskup a potvrdil jako papež. Církev se bude stále více otevírat světu, přizpůsobovat se mu a tak degenerovat. Její nadpřirozená podstata se bude scvrkávat do minimálního zbytku, ale zůstane zachována. Nadpřirozený cíl této skupiny bude v tomto světě pronásledován. Zmýlená bludná expanze ve světě rozředěné církve odpovídá pokračujícímu smršťování a chudobě zbývajícího malého počtu lidí. Tato zdánlivě bezvýznamná a vymírající menšina představuje současně semknutý šik vyvolených a nepomíjející svědectví víry. Církev se stane, jak řekl Pavel VI. 18. února 1976, hrstkou poražených.
Toto scvrknutí církve nepopírá, nýbrž spíše potvrzuje 1 Jan 5,4: To je vítězství, které přemůže svět, naše víra. Tato nuzota církve je z ryze historického hlediska nevysvětlitelná a souvisí velmi se skrytým tajemstvím predestinace. Víra se nikdy nezabydlela v triumfech a neznáme uskutečněná vítězství víry, nýbrž stálý boj, ve kterém však víra ani nepodléhá, ani nedosahuje klidu. Tak může mít zmizení víry souvislost s krachem civilizace, při kterém však nebude zničen onen zdravý zbytkový stav. V mimokanonických proroctvích je řeč o zániku Říma, o stěhování církve z Východu na Západ, o zániku světových říší, zničení a vzniku nových národů (viz Daniel 7).
Církev k smrti zubožená pronásledováním ze strany světa se bude podobat ubožátku, které popisuje Thomas Mann ve svém románě Vyvolený: člověku už nepodobný degenerovaný tvor po dlouhém a těžkém pokání přenesený dvěma vyslanci do Říma se opět zcela zvetí, dosáhne nejvyšší důstojnosti, obnoví církev a zachrání svět.
Úkol církve v této obtížné situaci nespočívá v tom poznat znamení doby. Vám nepřísluší znát čas nebo hodinu. (Zj 1,7) Víra v Prozřetelnost poukazuje tedy na možnost, že církev rozpozná nikoliv znamení času, ale spíše znamení věčné vůle.
Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce, kolik zbývá z noci?
Strážce praví: Přichází jitro, ale ještě je noc.
Chcete-li pátrat, pátrejte.
Navraťte se, přijďte! (Iz 21 11)
Podle Romano Amerio: Iota Unum, Kirchliche Umschau 2000
