Poustevnice v srdci Říma
»Pojď se mnou na poušť«: tento hlas uslyší mladá Američanka italského původu Julie Crotta, hudebnice, sportovkyně vysoké postavy jako šampionka v košíkové, vzorná studentka. Má 26 let, náhodou se zúčastní duchovní obnovy v přípravě na Velikonoce a prožije něco, co nazývá přeblažená noc, zážitek, který změní její život: Ježíš ji osobně zve, aby byla jeho společnicí na poušti: výsledkem je 45 let života v poustevně. Nechápe hned, co se od ní žádá, a vůbec neví, jak to uskutečnit. Uvažuje také o možnosti odebrat se fyzicky na poušť v Palestině, ale má dobrý smysl pro poslušnost rad duchovního vůdce. »Nedůvěřuji bezvýhradně tomu, co zakouším, i když věřím, že to pochází od něho (Boha). Důvěřuji naopak tomu, kdo mluví jeho jménem«, napsala o rok později.
Také v dalším období, v dlouhých letech duchovní zkoušky, kdy se zdá, že každý pokus následovat toto prazvláštní povolání je odsouzen k nezdaru, Julie nic neudělá, nic nerozhodne bez souhlasu duchovního vůdce, který pro ni představuje hlas církve, v poslední instanci hlas Krista na zemi. Julie je natolik rozhodnuta naplnit svou povinnost, nakolik je učenlivá v tom, jak měnit své plány, když má jistotu, že koná Boží vůli: »Boží slova září jako silná lampa. Ani si to uvědomujeme, a děláme to, co přikazují«.
Od prvního povolání na poušť uplyne jedenáct let, aniž by Julie upustila od svého předsevzetí, a nikdy si sama nestavěla hlavu. Nakonec se jí podaří najít v Římě umístění, po jakém toužila: u kláštera sv. Antonína opata jako poustevnice kamaldulského řádu. 21. listopadu 1945 ji přijme papež Pius XII., dá jí své požehnání, čte řeholi, kterou si Julie sestavila pro svou vlastní poustevnu, má obavy, zda není pro mladou ženu příliš náročná, ale nakonec ji schválí. Hned nato mons. Giulio Penitenti, který se postaral o její umístění, doprovodí Julii do cely, ze které již nevyjde až do konce svého života. O tomto okamžiku Julie napíše: »Pochopila jsem, že mě obětoval Bohu za celou církev«.
Julie, nyní sestra Marie Nazarena, bude silnou ženou, vyrovnanou, veselou, tak ji popisují jediné osoby, se kterými má velmi zřídkavé kontakty: otec Anselmo Giabbani, dlouholetý generální představený kamaldulských a duchovní otec až do konce jejího života, a matka abatyše kláštera, u kterého sídlí.
»Za celé ony 43 roky jsem nezakusila smutek, naopak stále novou radost, která neztrácí na své svěžesti. Jako ona radost na věčnosti«, píše několik let před svou smrtí v autobiografických vzpomínkách na naléhání otce Giabbaniho. Témuž otci je adresována velká část dopisů, ve kterých sestra Nazarena vyjadřuje lásku ke svému duchovnímu vůdci a četným jeho bratrským radám, které se týkají duchovního života, reformy kamaldulského řádu a vztahu otce Giabbaniho ke spolubratřím.
Kamaldulský řád je od svého vzniku z vůle svého zakladatele sv. Romualda rozdělen na větve cenobitů a eremitů a v jeho dlouhé historii je mnoho případů pravých pousteven. Sestra Nazarena je si vědoma mimořádnosti svého povolání a radí, aby odpovědný představený řádu požadoval od svých mnichů se sladkostí a s přesvědčením ony oběti a onu přísnost, proti které by se duch bouřil, kdyby byly uloženy násilím. Ví dobře, že ani poustevnický život nemůže být rozšířen na všechny mnichy a především že není možné k němu dospět jinak než po dlouhé předběžné duchovní přípravě. Tato příprava se pro ni uskutečnila díky zkouškám a utrpením, jimiž procházela během jedenácti let strávených mezi povoláním na poušť a vstupem do poustevnické cely. Zkoušela různá společenství s velkou přísností, jako Karmel, ale evidentní rozdíl mezi životem, který vedla, a mezi vnitřní představou svého povolání ji přivedl do stavu takového vysílení, že to vyvolávalo obavy o její zdravotní stav. Nazarena proto ví, že by nemohla nastoupit samotu, riziko opuštěnosti, riziko iluzí o vlastní duchovní kondici, kdyby nebyla prošla dlouhým obdobím zkoušky.
Řehole sestry Nazareny je velmi přísná: žije v cele 5x5 m, spí bez matrace a bez polštáře na dřevěné pryčně, na kterou byl přibit kříž, několik hodin denně pracuje a sestavuje palmové ratolesti, které se používají v období Velikonoc, má dobu modlitby, studia, duchovní četby, účastní se mše svaté okénkem s mříží a tudy přijímá sv. přijímání. Životní režim se skládá z chleba a vody takřka po celý týden (některé dny je přidána lžíce oleje a ovoce nebo zeleniny, nebo trochu marmelády). Mimořádně je půst zpřísněn v postě a v postní církevní dny. Nicméně je stále zdravá, vyrovnaná a má dobrou náladu. Nazarena, která měla od mládí silnou chuť k jídlu, píše: »Trpím hladem a jsem spokojena; jinak bych neměla co obětovat, ale je to snesitelné«.
Klíčem k životu sestry Nazareny je úplná sebeoběť, spojení s Kristem v utrpení pro dobro duší a církve, ale to vše v naprosté skrytosti: »Prosím Vás, nic o mně už neříkejte, nechejte to zapadnout do prázdna, do mlčení. Věřím, že Boží hodina je ještě velmi daleko. Mám dojem, že odbije až po mé smrti«.
Její dopisy, její životopisné vzpomínky hovoří o skutečnosti mimo čas slovy, která připomínají pouštní otce. Hluboká znalost Bible a patristiky vyzařuje také z její často neurčité italštiny, kterou používá.
Sestra Nazarena umírá ve věku 82 let ve své cele 7. února 1990, přesně před 25 lety, v den, kdy si kamaldulští benediktini připomínají sv. Romualda: kolem ní jsou shromážděny mnišky, její spolusestry, mnohé z nich vidí její tvář poprvé.
Po několika hodinách nevolnosti byla do její cely přinesena židle – dvacet pět let neměla zde ani židli ani stůl – aby se jí lépe dýchalo. Komunita, která ji obklopuje, zpívá hymnus Canta la sposa...
»Vidím, že nemám nic, co bych obětovala Bohu, řádu, církvi, než velký Boží dar, který mi může být odňat každou chvíli: bezmeznou důvěru v lásku, v moc a v nekonečné milosrdenství Boha a nebeské Královny a Matky, naději, která mi dávala sílu, abych během všech těchto let stále říkala: „Nyní začínám“«.
Článek Daniely Bovolenta vyšel v La Croce 7. února 2015
Ilustrace k tomuto textu je možno najít
http://romualdica.blogspot.cz/2015/02/nazarena-nel-25-anniversario-della-sua.html
