Posel Ježíšova Srdce
Služebnice Boží Gabriela Terezie Borgarino
Po více než dvou staletích od prvních zjevení lásky Ježíšova Srdce svaté Markétě Marii Alacoque (1647 – 1690), sestře řádu Navštívení ve Francii, zjevilo se Ježíšovo Srdce znovu v celém svém jasu a vylilo svou nesmírnou lásku na sestru Gabrielu Borgarino z kongregace Sester Lásky, která prožila svůj život mezi sporákem a pokornými službami nemocným.
Narodila se 2. září 1880 v Boves v provincii Cuneo zemědělci Vavřinci Borgarinovi a Marii Cerato, křesťanským manželům bohatým na víru a lásku.
Křest přijala spolu se svým bratrem, který pak zemřel ve věku osmi let, a dostala jméno Terezie. Před narozením těchto dvojčat měli rodiče již pět dětí a dalších pět se narodilo později. Terezie přijala podle tehdejších obyčejů v sedmi letech svátost biřmování. Po 50 letech napsala P. Dominikovi Borgnovi některé vzpomínky z dětství: Měla jsem asi 6 nebo 7 roků, vzpomínám si dobře, že jsem seděla na lůžku a čekala na maminku, která mě ráno a večer oblékala a svlékala, když jsem spatřila bílou holubici, která se posadila na moje rameno a řekla mi zcela zřetelně: „Buď hodná a poslušná svých rodičů a zachovávej svatá přikázání, a uvidíš...uvidíš...“, ta poslední slova opakovala dvakrát a pak už jsem ji neviděla. Když přišla maminka, všechno jsem jí vyprávěla, a ještě jsem jí řekla: Maminko, vyletěla, a ani nerozbila okno.My jsme totiž neměli v oknech sklo, ale jen bílý papír.
K prvnímu svatému přijímání přistoupila v devíti letech.
Byla jsem připuštěna k prvnímu svatému přijímání, když mi bylo 9 a půl roku. Podle pana faráře jsem měla mít deset let, ale udělal pro mě malou výjimku. To šťastné ráno mi moje maminka oblékla čisté šaty a řekla, abych šla do kostela s ostatními družkami. Bylo nás hodně a když jsem přijala Ježíše, slyšela jsem jeho božský hlas, který mi řekl: STANEŠ SE SESTROU! Když jsem přišla domů, celá spokojená jsem to vyprávěla mamince. „Ježíš se mnou mluvil a řekl mi, že mě udělá sestrou.“ Tatínkovi jsem to nikdy neřekla. Maminka mě okřikla a málem mě uhodila. Mnoho nescházelo, a nechala by mě bez snídaně. Mlčela jsem, ale Ježíšův hlas jsem stále slyšela... Mnohokrát, když jsem šla na požehnání, viděla jsem z Hostie vycházet paprsky a myslela jsem si, že to vidí i ostatní dívky. Když jsem jim to řekla, divily se tomu a jedna řekla: Tak se staneš sestrou. Poznala jsem, že o těchto věcech není radno mluvit, a nikdy jsem se už o tom nezmínila, kdykoliv za mnou Ježíš po svatém přijímání přišel.
V jedenácti letech po třech ročnících základní školy začala pracovat podobně jako její sestry v jedné z deseti přádelen, které tehdy v Boves existovaly. Otec kromě práce na vlastním sadu pracoval spolu se syny v četných mramorových, břidličných a vápencových lomech v okolí. Ve věku dospívání se musela v nemocnici podrobit operaci cyst a zde se poprvé setkala se Sestrami lásky, které poskytovaly pacientům zdravotní i duchovní služby.
Terezie Borgarino byla uchvácena dobrotou sester a jejich charakteristickým širokým čepcem, který nosily, a připadaly jí jako andělé těšitelé. Čepce sice po staletí charakterizovaly tyto sestry, ale v roce 1964 je vyměnily za jednodušší pokrývku hlavy, protože byly nepraktické a překážely hlavně při službě na operačních sálech.
Terezie pak sestry v nemocnici navštěvovala a pomáhala jim v jejich službě. Postupně v ní rostlo řeholní povolání, ale pociťovala přitom úzkost, protože se jí zdálo, že je příliš chudá a nevzdělaná, než aby se mohla stát řeholní sestrou.
V 17 letech skončila s prací v přádelně a stala se služkou v jedné rodině v Boves. Zde se cítila velmi dobře, protože v rodině měli dceru v jejím věku, která toužila vstoupit ke klariskám. Navštěvovala s ní klášter klarisek a tyto návštěvy živily její povolání. Pochopila však, že není pro ni určen klauzurní život, ale život spíše aktivní.
Když jsem dosáhla věku, že jsem se mohla sama rozhodnout, trápila mě jedna věc: že nebudu moci vstoupit k Sestrám lásky, jsem příliš nevzdělaná a příliš chudá, myslela jsem, že sestry jsou aspoň učitelky... AleJežíš mi prokázal tu milost a učinil mě sestrou, i když jsem nebyla toho hodná.
Překonala odpor své rodiny a v 18 letech požádala o přijetí k Sestrám lásky, k nimž vstoupila 2. února 1899.
Tato kongregace byla založena v roce 1633 svatým Vincencem z Pauly (1581 - 1660), který svěřil formaci postulantek vdově Luise de Marillac ( 1591 – 1660), která byla v roce 1934 prohlášena za svatou jako zakladatelka a první hlavní představená kongregace. Sestry tak představují ženskou větev mužského řádu svatého Vincence založeného 1625 a nazývaného vincenciáni nebo lazaristé.
Představená nemocnice v Boves uvedla v březnu Terezii do nemocnice ve Fossano, kde se připravovala na život zcela zasvěcený Bohu. Ale její zhoršený zdravotní stav po jedné nehodě, která se jí přihodila, jí nedovolala těžší práce, které s pokorou a zápalem vykonávala pro komunitu a pro nemocnici, a proto ji představené poslaly na nějaký čas k rodině.
Příbuzní ji přesvědčovali, aby odešla ke klariskám v Boves, které byly blíže domova, ale ona setrvala u svého povolání k Sestrám lásky. Ty ji již čekaly a Terezie se chystala k odjezdu, když se objevila nová překážka. Otec spadl ze stromu a ležel v nemocnici se trojnásobnou zlomeninou. V citovém rozpoložení prohlásil: Běž si, ale jestli odejdeš, bude to moje smrt.
Tereza zoufalá, že když se zpozdí, nebude přijata, vrhla se ke svatostánku: Ježíši, můj Ježíši! Na štěstí zasáhl farář, požádal v klášteře o odložení termínu, až se otec uzdraví. Jakmile otec nabyl sil, Tereza se odebrala do kláštera. Po krátkém pobytu ve vojenské nemocnici v Turíně nastoupila 30. června 1901 znovu do noviciátu v provinčním domě sester v Turíně.
Střídala práci, studium a modlitbu, osvojila si plně ducha kongregace, který jí předal zakladatel. Dokončila období postulantky a 10. března 1902 přijala řeholní hábit a jméno Gabriela.
Jako novicka pracovala nejdříve v kuchyni v nemocnici Misericordia v Angeře na levém břehu Lago Maggiore, kam přišla v prostým rancem, který obsahoval celé chudičké jmění pokorné sestry. Vyznačovala se ochotnou službou nemocným, kteří přicházeli do chudého domu sester, aby zde nalezli přijetí a pomoc. Rozdělovala s dobrotou a láskou polévku, kterou připravila v kuchyni jako sestra Kateřina. Její práce začínala ve 4 hodiny ráno, kdy kraj ještě spí a rybáři se vracejí z nočního lovu.
Starší sestry, které se s ní stýkaly, zpozorovaly u ní zvláštní vztah k Bohu, který se projevoval i v těch nejmenších každodenních věcech.
Uplynuly tak čtyři roky. Získala si velkou oblibu u sester, faráře, chudých i u místních rybářů. Připravovala se již na první sliby, když představené z Turína rozhodly o jejím novém působišti jako kuchařky ve významném Domě odpočinku Rezzonico v Lugano v italském Švýcarsku. Farář jejího odchodu litoval, ale ona řekla: Ať mě poslušnost posílá kamkoliv, najdu tam Ježíše, abych mu sloužila, a to mi stačí. Dorazila na místo jednu mrazivou neděli v lednu 1906 za vydatného sněžení. Měla 26 let, byla silná, prostá a věnovala se práci s pílí a dobrotou. Hosté si ji ihned oblíbili a ti nejaktivnější jí pomáhali při její pokorné práci v kuchyni, při úklidu a ošetřování kuřat.
Konečně 2. června 1906 slavnostně oděna složila v nemocniční kapli slib chudoby, čistoty a poslušnosti a přijala znovu jméno Gabriela.
Blízko domu byl kostel Panny Marie zvané Madonetta, kam chodily sestry každé ráno na mši svatou, a na tomto místě přijímala sestra Gabriela zvláštní milosti od Pána Ježíše.
První neděli v říjnu 1907 přišla do kostela a šťastnou náhodou byla první osobou, kterou farář Hanibal Lanfranchi potkal před svatostánkem. Tento kněz bude později iniciátorem svatyně zasvěcené Božskému Srdci, vysvěcené 6. listopadu 1927, kterou sestra Gabriela podporovala svými modlitbami.
Od roku 1907 začala sestra Gabriela říkat: „Ježíš mi řekl...“ „Ježíš mi říká...“ Mezi hrnci, sporákem a kurníkem se stávala tato neznámá sestra stále větší důvěrnicí Pána Ježíše. Ale i u ní jako u všech mystiků nadešla „noc víry“, ve které neslyšela Ježíšův hlas, ani nepociťovala jeho přítomnost, všechno se ztrácelo v nicotě a v pocitu opuštěnosti a jevilo se jako marné. Tento stav vnitřní temnoty trval u sestry Gabriely pět let. Její zpovědník a duchovní vůdce, který docházel do Lugano z Como, nemohl přijít vzhledem k poměrům první světové války a sestra postrádala jeho duchovní vedení. Později řekla jedné spolusestře: Dříve, než se mi Ježíš zjevil, strávila jsem pět let v úplné opuštěnosti, aniž by mi kdokoliv pomohl. Jeden den, když jsem velmi trpěla, řekla jsem to jednomu starému zpovědníkovi, a on mi odpověděl: Poslechni, udělej krásný úkon lítosti. Už jsem pak o tom s nikým nepromluvila.
Snažila se, aby ve všem zachovala řeholi a poslušnost, lásku ke všem a snášela zkoušku klidně a s trpělivostí. Později napsala: Nacházela jsem se v nejhlubší temnotě a snažila jsem se, aby nic neproniklo na povrch. Pochopila jsem, že mohu pro Něho všude sbírat květy, i na sněhu. Snažila jsem se sbírat ustavičně ty nejmenší květy pokory, sladkosti a umrtvování...“
V roce 1915 se stal zpovědníkem sester v Lugano farář katedrály Mons. Emilio Poretti a s jeho příchodem a péčí o stavbu chrámu Božského Srdce skončila „temná noc“ sestry Gabriely, které se vrátila útěcha a vědomí, jak velká je božská láska k ní i k lidstvu. Jak líčí sama sestra ve svém tajném deníku, během měsíce června 1919, během mše svaté v chrámě Madonetty po svatém přijímání cítila přítomnost Nejsvětějšího Srdce, které jí dávalo pokyny k úctě k Božskému Srdci. Místo trnové koruny bylo obklopené růžemi jakoby uprostřed velkého bílého prostěradla a Ježíš jí říkal: „Toto je ozdoba mého Božského Srdce. Chci, abys sestavila korunku, která bude připomínat 33 let mého pozemského života. Těch červených růží je 33. Pět bílých znamená mých pět ran, ve kterých najdou hříšníci odpuštění a věčnou spásu“.
Na radu zpovědníka pokračovala sestra Gabriela ve své službě v kuchyni a nikomu nic neříkala. Pokud by Ježíš ještě něco chtěl, měl jasně vyjádřit svou vůli. Zpovědník jí uložil, aby všechny své zážitky zapisovala svou primitivní italštinou.
Pán Ježíš dále navštěvoval sestru Gabrielu a sdělil jí, jak se modlit korunku. V přestávkách se má říci střelná modlitba: „Ó můj poklade, dej mi své krásné Srdce!“ Korunka měla začít a skončit modlitbou: „Ježíši, plný horoucí lásky, kéž bych tě nikdy nebyla urazila; můj drahý dobrý Ježíši, s tvou milostí tě již nikdy nechci urazit“. To platí v Lombardii a kantonu Ticino jako úkon lítosti.
Ježíš tak chtěl svěřit rodině svatého Vincence poslání modlit se a obětovat zvláštním způsobem za dva druhy lidí: nevěrné kněze a řeholníky a za obrácení zednářů, nepřátel Církve. Co jsou to nevěrní kněží, to si sestra Gabriela neuměla ani představit. Pokud jde o zednáře, věděla jen, že jsou to zlí lidé, které však Ježíš něžně miluje a které volá k obrácení. Svým způsobem připravena, když viděla obrácení jednoho bývalého kněze a jednoho zednářského mistra v době epidemie španělské chřipky, podporována zpovědníkem Mons. Porettim obětuje se Ježíši, aby mohla plnit tento úkol. Napsala představeným: Ježíš touží, abychom v komunitě přinášeli úkony lásky, i maličké, s pravým úmyslem a z čisté lásky k Bohu. Ty způsobí mnoho dobrého a připraví radost Božskému Srdci.
Kromě toho ji Ježíš požádal, aby sama šla a druhým pomáhala jít „malou cestou lásky“, která spočívá v tom, projevovat v četných každodenních situacích vůči spolusestrám i chudým lásku ke Kristu pozornostmi a péčí o všechny a ve všem.
V listopadu 1919 zřejmě v rámci normálních změn v kongregaci byla sestra Gabriela přemístěna z Lugana do Grugliasco (Turín) k domu svatého Josefa, útulku pro staré nemocné sestry, aby zde sloužila v kuchyni a současně pečovala o nemocné. Po tomto přemístění se se vším svěřila matce představené.
Ale důvěrná sdělení pokračovala i v Grugliasco nejen pokyny, ale také viděními. Tak 25. června 1920 během svátostného požehnání neviděla Hostii, ale na jejím místě Ježíšovo Srdce obklopené bílými růžemi. Viděla Ježíše jako mládence neobyčejné krásy. Rozmlouvala jsem s Ježíšem v meditaci a zakoušela jsem sladkost ráje, když přišla jedna sestra a zavolala mne, abych šla obsloužit sestry, které přijely z Turína. Jaká byla její spokojenost, když se vrátila a viděla Ježíše, který nalevo od oltáře v kapli na ni čekal, když kvůli poslušnosti musela přerušit svou obvyklou adoraci. Řekl jí: „Protože jsi odešla z poslušnosti, čekal jsem zde na tebe z lásky“.
Mezitím Mons. Poretti a Mons. Lanfranchi dali 1927 se schválením kardinála Gamby, arcibiskupa v Turíně, dali vytisknout tisíce obrázků s Božským Srdcem obklopeným bílými růžemi a s Korunkou. Ale v březnu 1928 Posvátné oficium tisk zakázalo k velké lítosti sestry Gabriely, která se nicméně i s oběma kněžími poslušně podrobila.
V mlčení a poslušnosti začíná nové vnitřní mučednictví, které potrvá celý život. Je si jista projevy Pána Ježíše, ale zakouší nejistotu a trýznění. Píše:
Ďábel by chtěl dosáhnout, abych nevěřila v Ježíše, zvláště ne ve svatostánku, a v jeho zjevení a říká mi, že na všechno to, co jsem z Ježíšovy dobroty viděla, mám zapomenout... Mohla bych pochybovat o své existenci, což je nemožná věc, ale cítím, že Ježíš je můj život...netoužím po ničem jiném, než konat jeho svatou vůli pro spásu duší, hlavně pro úkoly, které mi Ježíš svěřil: nevěrné kněze a zednáře.“ A modlí se: Jestliže moje ubohá osoba je na překážku těmto zjevením, skryj mě, můj Ježíši do propasti, jen abych mohla přispět k tvé slávě a ke věčné spáse duší (27. 10. 1932).
Ještě jednou byla přemístěna - v červnu 1931 do Luserny San Giovanni v diecézi Pinerolo. Měla ošetřovat a obsluhovat nemocné sestry v jídelně. Pak jí svěřili zahradu, kurník a kontrolu přidělených dělníků, kteří prováděli různé údržbářské práce. I zde pokračovala zjevení Božského Srdce. Protože si byla jista, že to nejsou iluze, žádala představené v Luganu, ale setkala se se skepticismem a podezřením z fantazírování.
Už se nikdy nevrátí do Lugana. Když jí jednou vizitátorka nabídla, že ji vezme s sebou do Lugana, odpověděla: Ježíš chce, abych byla jen skrytým kořenem tohoto velkého stromu, a je třeba, bych žila skrytá a v pokoře. Ostatně, jsem jen ubohý nástroj, kterým si Ježíš posluhuje. Netoužím po ničem jiném, než abych ho milovala, sloužila mu a pomáhala při spáse duší (4. srpna 1932).
V Luserně došlo 27. září 1936 k třetímu důležitému zjevení Božského Srdce. Ježíš jí řekl: „Věz, že moje Božské Srdce je tak plné lásky, že by se chtělo rozšířit jako divoký strhující potok; dej to poznat všem mým tvorům. Udělej všechno, aby ocenili moji božskou Prozřetelnost!“
Naučil ji střelnou modlitbu: „Boží Prozřetelnosti Božského Srdce, bdi nad námi!“ Při jiném vidění ji předal tuto modlitbu na lístku, který jí podal celý zářící, když sestoupil po stupních oltáře a došel až k její lavici. Řekl mi, abych to napsala, dala požehnat a zdůraznila božská slova, aby všichni pochopili, že pocházejí od Božského Srdce. ...že Boží Prozřetelnost je vlastnost jeho božství, proto je nevyčerpatelná... Ježíš mě ujistil, že v jakékoliv potřebě mravní, duchovní nebo materiální On vše zajistí... Je možno říct, jestliže někomu chybí nějaká ctnost … opatři mi pokoru, sladkost, odloučenost od věcí tohoto světa... Ježíš všechno zajistí!
Sestra Gabriela napsala střelnou modlitbu na obrázky a lístky a šířila ji, učila jí sestry a osoby, které potkávala. Má ještě obavy po tom, co stalo v Lugano? Ježíš ji ujišťuje: Buď klidná, není tu žádná překážka v Církvi, naopak, přeje tomu společná Matka všech tvorů.
Mezitím se střelným modlitbám opravdu dostalo schválení a začal je šířit biskup v Lugano, který jí udělil odpustky 50 dní a 19. července i kardinál Maurilio Fossati z Turína 300 dní. Bylo natištěno tisíce lístků, které se dostaly k nesčetným osobám. Kdo s důvěrou vyslovuje tuto střelnou modlitbu, získává milosti, uzdravení, obrácení, pokoj.
Postupně se rozšířila pověst o důvěrnici Ježíšova Srdce a mnoho lidí přicházelo do Luserny San Giovanni. Přicházejí sestry, představení seminářů, aby se s ní setkali a požádali ji o modlitbu a o radu ve složitých záležitostech. Sestra Gabriela naslouchá: ŘEKNU TO JEŽÍŠOVI, odpovídá všem a odzbrojuje je svou nadpřirozenou prostotou: Ježíš mi řekl... Ježíš není spokojen... Buď klidná, Ježíš tě miluje...
20. srpna 1939 napsala Mons Porettimu: Ježíš mi řekl, abych duchovně vstoupila do svatostánku... Tam žije stejným životem, jaký vedl na zemi: naslouchá, poučuje, těší... Vyprávím Ježíši s láskou o všech svých záležitostech a svých přáních, On mi vypráví o svém trápení, které se snažím napravit, pokud je to možné, aby na to zapomněl... Pokaždé, když mohu udělat něco dobrého nebo poskytnout službu svým drahým sestrám, zakouším velkou spokojenost, protože vím, že to těší Ježíše.
V roce 1947 sestra Gabriela těžce onemocněla na zhoubnou anémii. Své utrpení skrývala, jak jen mohla. Všechno to, co Ježíš posílá, není nikdy příliš: chci to, co chce On.
Z příkazu představené zapsala sestra Gabriela postupně v denících a v poznámkách všechna vidění, kterých se dostalo prosté kuchařce od Božského Srdce Ježíšova.
V roce 1948 začalo její zdraví chřadnout, křečové žíly zdeformovaly její nohy, takže se na nich stěží udržela. Byla odvolána z kuchyně a přidělena do prádelny nemocných sester. 23. prosince pocítila cestou do kaple prudké bolesti v oblasti žaludku a nebyla s to udržet se na nohou. Byla umístěna na ošetřovně a byl u ní zjištěn nádor jater.
O Vánocích 1948 jí na její žádost udělil kněz pomazání nemocných. Devět dní velice trpěla, ale byla plná pokoje a vnitřního spojení s Bohem. Obklopená láskyplnými sestrami a modlitbou celé kongregace, kněží a biskupů, kteří ji znali, opustila tento svět 1. ledna 1949 ve věku 68 let.
Její rakev byla vystavena dva dny k uctění sestrami a věřícími, kteří přicházeli z celé provincie. Byla pohřbena na malém hřbitově v Luserně. Dříve než ji uložily do holé země, zpívaly sestry střelnou modlitbu, která se všude rozšířila: „Boží Prozřetelnosti Božského Srdce, bdi nad námi!“
Její hrob se stal cílem mnoha poutníků, kteří zde získali na její přímluvu mnoho milostí. V desáté výročí její smrti byly její ostatky 29. května 1959 za přítomnosti 170 sester Kongregace Lásky, 12 kněží a představených kongregace přemístěny do sarkofágu v kapli u zdi zahrady Casa dell´Immaculata v Luserně, kde dosud odpočívá.
4. ledna 2004 byla uzavřen diecézní proces v Pinerolo a akta byla předána do Říma, kde jedná příslušná kongregace o jejím blahořečení.
Řeholní komunity v nemocnicích, hospicích, věřící v Boves, Fossano, Angeře, Lugano, Grugliasco a Luserně čekají s důvěrou na oficiální uznání hrdinského stupně ctností pokorné kuchařky, dcery Kongregace Lásky Gabriely Terezie Borganino, důvěrné mystičky láskyplného Božského Srdce.
Santi e beati
