Pater Pio a Jezulátko
Pro svatého otce Pia byly vánoční svátky z celého liturgického roku ty nejkrásnější. Z jeho spisů a svědectví jeho přátel odhalujeme, odkud toto jeho zalíbení vychází. Počínalo adventní novénou až k procesí s Jezulátkem, které něžně nesl v rukou...
»Všechny svátky Páně jsou krásné, ano Velikonoce, to je oslava, ale Vánoce jsou něha, dětská sladkost, která uchvacuje moje srdce«. Pak upřesnil: Velikonoce jsou jistě nejdůležitější svátky roku. Přesto mně se více líbí Vánoce; ukřižovaný Ježíš na mě působí utrpením, ale Ježíšek a Vánoce jsou tak sladké!«
Slova Patera Pia nás mocně uvádějí do tajemství, které slavíme v posvátné liturgii: Narození Ježíše. Když totiž uvážíme, odkud a kam až dospěla nejintimnější jednota světce z Pietrelciny s Ukřižovaným. A když uvážíme, s jakým zápalem se chystal přistoupit k oltáři, aby přijal jeho svaté Tělo a utrpení Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Opravdu, je třeba položit si otázku, odkud a kam až sahá ona opravdu „preferovaná“ láska svatého kapucína o Svaté noci.
Na pomoc nám přicházejí slova otce Ignáce z Ielsi, kvardiána kláštera San Giovanni Rotondo v letech 1922 - 1925, který na jedné stránce svého deníku z 24. prosince 1923 jakoby začínal svou odpověď: »Je neužitečné říkat, s jakou vášní slaví otec Pio Vánoce. Stále na to myslí a počítá dny, které ho dělí od Vánoc jeden po druhém... Ježíš má pro něho tu největší přitažlivost. Stačí, aby zaslechl zvuk koledy, a ta pozvedá jeho ducha vzhůru a zdá se, že až k extázi«.
Je zde však ještě něco více. Spolubratr prozrazuje: vzhledem k pokoře, která ho činila neschopným požadovat něco pro sebe, »miloval, když mohl slavit mši vánoční noci právě on sám, i když to přísluší představenému kláštera. Ale jeho touha slavit tuto eucharistickou oběť byla tak zřejmá a připravoval se na ni s takovým zápalem, že žádný z jeho představených mu to nikdy neodřekl.
Otec Pio se výslovně právě o Svaté Noci zcela proměňoval. Skutečně, kdo ho znal a věděl o jeho strašných fyzických bolestech a krutých ďábelských útocích, které ustavičně podstupoval, ihned si uvědomil jeho tajemnou proměnu. A světec sám na vysvětlenou napsal v jednom dopisu z 17. prosince 1914 adresovaném jedné jeho duchovní dceři, vznešené dámě Raffaelině Cerase: »Na počátku svaté Novény ke cti svatého Dítěte Ježíše – píše otec Pio – můj duch cítí, jakoby se rodil k novému životu: srdce se cítí dostatečně maličké, než aby mohlo obsáhnout všechna nebeská dobra; duše cítí, jak celá roztává v přítomnosti tohoto našeho Boha, který se pro nás vtělil. Jak by bylo možné se bránit a nevzplanout vždy novým žárem?!«
To je on a hloubka, s níž světec pronikal do tajemství Boží Lásky, a to je poslední důvod takové proměny těla a ducha: byl celý uchvácen návštěvou „zlidštěného Boha“, jak často rád uvádí sv. apoštol Pavel (srov. Fil 2, 6-8).
A kde se vtěluje tato Boží Láska, ne-li v onom okamžiku, když otec slavil mši svatou? V očích P. Pia se leskly slzy a jeho tváře byly nachové, když na závěr eucharistické liturgie prohlašoval v Janově Prologu: »A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi«. Na tomto teologickém základu, kterým končí tridentský obřad, se zakládala všechna záliba svatého kapucína ve svátcích Vtělení. To odůvodňovalo jeho hluboké dojetí a mystický úžas, vrcholící extází otce Pia během svaté Noci.
Právě mše svatá. Půlnoční mše otce Pia v den Božího Narození bylo něco opravdu mimořádného. Zástupy věřících všeho druhu překonávaly jakoukoliv překážku, aby měly tu milost účastnit se: abychom o tom neměli jen vágní představu, stačí si uvědomit, že pro účast na slavnostní bohoslužbě bylo nutno podniknout dobrodružství pěšího putování v temné noci po kamenité cestě pokryté ledem a sněhem, která vedla do kláštera.
A přece ani nečas, ani kousavá zima, ani okolnost, že mše se protáhla do pěti do rána, nemohly odradit ty, kteří hledali ráj v očích světce v průběhu noci v každém ohledu výjimečné. »Na závěr, - vypráví jeden ze spolubratří, oděl se P. Pio do bílého pluviálu zlatem vyšívaného a šel v průvodu od oltáře k oltáři až k Betlému a nesl v rukou malé jesličky... Pak podával milovanou sošku věřícím k políbení. Jeho tváře zářily, jeho rty se usmívaly radostí, zatímco všichni padali na kolena před Jezulátkem. Tehdy »s otevřeným srdcem a z plna hrdla věřící zpívali Sestupuješ z hvězd, sladkou koledu složenou sv. Alfonsem z Liguori«.
A zvláště pěkné pak bylo naslouchat svědectví těch, kteří se po boku svatého frátera naučili prožívat vánoční tajemství. Např. Lucie Iadalzzy, jedné z jeho duchovních dcer, která se vypravila z Pietrelciny do San Giovanni Rotondo, aby prožila vánoční noc se svým slavným krajanem. Na stránkách svého deníku z 24. prosince 1922 Lucie píše: Bratři přinesli do sakristie velkou mísu se žhavým uhlím a mnoho osob se kolem ohřívalo. Modlili se sv. růženec v očekávání na mši svatou. P. Pio byl uprostřed nás. Náhle v záři světla v jeho rukou jsem spatřila zjevení Jezulátka. Jeho tvář se proměnila, jeho oči byly obráceny k sošce, kterou držel v náruči s úžasným úsměvem. Když vize skončila, pater z toho, jak jsem se na něho dívala, vyrozuměl, že jsem to spatřila. Přišel ke mně a požádal, abych to nikomu neříkala«.
Ale Lucie jistě nebyla jedinou, kdo byl přítomen u takových projevů nebe vůči svatému mnichovi, které se ustavičně opakovaly, čím více se blížily Vánoce.
Udivující je vyprávění P. Rafaela da Sant´Elia, který žil 35 let v San Giovanni Rotondo a určitý čas měl svou celu proti cele č. 5, kde žil P. Pio. Vypravuje toto:
»Vstal jsem, abych odešel do kostela na půlnoční mši 1924. Chodba byla ponořena do tmy, svítil jen malý plamínek petrolejové lampy. V této polotmě jsem viděl otce Pia, jak odchází do kostela. Vyšel ze své cely a postupoval pomalými kroky. Všiml jsem si, že ho obklopoval kruh světla. Podíval jsem se lépe a spatřil, že má v náručí Ježíška. Zůstal jsem ve dveřích své cely. Poklekl jsem, P. Pio přešel kolem celý rozzářený, aniž by si povšiml mojí přítomnosti«.
A tak pokorné ruce ukřižovaného kněze, celé smrtelně zraněny, podpíraly Pána Života v tomto maličkém Děťátku a přinášely ho v procesí všem, aby ho uctili a políbili. V tomto neuvěřitelném obrazu se soustřeďuje tajemství Krista spolu s posláním této duše vyvolené Boží láskou k dobru celého světa.
»Nezapomenu nikdy na Vánoce 1963 prožité po boku P. Pia, mého milovaného a ctěného duchovního vůdce. Do paměti se mi vtiskl výraz očekávání patrný na celé jeho osobě. Nesmazatelně zůstala v mé paměti jeho hluboká usebranost a jeho extatická modlitba. Ale především mám živě před očima barvu jeho tváře, když znělo Te Deum ke zrození Spasitele (…) Po posledním evangeliu byla soška Jezulátka postavena na stojan a uctěna okuřováním. Pak začal zpěv Te Deum, dlouhé tajemné procesí s bratry nesoucími svíce spolu s vůní kadidla, ve svatých paramentech zlatem vyšívaných, třpytících se v klášterním pološeru. Toto procesí mi připadalo jako průvod celého lidstva, které navždy vyšlo vstříc Pánu, který přichází. A když jsme kráčeli, zpozoroval jsem, že oči všech jsou obráceny k němu: k božskému Dítěti v jeho stigmatizovaných rukou. (…) Ale nezapomenutelná pečeť Vánoc byla připravena na večer, když jsem se odebral do cely milovaného otce, abych mu naposled vyslovil vánoční pozdrav.
On s růžovými tvářemi jako při zpěvu Te Deum v noci, se zrakem zářícím radostí mi citoval latinsky verš z evangelia sv. Jana: „Sic Deus dilexit mundum, ut filium suum ungenitum... Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna...“. Je to útěchyplná jistota, se kterou žiji od oné vánoční noci plné milosti«.
Constanza Signorelli, Nuova Bussola quotidiana
