Prorok nejen falešný, ale i nedotknutelný?
Paolo Pasqualucci
K dokumentu mons. Schneidera
1. Je správné být optimisty navzdory všemu, pokud jde o možnosti církve překonat krizi, opírat se o božskou pomoc církvi s odvoláním na předchozí dějiny, kdy byla překonána krize monothelitů s příchodem papeže, který dal věci do pořádku. Nicméně, mons. Schneider se opírá pouze o jednu skutečnost, která skončila dobře. Ale jsou zde další, které dopadly méně dobře a způsobily těžké následky, které se protáhly na dlouhou dobu.
Mám na mysli krizi ariánskou, kterou mons. Schneider nepřipomíná. Nebyl zde také bod aktivního komplice papeže, který koketoval s herezí? Arianismus přivodil několik desetiletí občanské války do církve, Germáni a po nich Frankové - všichni byli ariáni. Genserik, vůdce Vandalů, přesvědčený arián vtrhl do severní Afriky a zničil všechno z ortodoxní církve, co se zničit dalo. Svatý Augustin zemřel v Hypo obsazeném Vandaly. Jen si přečtěte Dějiny vandalského pronásledování v Africe od Vittore de Vita (Città nuova 1981).
Ale apostaze, která ohrožuje církev dnes, je situace podobná hříchu antického Izraele, kterého Bůh ztrestal, jak víme, hrozným způsobem. Projevovat optimismus o benevolentním a pokojném zásahu, který dá všechno zase na své místo, jeví se mi jako málo uvážlivé chování, které všechno přenechává Prozřetelnosti, a to při vší úctě k mons. Schneiderovi.
Jestliže pak chceme pomyslet také na známá proroctví, která obsahují vizi o apokalyptickém trestu pro celou církev i civilní svět (La Salette, Fatima), jeví se optimismus ještě méně oprávněný. Jistě. Pokud nejsme přímo ve vigilii Paruzie, Pán dá všechno na místo, ale to až poté, co všechno očistí železem a ohněm. Bude-li všechno pokračovat tímto způsobem, je třeba se vyrovnat s problémy od kořene, a tímto kořenem je Koncil, jehož metastází je Bergoglio jako jeho poslední projev.
2. Podle mého názoru koncept papežského absolutismu je formulován lépe. Jeví se mi jako přehnané prezentovat omezené liturgické reformy (navíc potřebné) sv. Pia X. a Pia XII. jako projevy papežského absolutismu a stavět je do stejné roviny jako revoluci provedenou Pavlem VI., jako projev působivého absolutismu k naplnění slibů Koncilu. Neudělal maličkou úpravu v Kánonu také sv. Řehoř Veliký? Mám na mysli formu, nikoliv podstatu (viz Gamber).
3. Otázka slavné věty z Dekretu Graciánova o papeži, kterého nikdo nemůže soudit, ledaže by opustil víru. Tento koncept se jeví jako shodný se sensus fidei. To je nesporné. Těží z něho poučení sv. Pavla, které použil proti sv. Petru, ovšem jako napomenutí. Je zde problém, co se rozumí pojmem „soudit“. Mons. Schneider vyzývá, a jsme mu za to vděčni, také věřící, aby se snažili vhodným způsobem odsuzovat bludy, i když je vysloví papež. To je forma soudu, která se praktikuje v napomenutích, varováních a exhortacích k revizi, ke stažení, není to tedy opravdový soud.
Naopak: je zde dojem, že myšlenky, jež chtěl Grácian vyjádřit jako opravdový soud nad papežem, nejsou prostá napomenutí. Kdo je oprávněn vyslovit takový soud? Diskuse o tom trvá již staletí. Faktem, že dva kodexy církevního práva se nedovolávají Graciánovy věty, není rozhodující. Mezi prameny je zahrnut také obyčej, jakožto rozumný a velmi starý.
A ještě:
1. Fakt, že papež Honorius byl odsouzen až po smrti, nemůže vyvářet precedent tom smyslu, že papež může být odsouzen jako heretik pouze po smrti. Že byl odsouzen „po smrti¨, nevyplývá to ze souhry okolností?
2. Dva papežové, kteří jsou především zapletení do herezí týkajících se obtížné teologie christologické. Případ Jana XXII. není směrodatný. Navrhoval novou nauku o bodu, který dosud nebyl definován, a navrhoval ji jako soukromý doktor a pak ji stáhl po polemikách v okamžiku smrti při plném vědomí: Učinil tak v dobré víře.
3. Ale dnešní případ Bergoglia je mnohem a mnohem těžší. S odvoláním na ekumenický koncil, ačkoliv byl jen pastorační, spustil reformu celé církve skrze její otevření modernismu (sic); tvrdí, že reformy aplikuje až do dna, a tímto způsobem demoluje křesťanskou morálku. Homologace homosexuality se jeví jako jeden z jeho hlavních objektů. S Amoris laetitia de facto legalizoval bludnou praxi přijímání pro páry rozvedených a civilně sezdaných a dokonce i jako gayů, místo aby to odsoudil, jak je jeho povinností. Je zřejmé, že v této situaci, zásadně neslýchané, odvolávat se na minulost je možné jen do určité míry.
4. Staletí trvající zásadu, přejatou mnohými, ne-li všemi, podle které heretický papež může být souzen, je třeba zvážit, zda v ní není východisko ze současné situace. Učinil jsem přirovnání s konceptem obyčeje, abych stanovil analogii. Dictum Graciána není možno pokládat za obyčej ve vlastním smyslu slova, protože se netýká jednání právně relevantního, které bylo pokládáno za racionální a dlouhou dobu praktikované; vyjadřuje nicméně teologický názor, který mnozí sdílejí, a to jako autority a po staletí. V každém případě musíme říct, že je konformní se sensus fidei a také se zdravým rozumem.
5. Mons. Schneider dává absurdní příklad papeže zjevného sodomity, jestli jsem to správně pochopil: ani v tomto případě by nemohl být odvolán? Nehledě na absurdnost příkladu, všechno by skončilo, ať chceme nebo nechceme, „normalizací“.
6. Ale mons. Schneider současně vyzývá, abychom nestáli se založenýma rukama, ale reagovali přiměřeným způsobem a zavrhli všechny bludné nauky uvedené do praxe. Vzpomínám si, co napsal Mario Palmari krátce před tím, než zemřel: Co jiného se může stát, než aby katolíci začali křičet ze střech proti šířící se spoušti? Co by řekl dnes, kdy se situace mnohem více zhoršila a odsuzování herezí je ještě tak bázlivé? Fakt je ten, ačkoliv to říkám nerad, že jakkoliv odvážné jsou naukové postoje mons. Schneidera a kardinálů od dubií, nejdou ke kořenu problému. Kromě toho, že Bergoglio nebyl obviněn, že rozsévá bludy, (fakt, o kterém není možno mlčet), a nebyl v tom smyslu napomenut, nespojují autoři tyto bludy s jejich příčinou, která je evidentní a kterou všichni vidí a vědí, a tou je Koncil. Nežádají (viz mons. Gherardini), aby se otevřela diskuze o zfalšovaném koncilu. Neuvědomují si, že Bergogliovy bludy jsou přímým důsledkem bludů koncilu a pokoncilního vývoje a objevují se také v nauce jeho předchůdců, přičemž on sám je žákem těch nejhorších učitelů - jezuitů Lubaca, Rahnera a Martiniho.
7. Všechno končím konstatováním: někdo tu chce léčit rakovinu aspirinem!
Paolo Pasqualucci, Chiesa e postconcilio
Viz znovu: Tento papež se nám nelíbí
