Papežova cesta
Františkova cesta do Kazachstánu, která se koná od dnešního 13. září do 15. září, byla široce medializována. Podrobný program, který Svatý stolec zveřejnil, je znám, ví se, že se nesetká s patriarchou Kirillem, jak se dříve spekulovalo, naopak je známo, že možná bude prostor pro setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Především bylo vysvětleno, že František se zúčastní 7. kongresu představitelů světových a tradičních náboženství, který se bude konat v Astaně, nyní Nur Sultan, "jako posel míru" v době, kdy ho svět velmi potřebuje.
Ve zprávách se hodně zdůrazňuje význam těchto náboženských setkání pro mír a harmonii. To vše je známo, ale význam setkání náboženských vůdců se dá hodnotit i jinak, o čemž oficiální média - dnes už téměř všechna - nemluví. Podívejme se...
Začněme tím, že se podíváme, co je to Kongres představitelů světových a tradičních náboženství. Vznikla v roce 2003 z iniciativy tehdejšího prezidenta Kazachstánu a jejím cílem je hledat "společné lidské referenční body ve světových a tradičních náboženstvích" a provozovat "stálou mezinárodní mezináboženskou instituci pro dialog náboženství a přijímání dohodnutých rozhodnutí". Jedná se o takzvanou "OSN náboženství".
Kongres funguje prostřednictvím sekretariátu, který, jak se dozvídáme z oficiálních internetových stránek, provádí rozhodnutí, připravuje materiály, vypracovává dokumenty, schvaluje klíčové otázky a především koordinuje "interakci s mezinárodními strukturami v otázkách mezináboženského a mezicivilizačního dialogu". Dosud fungovalo 19 sekretariátů. V té současné zasedá 10 zástupců islámu, 5 zástupců křesťanství, z nichž jeden je katolík, 4 zástupci buddhismu, 1 zástupce taoismu, 1 zástupce šintoismu, 1 zástupce hinduismu, 3 zástupci mezinárodních institucí a 5 zástupců Republiky Kazachstán. Jak je vidět, složení sekretariátu neposkytuje příliš velkou záruku vyváženosti, katolíci v něm téměř zcela chybí a zdá se, že funguje spíše pro kontakty s institucemi. OSN náboženství rozhodně nemůže zůstat stranou shromáždění mezinárodních orgánů, s nimiž musí řešit problémy míru a harmonie.
Katolická církev posílala na předchozí kongresy kardinály jako Tomko, Etchegaray nebo Tauran, ale papež na ně nikdy nejel. Jan Pavel II. navštívil Kazachstán v roce 2001, ale na pastorační cestě, která neměla žádnou souvislost se Světovým kongresem představitelů světových a tradičních náboženství. Nyní tam František jede spíše na kongres než do Kazachstánu.
Jeho cesta je jistě v souladu s encyklikou Všichni bratři, s prohlášením Abu Dahbiho a s jeho koncepcí mezináboženského dialogu. To však nemůže odstranit, ba naopak to ještě více podněcuje rozpaky a otázky týkající se tak významné investice do image na tak křehkém fóru, jakým je kongres, a projektu OSN náboženství, který připomíná spíše projekty osvícenského internacionalismu než záměry katolického univerzalismu.
Nejvýznamnějším myslitelem, který poskytl základ pro podobný projekt, jaký se realizuje na kongresech v Kazachstánu, byl jistě Immanuel Kant. Za tímto účelem napsal dvě pojednání o věčném míru (1795) a o náboženství v mezích pouhého rozumu (1793). Kant jako správný "pietista" redukoval náboženství na rozum a víru na morálku. Jediné, co musí věřící dělat, je "chovat se dobře", vše ostatní jsou pověry. A musí to udělat, protože to je jediná věc, kterou může udělat. Kantovské náboženství je tedy univerzálním náboženstvím, protože rozum a morálka jsou univerzální. Je to také náboženství bez dogmat, protože jeho principy jsou principy morálky, které je schopen ve svědomí upevnit pouze rozum.
Osvícenství a zednářský univerzalismus se vždy držely těchto předpokladů. Antonio Rosmini a s ním i Sofia Vanni Rovighi však tvrdili, že Kant byl filozoficky ateista. Protože morálka, na kterou se muselo náboženství redukovat, byla morálkou "světa", dominantní morálkou, můžeme říci humanismem OSN. Přirozená morálka, o kterou usiluje i Kongres, o němž hovoříme, není přirozenou morálkou, ale je to současná morálka, nejmenší společný jmenovatel toho, co dnešní lidé (a mezinárodní instituce) považují za dobro a zlo. Kdyby šlo o přirozenou morálku, pak by jako naplnění svých požadavků vyžadovala pravého Boha, a ne synkretismus různých bohů.
Opět uvidíme papeže, jak se modlí se šintoisty a taoisty. Kdo ví, jestli to skutečně poslouží míru, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a neuchopitelné. Klást si však vážné a radikální otázky o účasti katolické církve na této nové synkretistické občanské morálce, která může vzniknout pouze tím, že pravdivost či nepravdivost náboženství dáme do závorky a zredukujeme je na konvenční morálku mezinárodních institucí, se mi zdá být skutečně morální a náboženskou povinností.
Noova Bussola quotidiana
