Památce velkého bojovníka za záchranu víry
Sto let po jeho smrti se postava sv. Pia X. tyčí na církevním nebi jako bolestná a majestátní. Smutek, který halí tvář papeže Sarta na jeho posledních fotografiích, nepřipomíná jen katastrofální následky první světové války, která propukla tři týdny před jeho smrtí. To, co jeho duše, jak se zdá, předvídala, je ještě tragédie ještě většího rozsahu, než revoluce a války 19. století. Je to odpad celých národů a samotných lidí církve ve století, které následovalo.
Hlavní nepřítel, se kterým se musel potýkat sv. Pius X., má jméno, které poznamenalo celý jeho pontifikát: modernismus. Nesmiřitelný boj s modernismem, který nesmazatelně poznamenal jeho pontifikát, představuje také základ jeho svatosti. Jasnost a rozhodnost, s jakou vedl Pius X. vítězný boj proti bludům modernismu, svědčí o heroickém stupni víry, která planula v srdci tohoto světce (...)“ Tak charakterizoval světce Pius XII. při jeho kanonizaci.
Proti modernismu, který vystupoval jako všeobecný odpad od víry a kázně v církvi, postavil Pius X. autentickou reformu, která měla svou základní oporu v ochraně a předávání katolické pravdy. Encyklika Pascendi (1907), v níž vrcholil boj proti modernismu, je teologický a filozofický dokument jako jeden z nejdůležitějších plodů katolické církve ve XX. století. Ale sv. Pius X. se neomezoval na boj proti zlu v idejích, jakoby byly odděleny od těla dějin. Chtěl postihnout historické nositele těchto idejí, počínaje církevními cenzurami, bdělostí nad semináři a papežskými univerzitami a tím, že ukládal všem kněžím protimodernistickou přísahu.
Tato sepjatost papežské nauky a praxe vyvolala ostré útoky ze strany kryptomodernistického prostředí. Když Pius XII. zahájil jeho blahořečení (1951) a svatořečení (1954), označovali ho protivníci za zcela odtrženého od nového kvasu své doby a obviňovali ho, že bojuje proti modernismu brutálními a politickými metodami. Pius XII. pověřil Mons. Ferdinanda Antonelliho, budoucího kardinála, redakcí tzv. historických faktů Disquisitio, věnovaných rozboru obvinění zaměřených proti jeho předchůdci na základě svědectví a dokumentů. Ale dnes tato obvinění objevujeme dokonce v „oslavách“, které L' Osservatore Romano věnuje výročí sv. Pia X., z pera Carola Fantappié právě 20. srpna, ve výročí jeho smrti.
Prof. Fantappié v článku deníku Svatého stolce rozebírá knihu Gianpaola Romanata Pius X., U vzniku současného katolicismu' (Lindau, Turín 2014) se distancuje od lefebvriánských manipulací, přičemž zcela nešťastně používá termín, který postrádá jakýkoliv teologický význam a dokonce se přitom zcela ztotožňuje s postoji historických modernistů. Přisuzuje Piu X. autokratické způsoby pojímání vedení církve, doprovázené podle něho tendenčním defenzivních vůči establishmentu a těm, jejichž věrnost a poslušnost byla nejednou sporná. To prý dává pochopit, jak je možné, že papež překročil meze skrývané tvrdosti a podezřívavosti vůči kardinálům, biskupům a klerikům. Romanati s odvoláním na zkoumání soukromé korespondence papeže vylučuje definitivně ony apologetické hypotézy, které se snažily připisovat odpovědnost za takřka policejní stíhání nejbližším spolupracovníkům a nikoliv přímo papeži. Jedná se o tatáž závažná obviňování, jaká Alberto Melloni uvedl před několika lety v článku Pius X., bič na modernisty, podle kterého údajně ony dokumenty odpovídají roku, kdy se Pius X. stal vědomě přímým účastníkem aktivního násilí používaného antimodernisty (Corriere della Sera 23. srpna 2006).
Problémem není ani tak metoda, jakou byl potlačován modernismus, jako spíše ona přiměřenost a platnost jeho odsouzení. Vize Pia X. byla prý „překonána dějinami“, protože tento papež nepochopil vývoj teologie a eklesiologie dvacátého století. Jeho postava sehrála dialektickou roli antiteze proti „modernistické teologii“. Proto Fantappié činí závěr, že součástí role Pia X. mělo být převést katolicismus ze struktur a mentality restauračního období k instituční, jurisdikční a pastorační modernosti.
Abychom se vymotali z tohoto zmatku, můžeme sáhnout ke knize autorky Cristiny Siccardi, která právě vyšla v edici San Paolo pod titulem Svatý Pius X. Život papeže, který uspořádal a reformoval církev s vynikajícím úvodem Jeho Eminence kardinála Raymonda Burkeho, prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.
Kardinál připomíná, jak od své první encykliky E supremi apostolatus ze 4. října 1903 hlásal Pius X. program svého pontifikátu, který se potýkal se situací zmatků a bludů proti víře v církvi, se ztrátou víry, která postihla mnohé. Proti tomuto odpadlictví postavil Sarto slova sv. Pavla: Instaurare omnia in Christo a k němu také všechno vedl. Kardinál Burke píše: „Instaurare omnia in Christo“ je skutečně symbol jeho pontifikátu zaměřeného na obnovu křesťanství ve společnosti, která propadla liberalistickému relativismu, která šlapala po Božích právech ve jménu ‚vědy‘ a zbavila se jakékoliv vazby na Stvořitele (s. 9).
V této perspektivě je situováno celé reformátorské dílo svatého Pia X., které je především dílem katechetickým, protože tento papež pochopil, že proti množícím se bludům je nutno postavit hluboké vědomí víry, rozšířené i k těm nejprostším, dětmi počínaje. Ke konci roku 1912 se jeho touha naplnila vydáním Katechismu, který nese jeho jméno, je určen původně diecézi Řím, ale rozšířil se do všech italských diecézí i do dalšího světa.
Gigantické reformační a restaurační dílo Pia X. se setkalo s nepochopením v samotných církevních kruzích. Cristina Siccardi píše: Svatý Pius X. nevyhledával souhlas římské kurie, kněží a biskupů, kardinálů či věřících, a především nehledal souhlas světa, ale vždy jen souhlas Boží, i za cenu svého vlastního imago na veřejnosti a tímto postupem proti sobě popudil nesporně mnoho nepřátel za svého života a ještě více po smrti. (s. 25)
Dnes můžeme říct, že ti nejhorší nepřátelé Pia X. nejsou ti, kteří útočí frontálně, ale ti, kteří se snaží vyprázdnit obsah jeho díla a činí z něho pronásledovatele koncilních a pokoncilních reforem. La tribuna di Treviso nás informuje, že u příležitosti stého výročí smrti svatého Pia X. diecéze Treviso de facto otevřela brány rozvedeným a znovu sezdaným a zve je do pěti kostelů, mezi které patří i kostel v Riese, rodném místě papeže Giuseppe Sarta, aby se modlili za dobrý výsledek říjnového synodu o rodině, pro který vytyčil linii kardinál Kasper ve svém projevu v konzistoři 20. února.
Učinit z Pia X. předchůdce kardinála Kaspera je otevřenou urážkou, proti které se melloniánská definice bič na modernisty stává úplnou poklonou.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana 26. srpna 2014
Pozn: Titul „svatý“ nenašel vatikánský deník pro Pia X. ani jednou.
Svatořečení Pia X.