Otec Sampson trpitel (dokončení)
Otec Sampson (1898–1979) (dokončení)
Otec Sampson je pravoslavný mnich, který si ničím nenechal zkalit svůj obraz Boha a uhasit svou lásku k němu. Nic nedokázalo zlomit ani jeho lásku k mučitelům. Sílu k tomu čerpal z ustavičné modlitby.
Na svobodě, a přece ne svobodný!
Utečenec našel konečně přístřeší a působil jako farář v blízkosti města Stavropol. Během velmi krátké doby měl tento kněz-mnich kolem sebe neuvěřitelné množství mladých i dospělých. Kluby a taneční sály se vyprazdňovaly, protože všichni si chtěli nejen vyslechnout jeho kázání, ale chtěli se stát i jeho duchovními dětmi. Simeon vyprávěl: O svatém týdnu jsem začal velkou liturgii ve středu a neopustil jsem kostel až do velikonoční neděle. Pokaždé, když liturgie skončila, zpovídal jsem ve dne v noci. V těch dnech jsem rozdal svaté přijímání 13 000 věřícím jen ze samotného Stavropolu. Jaké vítězství církve!
Pro komunisty to však bylo příliš. Za nějakou dobu, právě když Simeon slavil liturgii, obklíčila kostel milice. Ale věřícím se podařilo odvést svého milovaného kněze, aniž si toho milicionáři všimli.
Útěk do města Baku s sebou přinesl další útrapy. Vlak najednou zastavil. Odvlekli mě bez vysvětlení do Baku a zavřeli do tmavé budovy. Ukázalo se však, že to všechno bylo nedorozumění. Mysleli si, že jsem americký špion. Násilím se pokoušeli strhnout mi „nepravé fousy“ a „paruku“. Když pochopili, že se zmýlili, zavřeli mě znovu bez jakéhokoliv vysvětlení na jeden rok do samotky.
Simeon touto izolací a nejistotou nesmírně trpěl. Úřady doufaly, že nepříjemný vězeň zemře, ale on žil. Když mě zavřeli do samotky, téměř bez světla, bez potravy a vody..., uvědomil jsem si, že z této cely vyjdu ven jedině mrtvý. A tak jsem se začal připravovat na život věčný. Začal jsem se modlit tak vroucně, že tento milostivý hlas modlitby mi zůstal dodnes. Na svátek Panny Marie Ochránkyně byl propuštěn. Můžete jít, ale zapomeňte, že jste zde byl! – řekli mu stroze.
To byl konec osmnáctiletého věznění. Tělesně úplně vyčerpaný vrátil se Simeon do Borisoglebska. Každou hodinu vypil trochu tekutiny, to bylo jediné, co byl schopen přijmout. Zdraví měl zničené, trpěl poruchami spánku a ze svých těžkostí a zdravotních potíží se už nikdy nezotavil. Když jakž takž nabyl sil, pověřil ho biskup péčí o velkou farnost v Saransku. Farníci si velmi rychle všimli, že tento nový kněz je zcela výjimečný. Jeho věk se dal těžce odhadnout. Mohl mít stejně dobře 30, ale i 80 let. Hovořil s takovým zápalem, že jeho slova bezprostředně pronikala do lidských srdcí. Jeho jasné a láskyplné oči hleděly přímo do duše a člověk si mohl být úplně jistý, že na tohoto mnicha nikdy v životě nezapomene.
A skutečně. Simeon měl podobně jako svatý farář Arský nebo Don Bosco dar číst v lidských duších, aby je upřímnou lítostí přivedl ke svaté zpovědi, k uzdravení duše. Přitom se však událo i mnoho tělesných uzdravení. Není divu, že k němu proudily davy věřících a jeho kostel byl vždy přeplněný, zatím co v sousedních farnostech se chrámy vyprazdňovaly.
A tak byl otec Simeon vyčerpáván nejen dlouhými liturgiemi, nesčetnými zpověďmi, křty, svatbami a noční korespondencí; trpěl především pro závist kněží.
Protože mu záviděli úspěch v pastoraci, obvinili ho nespravedlivě u biskupa. Velkou pozornost vyvolalo obrácení několika přesvědčených komunistů, proto mu na rozkaz Chruščova zabavili na 2000 dopisů, ve kterých chtěli najít důvod pro jeho zatčení. Ale marně. A tak jeho nepřátelé začali pomlouvačnou kampaň v tisku. Dosáhli tak toho, že v roce 1958 musel do 24 hodin opustit svou farnost.
Vyhnanství v Pskově
Byl odsouzen na 15 let vyhnanství do Pečerského kláštera v Pskově, aby tady „dával pozor“ na jabloně. Později vyprávěl: Bůh opět dopustil, abych trpěl. Opět mi svěřil svůj kříž. Později sdělil: Nikdo mě nesměl přijít navštívit. Nesměl jsem ani zpovídat. Od rána do večera jsem „hlídal“ jabloně, nesměl jsem se ukázat u oltáře. Nesměl jsem chodit na modlitby. Duševně jsem trpěl tak velice, že jsem tak nestrádal ani v táboře, ani ve vězeních. Ale můj jabloňový sad se mi stal rajskou zahradou, stal se mi nejlepším učitelem Ježíšovy ustavičné modlitby.
Svou dojemnou pokorou si získal sympatie všech mnichů, takže církev po třech letech na Velikonoce 1961 zrušila všechny příkazy. Otec Simeon byl dokonce jmenován exorcistou a často se modlil nad posedlými. Zdaleka k němu proudily davy věřících jako k svému duchovnímu vůdci a tisíce si obstarávaly jeho kázání. Ale netrvalo to dlouho, a někteří žárliví mniši si začali stěžovat na nepokoje v klášteře, což znovu vyvolalo napětí.
V roce 1963 Bůh na mě dopustil největší zkoušku. Do kláštera přišlo psychicky choré děvče a začalo mě pronásledovat. Nikdo mi nepomohl... Děvče napsalo metropolitovi Janovi do Pskova list s obviněním, že jsem ji znásilnil. Metropolita mě bez vyšetřování věci vyhnal z kláštera a dokonce mi zakázal být nadále mnichem.
Den po vyhlášení rozsudku mnišky jeho hábit za klášterní zdí spálily. Ale ten začal hořet teprve tehdy, až na něho vylily vědro benzínu. Pokorný kněz si napsal do svého deníku: Jsem zarmoucený až na smrt. Nedokážu ani spát, ani jíst, ani se modlit. Ztratil jsem pokoj. Velký půst, Velká noc jsou před námi, a já zde stojím nahý a se zákazem vykonávat kněžskou službu. Ale v hloubi duše chápu, že to všechno dopouští Bůh. Ale i přesto bylo pro mě utrpení ve vězeních a ve vyhnanství lehčí, dokonce i v samotce na izolaci, než nyní. Tam mě bili, trýznili, takřka jsem zemřel, ale takové duševní trápení jsem tam nepoznal.
A tak odsouzenec navždy opustil Pskovsko-pečerský klášter a jeden z jeho duchovních synů si ho vzal k sobě. I když byl nespravedlivý rozsudek zanedlouho odvolaný, Simeon znovu získal mnišskou hodnost až tehdy, když navštívil moskevského patriarchu Alexeje. Ten si ho vážil už z doby po revoluci, a když viděl svatě žijícího muže, jak přichází v civilním oděvu, s dojetím řekl: Okamžitě oblečte tohoto mnicha – kněze. V roce 1967 udělil patriarcha Simeonovi dokonce nejvyšší pravoslavný mnišský titul „megaloschimos“ (třetí stupeň mnišského stavu) a zároveň dostal jméno Sampson.
Byl zosobněnou láskou
Jako vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce mnoha mnichů a mnišek, kteří hledali pomoc a přicházeli za ním z nejodlehlejších koutů SSSR, strávil Sampson posledních 12 let života v Moskvě. Dokonce i samotný patriarcha, když potřeboval radu, našel si cestu na sídliště do malého bytu, „domácího kláštera“ tohoto nenápadného muže, na kterého však policie a komunističtí agenti hleděli stále s podezřením.
Musel proto svůj byt do své smrti měnit ještě jedenáctkrát. Když jsem se stěhoval z bytu do bytu, snášel jsem různé těžkosti a trápení, které bych nepřál ani nepříteli. Můj zdravotní stav se očividně zhoršoval. Jeden rok jsem byl chromý a připoutaný na lůžko. Ale tehdy se mi prostřednictvím mých duchovních dětí dostalo i mnoha radosti, protože jejich láska mě obklopovala tak intenzivně, že jsem mohl říct: „Jsem bohatý muž.“ Ty pozemské radosti, které mi byly odepřeny, mnohonásobně nahradilo moje duchovní otcovství.
K začátečníkům v duchovním životě se otec Sampson choval vždy jemně a mírně. Od svých duchovních dětí však vyžadoval mnoho. Velmi rád se s nimi setkával ve své domácí mariánské kapličce, kde se s nimi modlil a vedl je k hlubokému duchovnímu životu.
Potom při šálku čaje odpovídal na jejich otázky a vždy uměl vyprávět něco zajímavého nebo veselého. „Božskou liturgii“ slavil pro ně často tajně v noci, a tak odcházeli všichni vnitřně posilněni brzy ráno přímo do práce.
Díky své fenomenální paměti si otec Sampson pamatoval nejmenší podrobnosti svých duchovních svěřenců, většinou mladých lidí, ujímal se jejich každodenních starostí a problémů. A když bylo některé z jeho duchovních dětí smutné, cítil to. Mnozí potom pocítili, že i krátký, láskyplný pohled otce Sampsona stačil na to, aby smutek zmizel. Kromě daru učit a číst v duších měl Sampson i dar uzdravování, o čemž svědčí mnoho příkladů. Nápadné bylo, že ho často volali k nemocným nevěřícím, které pak mohl připravit na dobrou smrt.
Během dlouhých nocí strávených ve vězení se Sampson modlil mnoho za svou vlast a Rusko a často slavnostně žehnal velkým znamením kříže. Byl už tehdy přesvědčen a také to jako proroctví v posledních letech svého života několikrát opakoval: Komunismus brzy skončí. Chrámy se opět otevřou.
Proto připravoval své duchovní syny na kněžství. Pater Valerij vypráví:
Bylo cítit, že o tobě ví všechno. Neexistovala otázka, na kterou by nedokázal odpovědět. Otec měl jemný hlas a na první pohled nebylo zřejmé, že před tebou stojí tak mocný člověk. Až později jsme se dověděli, že náš otec měl aristokratický šlechtický původ a že během svého života nesmírně trpěl. Často jsem se na něho jen díval a nechtěl jsem se na nic ptát. Jednoduše mi stačilo být s ním. Nedá se slovy vyjádřit, co nám předal.
Já osobně vděčím za všechno jeho modlitbě a jeho vlivu a ještě dnes stále pociťuji jeho přítomnost. Nikdy jsem se nechtěl stát knězem, protože jsem byl uznávaným lékařem. Bylo to zcela nečekané, když mi otec dal své požehnání pro kněžství. A tak jsem byl o dvanáct let později jako 50letý vysvěcen na kněze a dnes si svůj život neumím představit jinak.
Jiný duchovní syn a kněz dosvědčuje: Nebyl přísný v tom smyslu, jak si představujeme asketu, který tvrdě odsuzuje lidskou slabost. Nebyl však ani střízlivým teologem. Byl zosobněnou láskou. On za každého z nás položil svůj život.
Jednou se mu jedno děvče svěřilo: Už tři roky mám tuto chybu, ale teprve nyní jsem si jí všimla, dokážu jí litovat a zpovídat se z ní jako z hříchu. A otec Sampson jí odpověděl: A já se za tebe tři roky modlím, abys mi to řekla. – A proč jste tak dlouho mlčel? – Protože mnohem cennější je, když mi to řekneš sama, než kdybych to řekl já.
Všechno opustit
K bolestivým chorobám srdce, žaludku a jater přibyla další. Počátkem roku 1974 překonal otec Sampson záchvat mrtvice. Čtyři roky před smrtí mu v bytě ukradli všechny jeho ikony a celou knihovnu. Zlodějům padla do rukou i jeho nejoblíbenější ikona „Zvěstování Panny Marie“, která kdysi patřila carevně Kateřině II. a později se dostala do rodinného vlastnictví rodiny Silversových. Pro Samsona to byla tvrdá rána. Ale vzápětí pochopil: Pán mě pomalu připravuje na věčnost. Požaduje ode mne všechno, co mám obzvláště rád. Po nějakém čase vypukl v jeho bytě v ranních hodinách požár a starce se podařilo zachránit v poslední minutě. Shořel celý jeho majetek
Poslední Velká noc
Na jaře 1979 se otec Sampson několika blízkým osobám svěřil: Je to už poslední půst a poslední Velká noc, co jsme spolu. Lékaři diagnostikovali rakovinu a v červenci ji operovali. 81letý Sampson se po propuštění z nemocnice cítil několik dní lépe, ale po týdnu svolal všechny své duchovní děti a otevřeně jim řekl: Já zemřu, ale nebuďte ustrašení ani ustaraní. A dovolil všem, aby přišli po jednom k němu a řekl jim ještě několik slov na rozloučenou. Loučil se s nimi až do jedné hodiny v noci. Všichni odcházeli s pláčem. Poslední slova, s nimiž se na ně obrátil, byla: Nikomu nepřejte zlo a nikomu zlo nečiňte. Tak jedná i náš Pán.
24. srpna přinesli umírajícímu naposled svaté přijímání. Ještě jednou políbil svůj kříž, na který skládal své řeholní sliby, a během modlitby za zemřelé tento velký ruský vyznavač víry pokojně zemřel.
Jednou řekl: Kdybych směl ještě jednou žít a kdybyste se mě zeptali, čím bych se chtěl stát, odpověděl bych: mnichem, ano nepochybně opět mnichem. Na zemi neexistuje větší povolání než být knězem.
Pouta opět uvolněná
Duchovní děti otce Sampsona jsou dnes roztroušené po celém Rusku. Pravidelně se setkávají v modlitebních skupinách a tam se dodnes modlívají modlitbu k „Všemohoucí“. V pravoslavné církvi je tento svatý mnich velmi známým přímluvcem a svědčí o tom stovky svědectví o vyslyšených modlitbách v materiálních i duchovních potřebách.
Jeden mladý otec rodiny hovoří takto: Já se k němu obracím jako k živému. On mě vede v duchovním životě a svoje otázky mu píšu do dopisu, který pak položím na jeho hrob. Dosud mi otec Sampson vyřešil všechny problémy.
Během celého roku, ale zvláště ve výroční den Sampsonovy smrti přichází stále více pravoslavných věřících k jeho hrobu na jednom moskevském hřbitově. Mimořádně dojemná je přitom skutečnost, jak velkou osvobozující moc má nad posedlými i po své smrti. Videozáznamy dokazují, jak se posedlí muži i ženy zdráhají přiblížit k jeho hrobu. Někteří začnou klít a křičet, jiní štěkají jako psi, nebo se vrhají na zem.
Jistá posedlá žena se bránila tak nadlidskou silou, že bylo potřeba tří silných mužů, aby ji přivedli k hrobu, kde před velkým pravoslavným křížem stále hoří olejová lampa. Z posedlé ženy křičel démon mužským hlasem: Přestaňte se modlit. Nežehnejte mě! Přestaňte! Ale pak se s posedlou ženou stalo to dojemné, co se děje se všemi posedlými. Sotva ji přítomní pravoslavní kněží, všichni duchovní synové otce Sampsona, požehnali olejem z lampy a sotva se dotkla kříže, démoni museli okamžitě zmizet a opustit tělo posedlé. Tak jako všichni osvobození začala i tato žena plakat od radosti a úlevy.
Panna Maria řekla ve Fatimě 13. července 1917: Uposlechnete-li moje slova, Rusko se obrátí a nastane mír. Tento dvojí příslib se dosud neuskutečnil. Ale zmrtvýchvstání Ruska a první ovoce tohoto zmrtvýchvstání – přislíbený mír – určitě přijde. Protože Vykupitel spolu se Spoluvykupitelkou a také otec Sampson spolu s četnými mučedníky Ruska za to všichni trpěli a obětovali svůj život.
Z Víťazstvo Srdca 61/2008
přeložil -lš-
