Osud prázných kostelů
10. 1. 2019
Na závěr vánoční doby si připomeňme, co nám uniklo na samém jejím začátku: Církev oznámila, že bude zavírat kostely pro nedostatek věřících i duchovních. Nestalo se dosud, že bychom slyšeli něco podobného, a to nikoliv z úst nějakého zbloudilého kněze, ale od samotné hlavysoučasné církve.
Jak řekl Bergoglio, mnoho kostelů, které ještě před několika lety byly potřebné, dnes už neexistuje pro nedostatek jak věřících, tak kléru. Církev se musí přizpůsobit době, která se změnila, musí opustit kostely a pomáhat chudým, protože povinnost chránit a uchovávat kulturu církve není absolutní, a v případě potřeby a většího dobra pro lidskou bytost je nutné sloužit chudým.
To je historické prohlášení na prahu Vánoc, ale zůstalo zcela mimo pozornost. Stojíme na prahu likvidace? V minulosti jsme slýchali papeže, kteří si stěžovali na zpohanštění společnosti, ale nikdo dosud nemluvil o kostelech bez věřících a bez duchovních, které mají sloužit jako hospice pro tuláky a migranty a podobné filantropické účely. Pěkný dárek k Vánocům...
Náboženské dědictví se stává dědictvím nemovitostí, náboženství víry se stává náboženstvím humanity, řekli by pozitivisté a socialisté. Posvátné a svaté místo se změní na hostel a z církve se stane humanitární organizace. Jako nějaký podnik mění církev s Františkem svůj „sociální smysl“.
A my budeme diskutovat o jesličkách a kříži ve veřejných sálech nebo o mešitách. Národ tleská Mateo Salvinimu, Fontanovi a Bussettimu, že zdůrazňují téma obrany křesťanské civilizace a jejích tisíciletých symbolů kříže a jesliček. Církevní ministr kultury kardinál Ravasi říká, že katolíci jsou nyní na křesťanském Západě v menšině, že zavládla náboženská apatie a když nechceme, aby se kostely staly restaurací, ať se stanou alespoň muzeem nebo debatním sálem. Tedy nikoliv místa kultu, ale kultury. Církev předává své dědictví intelektuálům.
Odsvěcené chrámy se stávají restaurací, divadlem, polyfunkčním zařízením. A co je horšího, jako je tomu v případě kostela kapucínů v Bergamu, zakoupí je islamisté a změní na mešitu. Je to svého druhu náboženská nemezis (pomsta), když uvážíme, že mnoho kostelů bylo zbudováno na místech předkřesťanských kultů.
Vzniká dojem, že církev rezignuje na své poslání. Ale jestliže se kostely pro nedostatek uživatelů změní na shromažďovací centra, neustupuje „touha po věčnosti“ neklidu časů? Jestliže po staletí papežové rozdávali peníze chudým a současně budovali oltáře, kláštery a katedrály, dnes nebudeme mít ani místo modlitby, kde se posvěcovala narození, manželství i smrt? V každém kostele je zvěčněno utrpení národů a generací, oběti víry, která je zbudovala, milovala, prožívala, připomínala si světce a mučedníky, svatá pouta společenství, duší, historie a identity. Je to zoufalé vidět prázdné kostely, ale je možno likvidovat víru tím, že změníme její účel, uděláme z ní sociální asistenci?
I na pomoc chudým je možno použít jiné církevní nemovitosti. Je lépe přenechat k profánnímu účelu budovu, a nikoliv chrám. Je lépe slavit v chrámech Vánoce a postavit jesličky, než dělat z nich shromaždiště pro migranty.
Marcello Veneziani: Osudy prázdných kostelů
