»Ona Lutherova? Nebyla to reforma, ale revoluce«
23.10.2017
Po loňském přípravném Bergogliově vyznání lásky k Lutherovi se zřejmě další jednostranné sbližování stalo očekávaným pokračováním a jakýkoliv provokační nesmysl je přijímán s mlčenlivou samozřejmostí, jakoby šlo o učitelský hlas církve.
S jedinou kritickou reakcí vystoupil degradovaný prefekt Kongregace na obranu víry kardinál Gerhard Müller. Snad díky právě tomu, že se ocitl „na volné noze“, mohl pozvednout svůj osamělý hlas:
»Ona Lutherova? Nebyla to reforma, ale revoluce«
Kolem Luthera panuje velký zmatek a je třeba říct jasně, že z hlediska dogmatické teologie a nauky církve to, co provedl, není reforma, ale revoluce, tzn. změna základů katolické víry. Není vůbec realistické tvrdit, že měl v úmyslu pouze bojovat proti zneužívání odpustků nebo proti hříchům renezanční církve. Zneužití a špatnosti existovaly v církvi nejen v době renezance, ale existují také dnes. Tvoříme církev díky Boží milosti a svátostem, ale všichni lidé v církvi jsou hříšníci a potřebují odpuštění, lítost a pokání.
Velmi důležité rozlišení
Roku 1520 napsal Luther knihu “De captivitate Babylonica ecclesiae”, ze které vyplývá zcela jasně, že odhodil všechny principy katolické víry od Písma svatého a apoštolské tradice, učitelského úřadu, papežství a koncilů až po episkopát. V tomto smyslu zdeformoval celý koncept homogenního vývoje křesťanské nauky, tak jak ho podává středověk, a dospěl k popření svátostí jako účinného znamení Boží milosti, která je v nich obsažena. Tuto objektivní účinnost svátostí nahradil subjektivní vírou. Luther přitom zrušil pět svátostí a popřel podstatu Eucharistie: její obětní charakter a reálnou proměnu podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Ježíše Krista. Zrušil svátostné svěcení biskupů a učinil z něho pouze vynález papeže, kterého označil za Antikrista, a nikoliv za hlavu církve Ježíše Krista. Katolická církev naopak trvá na svátostné hierarchii ve společenství s Petrovým nástupcem.
Není možné přijmout, že by Lutherovy zvraty bylo možno označit za reformu církve v katolickém smyslu.
Reforma v katolickém pojetí je obnova víry prožívané v milosti, v obnově mravů a etiky, v duchovní obnově křesťanů, nikoliv v založení nové církve.
Je zcela nepřijatelné tvrdit, že Lutherova reforma je „dílo Ducha Svatého“.
Naopak, je to postup proti Duchu Svatému, protože Duch Svatý pomáhá církvi zachovávat svou kontinuitu skrze učitelský úřad církve, především skrze službu nástupců sv. Petra, na němž Ježíš založil svou církev (Mt 16,18), která je »Církví živého Boha, sloupem a pevnou oporou pravdy (1Tim 3, 15). Duch svatý nemůže protiřečit sám sobě.
Je mylné rovněž tvrdit, že Luther měl původně dobré úmysly.
Luther si nekladl za cíl bojovat proti obchodu s odpustky jako takovými, nýbrž jako se složkou svátosti pokání.
Není rovněž pravdou, že církev odmítala dialog.
Luther měl nejdříve disputaci s Johannem Eckem, pak pozval papež kardinála Gaetana, aby vedl disputaci s ním. Je možno diskutovat o modalitách, ale pokud se jedná o podstatu nauky, autorita církve se nedopustila žádného omylu. Jinak bychom prohlašovali, že církev po tisíc let hlásala bludy víry, přičemž je podstatným prvkem její nauky, že nemůže chybovat v předávání víry a spásy ve svátostech.
Není možno směšovat osobní chyby a hříchy církevních osobs bludy v nauce o svátostech.
Kdo si tak počíná, pokládá církev za pouhou lidmi utvořenou organizaci a popírá skutečnost, že zakladatelem církve je sám Ježíš Kristus, který ji chrání při předávání nauky a milosti ve svátostech skrze Ducha Svatého. Jeho církev není lidská organizace: je to Tělo Ježíše Krista, které má přesně vymezenou a zaručenou neomylnost ve výrocích papežů a koncilů.
Jistě, uplynulo 500 let a není už doba na polemiky, nýbrž na hledání smíru, nikoliv však na úkor pravdy. Není možno vytvářet zmatek. Jestliže na jedné straně musíme chápat možné působení Ducha Svatého u jiných nekatolických křesťanů, kteří mají dobrou vůli a nemají osobní hříšný podíl na odloučení od církve, na druhé straně nemůžeme předělávat dějiny toho, co se stalo před 500 lety. Jedna věc je mít touhu po dobrých vztazích s dnešními nekatolíky, aby dospěli k plnému společenství s katolickou hierarchií a také k přijetí apoštolské tradice podle katolické nauky; jiná věc je nepochopení nebo falzifikace toho, co se stalo před 500 lety s katastrofálními důsledky z toho plynoucími. To by byl opak toho, jaká je Boží vůle: Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
Kardinál Gerhard Müller, Nuova Bussola quotidiana
