Od cizoložství k homosexualitě
V minulých dnech jsme konstatovali, že mezi apoštolskou exhortací Amoris laetitia (březen 2016) a posledním vatikánským sumitem o pohlavním zneužívání v církvi (únor 2019) existuje spojitost. Jestliže Al vůbec nemluví o cizoložství, pak sumit nemluvil vůbec o homosexualitě.
Zdá se, jakoby to byly rozličné otázky, ale ve skutečnosti jsou spojeny jedinou strategií, přizpůsobenou církvi „na odchodu“, jak tomu chce František a jak to vyhlásil již před několika lety kardinál Kasper. Je to strategie mlčení. Jestliže se nějaký problém projevuje jako překážka k tolik vytoužené »změně paradigmatu«, místo aby byl otevřeně napaden a vystaven kritice a diskuzi, je lépe ho jakoby ignorovat. Ostatně tak tomu bylo i v případě dubií čtyř kardinálů a také v případě otázek monsignora Carla Marii Viganò v případě McCarricka: žádná odpověď. Důvod? Nechat otázku, až se sama sebou vytratí z paměti a žít tak, jako by neexistovala.
Tato téze je široce popsána v dokumentaci v příloze. Autor je dobře znám čtenářům z Duc in altum (Zajeď na hlubinu) a je jím dom Giulio Meiattini, benediktinský mnich v opatství Madonna della Scala. Jedná se o úvod k novému vydání knihy o Amoris laetitia.
Aldo Maria Valli
* * *
To, k čemu chci hlavně obrátit pozornost, je změna tónu a orientace v církevní debatě především po zveřejnění Littera apostolica (říjen 2017), skrze kterou dal František autentickou interpretaci dvojznačnostem, které vyvolaly spoustu diskuzí. Po vydání této Littera se zdálo, jakoby se situace relativně uklidnila v tom směru, že přestaly diskuze, kudy se má ubírat pravá interpretace AL o tzv. „neregulérních svazcích“. Ale když byl vyhlášen tento aspekt, situace již tak značně zmatená se nejen nezlepšila, naopak ještě více degenerovala. Relativní klid, alespoň zdánlivý, skrýval totiž trvající rozpaky, vyvolané mlčením o protikladných praktikách a temných nevyřešených bodech.
Změna tónů a orientací se netýkala jen otázek teologie a pastorace manželství, ale také jiných aspektů, jejichž alespoň základní hodnocení mě nutí, abych na chvíli vystoupil z „čisté“ teologie a zabýval se skutečnostmi, tj. konkrétním historickým pohledem na obraz, ve kterém se nacházíme a který potřebuje teologický přístup, abychom lépe pochopili AL a její spojení s jinými poli víry, morálky a pastorace, které jsou tím aktuálně zasaženy.
Kardinál Kasper krátce před zveřejněním AL naznačil, že exhortace bude znamenat první ze série vnitřních změn v církvi po 1700 letech. Nyní po třech letech od zveřejnění papežského dokumentu je možno lépe chápat slova kardinála, který byl již předem dobře informován o naplánované změně paradigmatu.
První změna, která na mne silně zapůsobila a která nebyla, jak se zdá, pochopena ve své závažnosti, je úplná absence slova „cizoložství“. Bylo nepřítomné již ve dvou dokumentech Instrumentum laboris 2014 a 2015, stejně jako ve všech dokumentech předložených otcům, a definitivně bylo vypuzeno i z AL. To není nějaký bezvýznamný detail. Církevní nauka od dob Otců je vždy důsledně používala v textech o evangeliu týkajících se cizoložství, a tvořilo součást podstatné nauky o nerozlučnosti manželství, s patřičnými důsledky pro pastorační praxi a kanonickou kázeň.
Ve zmíněných dokumentech předsynodních i posynodních naopak nejsou tyto úryvky evangelia nikdy doslovně citovány, počínaje úryvkem Mt 19, 8-9, ze kterého cenzura vyloučila pasáž týkající se výslovně cizoložství.
Jak známo, když má být odsunuta nebo vyloučena nějaká pravda – dělá se to tak mezi lidmi – není třeba ji otevřeně napadnout; to by byla špatná strategie, protože by to vyvolalo otevřené reakce a budilo pozornost. Mnohem lépe je přejít ji mlčením, již o ní nemluvit, odsunout ji mezi haraburdí a odpadky, až se postupem času zcela vytratí z paměti, jakoby už neexistovala.
Ve dvou synodách a AL skutečně hřích cizoložství byl vymazán nikoliv použitím houby (bylo by to příliš teatrální), nýbrž nasazením mlčení. Prostě se o něm už nemluví. Co zde zbylo ze všech těch novozákonních pasáží, zvláště z evangelia, které o něm otevřeně hovoří? Jen vybledlý odkaz v závorce uvedený slůvkem „srov.“ (srov. Mt 5,32; 19,8-9; Mk 10,1-12).
Je třeba si čestně přiznat: už dlouhou dobu se v církvi velmi málo operuje se slovem „cizoložství“ jak v kázáních, tak v katechezích. Nyní a v návaznosti na kap. AL se používá neškodný termín „křehkost“, který má zastoupit ve většině případů také slovo „hřích“. Občasná manželská nevěra ani nové ‚civilně trvalé‘ svazky, které následují po manželství uzavřeném před Bohem, nejsou již označovány termínem, která byl jednoznačný a běžný u Ježíše i v křesťanské tradici: »cizoložství«. A je tu už jen mizivá menšina těch, kteří si ještě vzpomínají, že v patristické době cizoložství bylo pokládáno za jeden z nejzávažnějších hříchů, na stejné úrovni jako odpad od víry a vražda.
Řeknete mi, že přeháním, ale chtěl bych pozvat čtenáře, aby dříve, než vysloví svůj soud, přečetli celou tuto úvahu převzatou z anglického pramene a zveřejněnou prof. Faggiolim na jeho tweetu 14. září 2018. Tato úvaha nás vyzývá, bychom tuto pasáž posuzovali vcelku, jehož je součástí.
»Pro nás katolíky se to může jevit jako nepříliš závažná záležitost, ale přijímání pro rozvedené a civilně sezdané je první teologický krok, který vylučuje katolický pojem cizoložství. Když se provede taková změna, katolická církev je povinna změnit svou nauku o manželství, sexualitě a rodině: rozvod, sex před manželstvím nebo mimo ně se tím stávají jako církví uznávané. A stejně tak – a to je klíčové – také homosexualita a sňatek osob stejného pohlaví. Nejde o to, zda se vám tyto věci líbí, nebo ne. Některá křesťanská vyznání je připouštějí, ale katolická církev nikdy neudělila povolení k žádnému z nich; a celému revolučnímu projektu změnit nauku církve o sexualitě předchází nutně učinit přípustné přijímání i pro rozvedené a znovu sezdané«. (1)
Toto konstatování, které optimisté označí za výjimečné, není nějaká obyčejná fantazie. Stačí uvážit, že je tomu tak nejen v praxi, aniž by se tím biskupové příliš zabývali, ale významným faktem je také mediální relace, kterou četl kardinál Erdö během synody 2014. Zaznívaly zde výrazy a jasné téze o „budování mostů“ k homosexualitě. Stačí číst 50. – 52. odstavec oné relace:
50. »Homosexuální osoby mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanské komunitě«; [co jsou to za „osoby“ a do jaké míry „homosexuální“?] Nakolik jsme schopni přijímat tyto osoby a zajistit jim bratrský prostor v našich komunitách? Často se chtějí setkat s církví, která by je přijala. Jsou naše komunity schopné je přijímat a ocenit jejich sexuální orientaci bez kompromitace katolické nauky o rodině a manželství? [má to znamenat „Přijímat jejich praktikovanou homosexualitu?“ To by zcela jistě naši nauku o rodině a manželství kompromitovalo].
51. Homosexuální otázka vyžaduje od nás vážné zamyšlení, jak vypracovat realistické cesty efektivního lidského a evangelijního růstu při integraci sexuální dimenze: představuje se nám totiž jako důležitá výchovná výzva. Církev koneckonců tvrdí, že svazky mezi osobami stejného pohlaví nemohou být srovnávány s manželstvím muže a ženy[nejedná se jen o nesrovnatelnost, ale o naprostou nepřípustnost, o které se zde mlčí!]. Není ani přijatelné vytvářet nátlak na pastýře ze strany mezinárodních organizací, podmiňovat finanční podporu podmínkou, aby podpořili zavedení norem inspirovaných ideologií gender [místo aby se zabývali vnějším nátlakem, bylo by užitečnější myslet na onen vnitřní].
52. Aniž bychom popírali problematickou morálku spojenou s homosexuálními svazky [všimněte si vágnosti výrazu - nepopíráse problematická morálka],konstatuje se, že existují případy, ve kterých vzájemná podpora až k oběti představuje cennou oporu pro život partnerů (toto ocenění vzájemné opory má učinit sexuální vztah ctnostným? Vágní výraz „problematická morálka“ se vyhýbá přiznání, že z antropologického hlediska je praktikování homosexuality prostě deformace). Navíc církev věnuje zvláštní pozornost dětem, které žijí ve dvojicích stejného pohlaví, a zdůrazňuje, že na první místo je třeba postavit vždy potřeby a práva dětí [má to znamenat, že je možné, aby dítě bylo adoptováno „rodiči“ stejného pohlaví, pokud se někdo domnívá, že to slouží jeho dobru? Větu je možno interpretovat v různém smyslu].
Tyto věty (především označené kurzívou) vyvolaly u synodního shromáždění takové reakce, že nakonec se v AL objevily věty mnohem „střízlivější“ a neproblematické. Je však jasné, že slova použitá v těchto paragrafech představují nepřímý a morbidní pokus legalizovat homosexualitu i s adopcí dětí homosexuálními páry. Je to závažný symptom, který byl zdůrazněn již dříve: vazba, která v myšlení těchto propagátorů homosexuality již reálně existuje mezi jazykovým vymazáním termínů hřích a cizoložství a pokusem legalizovat homosexualitu (jako účel).
Na synodu o mládeži se argument vrátil v nové parádě. Závěrečný dokument se týká této otázky především v čl. 150, jehož formulace obdržela nikoliv náhodou nejvyšší počet Non placet (více než čtvrtina hlasujících). Na první pohled se může zdát, že paragraf je v podstatě neškodný. Mluví se zde o úctě k homosexuálním osobám, o iniciativách za jejich integraci atd. Je jasné, že tyto osoby nechce nikdo diskriminovat, ale to, co v této pasáži zaráží, je nejen to, co v ní je, ale také, co je zamlčeno, tedy mlčení.
Mlčení panuje kolem obecné nauky, kdykoliv by mělo vyjít najevo, že homosexuální sklon představuje vybočení z řádu, a následně vede ke hříchu. Mlčení je používáno jako metoda, lépe řečeno taktika k umrtvení svědomí a inteligence. Mlčením se otevírá cesta k zapomenutí.
Ve světle těchto pozorovaných prvků můžeme konstatovat spolu s prof. Faggiolim, že obě sledované skutečnosti jsou v dokonalé koherenci: jestliže svazky mezi mužem a ženou nazvané neregulérní (jak je nazývá AL), čili nepokládané za ty pravé, nejsou označeny jako cizoložství (a přece znamenají pravou neregulérnost), ale pouze za něco jako „slabost“, „nedokonalost“ vzhledem k ideálnímu manželství podle evangelia (stále v termínech používaných v AL), tak je již překonána první překážka pro připuštění sexuality mimo řádné manželství, už nikoliv jako zavrženíhodné.
Když k tomu připojíme souběžnou pastoraci laissez faire (jako pastorační ujištění pro homosexuály veřejně známé), máme zde cestu, jak mlčky připustit svazky osob stejného pohlaví mimo manželství: i když nejsou shodné s manželstvím mezi mužem a ženou (viz Erdö), jsou jim alespoň pootevřené. „Nikoliv srovnatelné“ může totiž znamenat prostě určitou menší hodnotu, kterou poskytují tyto podmínky pro sexualitu, jistě nikoliv plnou, ale možnou a přípustnou.
Na druhé straně je to přesně to, co se již výslovně píše a učí v určitých příručkách morální teologie bez výčitek a bez potřeby čekat na posynodní exhortace. A především, je to to, co se již určitou dobu praktikuje v různých částech světa, kde to kněží a biskupové prakticky uznávají svým prostým mlčením (opět mlčení), někteří dokonce homo-soužití požehnají, předpovídají civilní plné uznání a jen se varují toho, nazvat tyto stavy tím, čím jsou: morální nezřízeností a hříchem, který vyžaduje lítost, opravdové obrácení a odpuštění.
Proč synod o mládeži, který chtěl za každou cenu mluvit o homosexualitě, nepopsal tento druh zneužívání ve světle nauky o morálce, která stojí černé na bílém v Písmu a morálních textech? Protože když se pravda překroutí, nikdo není schopen přiznat její překroucení a ocitáme se ve vleku spáchaných skutků.
Pokud by měl někdo pochybnosti o tomto hodnocení, stačí, aby se podíval pozorně na smutnou skutečnost sexuálních zločinů kněží, řeholníků, biskupů a kardinálů, především na americkém kontinentu. I když se prokázalo na nesporných faktech, že většina z nich nejsou jen pedofilové (zneužívatelé nezletilých v předpubertálním věku), ale homosexuálové, kteří udržují styky jak s dospělými, tak mladistvými, dále se používá etiketa „pedofilie“ (nebo onen zcela nepřiměřený termín klerikalismus), aby tak byl stigmatizován fenomén, ale pozorně se vystříháme označit ho za hřích homosexuality. A opět je tu ono mlčení!
Čtenář si může udělat malý pokus. Ať si přečte celou zprávu publikovanou v Il Regno Documenti (n. 15 z 2018), kde je shromážděná bohatá dokumentace k problému zneužívání: dopis papeže Františka, prohlášení četných katolíků laiků, zpráva a prohlášení kardinála Di Nardo, předsedy biskupské konference USA, zpráva národní rady pro vyšetřování, všechno k srpnu 2018. Uprostřed takové sbírky rozhořčení a smutku z toho, co se přihodilo, v žádném z těchto dokumentů není ani jednou uvedena „homosexualita“. Mluví se jen o zneužití, zneužitých dětech atd.. ale o seminaristech a kněžích, kteří udržovali homosexuální styky, není nikde ani zmínky. Zločin je odsouzen (ke slávě civilního zákona, i když se zpožděním), ale o hříchu se zarytě mlčí.
Tedy buďto jde o strach před veřejným míněním, nebo je to pohanská mentalita o homosexualitě a snad pokrytectví, které proniklo až do nejvyšších úrovní. Pohoršují se velice, ale nad čím? Přirozeně nad pedofilií, nikoli nad homosexualitou a její ideologií.
Čtenář může položit otázku: proč píšete tyto věci, z jedné strany dostatečně známé z prezentace knihy věnované AL? Protože, jak již bylo řečeno, existuje zcela jasná souvztažnost mezi deklasováním faktů od manželské nevěrnosti až k nelegitimním soužitím mezi mužem a ženou, tedy k cizoložství jakožto nedokonalosti a křehkosti, neregulérnosti na straně jedné, a začátkem diskrétního ospravedlňování homosexuálních styků (především u věřících) na straně druhé. (3)
Ve skutečnosti vnímavému pozorovateli neunikne, že ve vnitrocírkevní debatě je vzhledem ke dvěma synodám o manželství odsunuta stranou úcta k posvátnému charakteru svátosti manželství. Otázkou již není nesvátostné společenství těch, kteří žijí v neregulérním svazku, ale jedná se o jejich uznání a přijetí komunity LGBT (tato zkratka se vytratila z Instrumentum laboris) do společenství církve. Takže je možno snáze pochopit slova kardinála Kaspera v předvečer zveřejnění AL: bude to jen první ze série epochálních změn v církvi.
Kromě zde naznačených změn jsou zde ještě další, které už začaly být dobře viditelné. Když čteme knížku o ústřední roli, kterou vyhradila Wojtylova encyklika Veritatis splendor mučednictví jako svědectví o absolutní platnosti morálních imperativů, nemůžeme se divit, že encyklika zcela zmizela z horizontu nové pastorace. Také zde se přidružilo mlčení, aby pohřbilo mučednictví jako nejvyšší formu křesťanského života, jak to církev od dob Otců nepřestávala nikdy zdůrazňovat.
Tajné dohody mezi Vatikánem a komunistickou Čínou v září 2018, které legitimují patriotickou církev (pod kontrolou totalitního režimu) a oprávnění čínské vlády jmenovat biskupy (s formální a nepravděpodobnou svobodou potvrzení nebo nepotvrzení Římem), znehodnotily mučednictví čínských katolíků věrných Římu, kteří celá desetiletí trpěli a dosud trpí za svobodu církve, jakoby měli pravdu a byli odměněni biskupové a kněží, kteří slouží ateistickému režimu této nešťastné země. Také před těmito mučedníky se prosadila metoda mlčení!
Na druhé straně mučednictví bylo zamlčeno už 2. vatikánským koncilem, který na stovkách stran svých dlouhých dokumentů neuvádí slovo „mučednictví“, a pokud, tak jen v minulosti a okrajově. Nevím, zda je to možno označit za znamení doby, když si uvědomíme, že v průběhu koncilu trpěly miliony katolíků na celém světě, byli pronásledováni a zabíjeni pro svou víru, a biskupové shromáždění v Římě na ně zapomněli? Nebo byli příliš zaměstnáni dialogem s liberálně demokratickým světem Západu, a podřídili se jeho diktatuře relativismu? Velké mlčení 2VK o komunismu je tajemstvím, které je třeba vážně odsoudit. (4)
Ale nechci zde sklouznout do role historika, jakkoliv je to důležité, a opouštím tento argument, abych poukázal na jiné mlčení AL, kterým uzavřeme tento kruh. Mlčení, týkající se Humanae vitae o neoddělitelnosti a jednotící otevřenosti sexuálního aktu a plodnosti, s konstatováním, že zákaz antikoncepce vylučuje také homosexualitu. Tím, že byl lingvisticky smazán hřích cizoložství, pastorační integrací bylo zamlčeno jádro nauky Humanae vitae, neboť ve skutečnosti Bůh zakazuje veškerou sexualitu, která je praktikována mimo legitimní manželství a bez otevřenosti k plodnosti. Proto kdo ignoruje tyto parametry, pro toho je brána otevřena. Samozřejmě, nikde se neříká otevřeně, že homosexuální styk je morálně přípustný. O otevření nestřežené brány se postarají druzí. (5)
Naše odbočení, jak bylo řečeno, nás přivádí k hranicím mezi teologií a interpretací faktů. Někdo by mohl říct, že tato interpretace faktů je nemyslitelná. Snad. Jistě však není neopodstatněná. V každém případě může toto zarámování posloužit čtenáři jako rámec k četbě této knihy. Nová nauka o svátostném spojení rozvedených, kterou zavádí AL, se v tomto obecném horizontu jeví bohužel jako premise k dalším krokům, ještě více znepokojujícím.
Jsem první, kdo takto argumentuje, ale nejsem si tím jist. Aby tato moje logika byla vyvrácena, stačilo by několik vět od někoho ze strany církve, kdo je povolán, aby vyučoval, a to nikoliv v nějakém sporadickém rozhovoru, ale v autoritativním aktu. Nikoliv proto, že by autoritativní materiál neexistoval, ale proto, že byl zpochybněn mlčením a opomíjením, které je stále četnější a četnější.
Ze všech těchto důvodů je nutné, aby temné a objektivně neurčité body AL byly podrobeny rozboru, diskuzi a kritice. Tedy, aby přestaly být zamlčovány! Protože mlčení, do kterého byla ponořena dubia, předložená Františkovi od čtyř kardinálů, nejsou epizodním nebo izolovaným faktem, jak jsem se zde snažil krátce ukázat, ale odhalují taktiku, která musí být podezřelá každému katolíkovi hodnému toho jména, a proto se nemůže stát jejím komplicem. Přijmout mlčení o AL a její nepřijatelné teologii znamenalo by podcenění důsledků, které byly naznačeny. A kdyby tato metoda měla pokračovat a uplatnit se i na jiných frontách, škody pro církev by byly nedozírné. Všichni bychom na ně doplatili, tak jako již na ně doplácíme.
Most Morandi je smutné varování. Mlčet o sporných bodech AL znamená vystavovat se důsledkům, které jsou s tím spojeny. Proto autor těchto stránek žádá, aby až se ve velkých oblacích prachu zhroutí všechny falešné mosty vybudované z laciného betonu ochuzeného o teologii a pastoraci jen na pilířích pouhé politiky, nikdo už nesmí ani znovu připomínat autora mlčení, ani ty, kdo věděli, viděli, a mlčeli.
