Menu


Obrácení vrchního rabína

 
13. února 1945 hlavní světová média přinesla zprávu, že veliký rabín města Říma profesor Izrael Zolli přijal křest v římskokatolické církvi. Zolli se narodil v roce 1881 v Polsku v místě zvaném Brody. Jeho matka pocházela ze známé rodiny vzdělaných rabínů a otec byl z bohatého rodu Zollerů, majitelů textilní továrny v Lodi.
 
Dětství
 
Od nejmladších let tak jako jiné židovské děti v Polsku se přátelil s katolickými dětmi. Později o tom napsal: My, hebrejské děti, jsme měly rády křesťanské kolegy a oni měli rádi nás. Nevěděli jsme nic o rasových různicích. Věděli jsme jen, že naše náboženství se různí, a proto jsme chodili na lekci každý do jiného sálu. Když lekce skončila, opět jsme se setkali.
Izrael často navštěvoval svého přítele Stanislava. V jejich bytě visel na stěně veliký kříž. Izrael se díval zamyšleně na Ježíše přibitého na kříži a kladl si otázku: Proč ho ukřižovali? V lekcích židovského náboženství se dověděl, že Ježíš se rouhal, protože se jako člověk činil Bohem. Izrael však viděl, že Stanislav a jeho maminka a mnoho jiných vyznavačů ukřižovaného Ježíše byli lidé velmi štědří a plní nezištné lásky. Když oni mají ve svých srdcích takovou lásku, jak velkou lásku musel mít Ježíš, ve kterého věří! Svědectví jejich života přivádělo stále více jeho myšlenky k Ježíši visícímu na kříži.
 
Myšlenky na utrpení a smrt Krista se v jeho mysli silně oživily, když se v hebrejské škole učil o trpícím Služebníku z knihy proroka Izaiáše. Učitel z židovské obce vykládal, že Služebník je celý vyvolený národ nebo některý jeho král, ale mysl chlapce neopouštěly myšlenky na Ježíše, jakoby intuitivně cítil, že Izaiášova píseň o Služebníku se týká Ježíše, přibitého na kříž.
 
Velký výchovný vliv měla na chlapce jeho matka, zbožná žena, která se nezištně obětovala ve službě bližním. Tak jí po letech napsal: „Maminko moje, dnes chápu tvoji duši a jsem jí unesen. (…) Ty jsi také jako ten trpící Služebník v Bibli.“ A opět utrpení, které snášela jeho matka trpělivě a s láskou, obracelo mysl dospívajícího Izraele na mlčky trpícího Hospodinova Služebníka z knihy Izaiáš. Chlapec začal ve svém srdci objevovat velké tajemství Boha, který trpí spolu s člověkem, a jeho znamením mu byl Ježíš přibitý na kříž.
 
Studium
 
V roce 1895 se rodina Zollerova přestěhovala do blízkosti Lvova. Čtrnáctiletý Izrael se pilně učil, aby získal oprávnění vyučovat děti v židovské obci náboženství. Čím více nabýval teologické znalosti, tím více ho zaměstnávala otázka: může být Ježíš visící na kříži Mesiášem a pravým Bohem? To ho přivedlo k hlubokému studiu a rozboru textů evangelií. Srovnával texty hebrejské Bible a Nového zákona. Četl různé rabínské komentáře a srovnával je s tím , co našel v nauce o Ježíši. Ke svému překvapení zjistil, že někteří rabínští vykladači poukazují, že patriarcha Jakub se svévolně stavěl do role Mesiáše, který měl přijít. Z hlediska židovských rabínů nebyla tedy myšlenka na božství Ježíše tak zcela nepřijatelná.
 
Po smrti milované matky začat Izrael studovat na univerzitě ve Vídni a později ve Florencii, kde studoval v Institutu vyšších studií a v rabínské koleji. Studium zakončil doktorátem z judaistických věd, lingvistiky a filozofie. V roce 1913 se oženil s Adélou, která mu porodila dceru Doru. Bohužel, po čtyřech letech šťastného manželství Adéla onemocněla a zemřela.
 
Vrchní rabín v Terstu
 
V roce 1920 se Izrael znovu oženil a byl jmenován vrchním rabínem v Terstu. Jeho nové ženě se brzy narodila dcera Miriam. V roce 1933 získal Zoller italské občanství a změnil své příjmení na Zolli. Byl jmenován vedoucím katedry hebrejského jazyka a literatury na univerzitě v Padově. Jeho studenty byli četní kněží a klerici, kteří byli uchváceni spiritualitou svého profesora a modlili za jeho křest v katolické církvi.
 
Služební a rodinné povinnosti ho velmi zaměstnávaly. Ve volném čase se však s velkou vášní věnoval četbě Písma svatého Starého i Nového zákona. Stávalo se mu stále více zřejmým, že všechna proroctví Starého zákona se naplnila v Novém zákoně. Již tehdy se u něho objevila myšlenka na křest v katolické církvi.
 
V míře, v jaké se nořil do četby evangelií, byl také fascinován osobou Ježíše Krista. Vzpomíná, že když jednou psal odborný článek, náhle svou práci přerušil a začal vzývat Ježíše. Po chvíli spatřil vedle sebe jeho jasnou postavu. Ve své autobiografii o tom napsal: Zahleděl jsem se na Něho delší dobu, nepociťoval jsem žádné vzrušení, ale zachoval jsem klid duše. (...) Netoužil jsem o tom s nikým promluvit, ani jsem to nepokládal za znamení obrácení. To, co se stalo, se týkalo výlučně mne. Moje hluboká láska k Ježíši a přiznání, které jsem zažil, se netýkalo nikoho jiného. Nejevilo se mi to ani jako změna náboženství. Ježíš vkročil do mého nitra jako host přivolaný a vytoužený. (…) Pokládal jsem se za Žida, poněvadž jsem se narodil jako Žid, ale současně jsem miloval Ježíše. Zdálo se mi, že judaismus ani křesťanství nekolidují s mojí láskou k Ježíši. Ježíš byl přítomný ve mně a já v Ježíši.
 
To byla pro rabína mystická zkušenost reálné přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána, která ovlivnila celý jeho další život. Tehdy ještě nechápal, že přijmout Ježíše znamená stát se údem jeho mystického těla, kterým je katolická církev.
 
Když později přijal křest, Zolli napsal: Obrácení spočívá v odpovědi na Boží pozvání. Člověk se neobrací ve chvíli, kterou si sám vybral, nýbrž v hodinu, kdy obdrží Boží pozvání. Když pozvání uslyší, zbývá mu jen jediné: být poslušný.
 
V době své vědecké práce Zolli jako výborný znalec semitských jazyků dospěl k vážnému zjištění. Tvrdil, že řecký překlad evangelií poukazuje na existenci dřívějších hebrejských zdrojů, ze kterých řecké texty pocházejí. O mnoho let později to potvrdili katoličtí biblisté Jean Carmignac a Claude Trasmontant. To má veliký význam, protože to poukazuje na věrohodnost evangelií: že popisují důkladně to, co co se stalo v kontextu kultury a přesvědčení tehdejšího židovského národa.
V roce 1938 publikoval Zolli knihu Il Nazareno (Nazaretský), ve které jednoznačně dokazuje, že Ježíš je Bohem předpovězený Mesiáš. Udivující je fakt, že v židovském prostředí se neobjevila žádná reakce na to, co Zolli ve své knize o Ježíši Kristu napsal.


Hlavní římský rabín
 
 
  

 
 
 
V roce 1939 přijal Zolli jmenování na neobyčejně prestižní funkci římského rabína a ředitele rabínské koleje. Židovská obec se stále více přibližovala k době krutého pronásledování. Židé v Římě byli tehdy silně rozděleni. Většina byla přesvědčena, že jim ze strany Němců nic nehrozí, protože doufali, že mají na vedoucích místech dostatek známostí, které jim zajišťují bezpečnost.
 
V dramatických válečných událostech sehrál rabín Zolli významnou roli v záchraně židovského společenství od úplné záhuby. Obec byla rozdělena na antifašisty a na ty, kteří s vládou kolaborovali. Několik týdnů před německou okupací Říma obdržel Zolli důvěrné informace, že Němci plánují úplnou likvidaci židovského obyvatelstva. Obrátil se s výzvou na Almanasiho, vedoucího Svazu židovských obcí, aby nařídil evakuaci Židů z Říma. Almanasi jeho výzvu bagatelizoval a tvrdil, že Zolli přehání a vyvolává rozmíšky a neklid. Hlavní rabín však nepřestával varovat před blížícím se nebezpečím a vyzval ke zničení všech adres a seznamů, uzavření synagog a hledání úkrytů v klášterech a farách. Jeho výzvy však byly zlehčovány. Představený obce si z něho tropil žerty, aby si koupil v lékárně něco na odvahu.
 
Od prvního dne okupace Říma 8. září 1943 se židovské společenství ocitlo v kritické situaci. 28. září požádal německý velitel SS Herbert Kappler, aby mu bylo odevzdáno do 24 hodin 50 kg zlata; současně pohrozil, že pokud zlato neobdrží, všichni muži židovského původu budou deportováni. Několik hodin před uplynutím ultimata se podařilo shromáždit 35 kg. Zlata. Chybělo tedy 15 kg. V dramatické situaci se Zolli obrátil s prosbou o pomoc na papeže Pia XII. Aby se dostal do Vatikánu, musel oklamat německou policii. Vydával se za inženýra, který dohlíží na stavební práce. Když se mu podařilo dostat se na sekretariát Apoštolského stolce, požádal o vypůjčení 15 kg zlata a argumentoval tím, že Nový zákon nezanedbává Starý zákon. Papež bez váhání nařídil vydat římskému rabínovi 15 kg, zlata. Zolli je neprodleně předal vedoucímu židovské obce spolu s listem: pokud by Němci požadovali rukojmí, má být uveden na prvním místě.
 
Německým okupantům nebylo možno důvěřovat. I když velitel Kappler obdržel 50 kg zlata, vydal rozkaz uvěznit 8 tisíc Židů. Papež Pius XII. proti tomu ostře protestoval. Němcům se podařilo zatknout jen asi 1000 židovských mužů, kteří byli vyvezeni do vyhlazovacích táborů. Ostatní utekli nebo se ukryli. Ugo Foi, představený židovské obce, se teprve nyní přesvědčil o smrtelném nebezpečí, jaké hrozilo všem Židům. To ho tak vylekalo, že se vůbec nepostaral o osud uvězněných, ale uprchl do Livorna spolu se svými dětmi. V těchto dramatických chvílích se Zolli modlil: Pane, dovol mi zemřít spolu s jinými, kdy chceš a jak chceš, a ne tak, jak chtějí Němci. Smiluj se nade všemi lidmi.
 
Z obavy před zatčením se Zolli se ženou a dětmi museli ukrývat, často za velmi těžkých podmínek. Zolli se tehdy mohl přesvědčit, s jak velkým hrdinstvím a ohrožením vlastního života ukrývali kněží, řeholníci a řeholnice i katoličtí laici Židy v klášterech, v seminářích, na farách i v soukromých domech. Hlavním iniciátorem byl sám papež Pius XII., který vydal zvláštní výzvu k poskytování všestranné pomoci. Ve své autobiografii Zolli napsal: „Není žádného místa bolesti, kam by nezasáhl duch papežovy lásky. Bylo by možno napsat silné svazky o pomoci, kterou přinesl Pius XII. Rabín jednak předvídal, že v budoucnosti se najdou lidé, kteří budou bezdůvodně a zlostně papeže obviňovat. Tak napsal v roce 1945 své ženě: Uvidíš, že jednou obviní papeže za mlčení světa o zločinech nacistů.
 
Když spojenci osvobodili Řím, Zolli se opět ujal úřadu vrchního rabína. V červenci 1944 slavil v římské synagoze slavnostní modlitby, které přenášel italský rozhlas. Vyjádřil při té příležitosti veřejně svou vděčnost papeži Piu XII. i prezidentu Spojených států za pomoc Židům v době fašistického pronásledování.
 
25. července se odebral na soukromou audienci k papeži Piu XII., aby mu poděkoval za nezvykle obětavou angažovanost při díle ochrany a pomoci Židům a do rukou papeže složil i díky římským katolíkům světským i duchovním, kteří s nasazením vlastního života ukrývali tisíce Židů a všemožně jim pomáhali.
Zolli velmi trpěl kvůli postoji Ugo Foi, vedoucího římské židovské obce, který popřel, že obdržel prostřednictví vrchního římského rabína od papeže 15 kg zlata. Foi lživě tvrdil, že Zolli nikdy nevaroval Židy před nebezpečím likvidace ze strany nacistů. Foi zašel dokonce tak daleko, že Zolliho jmenovitě obvinil, že zanedbával povinnosti rabína a nestaral se o pomoc pro židovské společenství. Brzy nato odvolal Zolliho z funkce hlavního rabína. Americký komisař Charles Poletti ihned anuloval toto rozhodnutí, rozpustil židovskou radu, kterou jmenovala ještě fašistická vláda. Zolli se opět vrátil na místo hlavního rabína.
 
Křest
 
Pán Ježíš však dával Zollimu jasně na srozuměnou, že doba jeho služby v synagoze končí. V září 1944 na svátek Díkůčinění vedl rabín slavnostní modlitby v synagoze. V určité chvíli spatřil jasně postavu Krista a ve svém srdci slyšel hlas, který mu řekl: Dnes jsi zde naposled. Večer mu řekla doma jeho žena: „Dnes, když jsi stál před schránkou Tóry, zdálo se mi, že jsem viděla bílou postavu Ježíše, který položil ruce na tvoji hlavu, jakoby ti žehnal“. Zolli vzpomíná: Udivilo mě to, ale byl jsem velmi klidný. Dělal jsem, jako bych nevěděl, o čem mluví. Opakovala tedy svou větu slovo za slovem. Tu jsme uslyšeli hlas naší dcery Miriam: „Tatínku!“ Šel jsem za ní do pokoje a zeptal jsem se, co chce. „Mluvíte o Ježíši Kristu. Víš, tatínku, mě se dnes v noci zdálo, že jsem viděla vysokého Ježíše v bílém šatu, ale nepamatuji si, co bylo potom“. Za několik dní jsem složil v židovské obci svůj úřad.
 
Pro hlavního rabína Říma to bylo zjevné znamení, že Kristus ho prosí, aby neodkládal poslední rozhodnutí a přijal křest v katolické církvi. Odebral se k jezuitovi profesoru Paolo Dezzovi z Gregorianské univerzity a pořádal ho, aby ho připravil ke křtu, ale velmi diskrétně a bez rozruchu.
 
Zolliho demise byla pro všechny velkým překvapením. Prezident židovského společenství ji přijal s velkou lítostí a navrhl Zollimu, aby přijal funkci ředitele rabínského kolegia. Zolli to však rozhodně odmítl. To prezidenta ještě více překvapilo, protože Zolli byl nejlépe disponovanou osobou pro tuto funkci. Aby nevyvolal nežádoucí reakci, Zolli mlčel o hlavním důvodu svého rozhodnutí. Uvolnil se tak ode všech vnějších závazků a chystal se spolu s ženou a dcerou na přijetí křtu.
 
Po několika týdnech přípravy přijal hlavní římský rabín spolu s ženou křest v kostele Panny Marie Andělské. Aby se vyloučil možný zájem novinářů, konal se obřad v soukromé kapli u sakristie tohoto chrámu. Přítomno bylo jen 15 nejdůvěryhodnějších osob. Izrael Zolli přijal křestní jméno Eugenio a jeho žena Maria. Dcera Miriam tak učinila za několik měsíců.
 
Po svém křtu Zolli řekl, že se nepokládá za Žida obráceného, ale naplněného, protože katolická církev je naplněním slibu, jakým je judaismus. Vysvětloval, že Starý zákon je zašifrovaný telegram, který Bůh předal lidem, a jediným kódem k jeho plnému přečtení je Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk.
 
Jako očitý svědek holokaustu zdůraznil, že o jeho uskutečnění se přičinila fašistická ideologie , protože zavrhla křesťanství. Zolli napsal: Jsem přesvědčen, že po této válce jedinou možností, jak se opřít proti destruktivním silám a vybudovat Evropu, bude přijetí katolicismu, tohoto znamení ideje Boha a bratrství v Kristu, a nikoliv bratrství opírajícího se o nadčlověka, protože »už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jsme jeden v Ježíši Kristu« (Gal 3,28)“.
 
První noc po přijetí svátosti křtu, telefonoval Zollimu korespondent agentury ze Spojených států, zda je to pravda, že přijal křest v katolické církvi. Zolli odpověděl souhlasně. Příští den všechny hlavní listy v USA a v Evropě přinesly zprávu, že hlavní rabín Říma přijal křest v katolické církvi.
 
Jakmile se tato zpráva rozšířila, dostával Zolli telefonáty plné vyhrůžek a nadávek. Hebrejský měsíčník vyšel ve smuteční grafické podobě a v římské synagoze byl vyhlášen smutek a půst, jak tomu bývá v případě úmrtí rabína. Z listiny římských rabínů by odstraněno jméno Zolli, jakoby nikdy neexistoval. V židovském tisku se objevily články, které ho představovaly jako zrádce židovského národa. Eugenio Zolli odpověděl, že nezavrhl judaismus, protože katolická církev je korunováním Synagogy a celý Starý zákon se naplnil v osobě Mesiáše – zmrtvýchvstalého Krista.
 
Zolli z celého srdce odpustil všem svým ovlivňovatelům a vysvětloval jim, že nejednají ze zlé vůle, ale z neznalosti a lidské slabosti. Situace byla velmi napjatá, takže Zolli se musel vystěhovat ze svého bytu, který se nacházel v blízkosti synagogy. Jeho žena a dcera našly útočiště v klášteře a on sám se dočasně uchýlil na Gregorianskou univerzitu.
 
Papež je tehdy přijal na soukromé audienci. Vzrušeni s velkou radostí děkovali Svatému otci a při té příležitosti vyjádřili svou lásku ke všem Židům jako výraz odpuštění všem protivníkům. Od okamžiku křtu, řekla Marie, nedokážu nikoho nenávidět a všechny miluji.
 
Během Zolliho pobytu na univerzitě Greogoriána navštěvovali konvertitu jak přátelé, tak nepřátelé. Přijeli rovněž američtí židé, kteří ho přemlouvali, aby se vrátil do lůna judaismu a nabízeli mu jakoukoliv sumu, jakou si bude přát. Zolli tuto nabídku s velkým klidem, ale rozhodností odmítl. Přihlásili se také prominentní protestanti, kteří mu sugerovali, aby jako biblista dokázal, že dogma o papežském primátu se nezakládá na Bibli. Zolli jim poukázal na knihu, kterou právě píše: kniha má titul Petr a poukazuje na biblické základy pravdy o primátu Petra a každého papeže. „Protože protestantismus není žádným svědectvím, nemíním nikoho znepokojovat otázkou: Proč čekat 1500 let, aby pak protestoval? Katolickou církev uznával 1500 let celý svět za pravdivou Boží církev. Nikdo nemůže bez ostychu vymazat těchto 1500 let a tvrdit, že katolická církev není církví Kristovou. Mohu přijmout jen tu církev, kterou mým předkům hlásalo dvanáct apoštolů, kteří podobně jako já vyšli ze Synagogy.


Cesta ke světlu
 
 
Obrácení hlavního římského rabína bylo plodem hluboké a vytrvalé modlitby spojené s meditací Písma svatého Starého i Nového zákona. Během této modlitby se setkával osobně s božskou osobou Ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista.
Ve své autobiografii Zolli napsal: Každý večer jsem otevíral Bibli zcela nahodile a hledal tak to, co potřebuji, ve Starém i Novém zákoně. Četl jsem všechno, co jsem našel, bez ohledu na to, kde se to nacházelo. Tímto způsobem se mi Osoba Ježíše a jeho učení staly tím nejdražším a nikdy to nemělo příchuť zakázaného ovoce.
 
Tak dospěl Zolli k životnímu přesvědčení, že proroctví o Izaiášově Služebníkovi se naplnila v Ježíši Kristu (42, 1-7; 49, 1-5; 50, 4-9; 52, 13; 53,12). Při exegezi mu pomáhala dokonalá znalost hebrejského jazyka a biblické řečtiny. Tak po dlouhém studiu, přemýšlení a životě v judaismu Starého zákona jsem se v určitém okamžikuocitl v křesťanství Nového zákona. Musel jsem si poctivě přiznat, že jsem se stal křesťanem, a podle toho jsem důsledně začal toužit po křtu.
 
Jeho přechod do katolické církve neznamenal skoncování s minulostí, ale bylo to pokračování na cestě spásy. Když ho obviňovali ze zrady judaismu, smutně odpovídal: Mám klidné svědomí, nic jsem nezapřel. Copak není Bůh svatého Pavla Bohem Izáka, Abraháma a Jakuba? Svatý Pavel se obrátil. Copak tím opustil Boha Izraele a přestal ho milovat? To by bylo absurdní tvrzení.
 
Po přijetí křtu se prof. Zolli denně účastnil mše svaté a mnoho času věnoval modlitbě před Nejsvětější Svátostí ve svém farním kostele i v univerzitní kapli. Na jeho psacím stole stál kříž a projevem jeho mariánské úcty byl obraz Matky Boží, před kterou vždy hořela svíce. Eugenio Zolli vstoupil do třetího řádu svatého Františka a manifestoval tak svou radost ze skutečnosti, že je katolíkem.
 
Vy, kteří jste se v katolické církvi narodili, nemáte dostatečnou představu o nesmírném pokladu, jakým je víra a milost Krista, kterou máte již od dětství. Ten, kdo dospěl k milosti víry jako já po dlouhé době hledání, oceňuje velikost toho daru a prožívá velikou radost, že je křesťanem.
 
Po několika měsících pobytu na Gregorianě našel Zolli byt v jedné odlehlé římské čtvrti. Mohl tedy znovu bydlet se svou ženou a dcerou. Z podnětu papeže Pia XII. byl jmenován profesorem na Papežském biblickém institutu, kde přednášel hebrejský jazyk a literaturu. Byl často zván na různé univerzity v Evropě i v USA. Jeho apoštolská horlivost ho přirozeným způsobem vedla ke starým souvěrcům a toužil přiblížit jim pravdu o zmrtvýchvstalém Kristu. Konvertity zahrnoval mimořádnou péčí duchovní i materiální.
 
Jako člověk vědy rozvíjel svůj apoštolát publikační činností v Itálii i v zahraničí. Svou poslední přednášku o Boží spravedlnosti a milosrdenství přednesl ve Vallicelli v lednu 1956. Trpěl srdečním neduhem. Několik týdnů před svou smrtí předpověděl, že Pán ho k sobě povolá v nejbližší první pátek. Předpověď se splnila. Zemřel v nemocnici na první pátek 2. března 1956 v 15 hodin, v hodinu Ježíšovy smrti. Když přijímal svaté přijímání, řekl na smrtelné posteli: S důvěrou se odevzdávám Pánovu milosrdenství.
 
Na konci své autobiografie Zolli napsal: V duši každého z nás žije Kristus, který je cestou k Bohu. Žije v nás, a my se ho zříkáme (…) Nežije – li člověk plně v Kristu, nežije dobrým životem.
 
Kdo v Něho věří, nepodléhá soudu. Kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna (Jan 3,18).
 
M. Piotrowski, Miłujcie się , 4/2012


Co k tomu dodat?

Životní příběh hlavního římského rabína není dnes možno číst jen jako soukromý osud výjimečné osobnosti. Je to významné a důležité poselství, k němuž si Bůh zvolil jako prostředníka vysoce postaveného a fundovaného Žida, který po celoživotním hledání s evidentní Boží milostí a pomocí překonává v sobě antagonismus, jaký již věky trvá mezi judaismem a křesťanstvím. Cesta kterou musel projít Eugenio Zolli, byla neobyčejně náročná, protože je velmi zatížena historickým dědictvím. Jeho námaha a důslednost však přinesly bohaté plody adresované jak Židům, tak církvi i celému světu: díky dlouhému studiu a hlubokým znalostem podstaty a kořenů svého vlastního náboženství po mnoha modlitbách dospěl totiž nejvyšší rabín s naprostou jistotou k závěru, že judaismus ústí nutně do křesťanství, jinak ztrácí svůj smysl.

Kdyby tento konvertita, fundovaný a důsledný vědec, žil o dvacet let později, mohl se se svými znalostmi a svou zkušeností uplatnit jako jedinečný expert II. vatikánského koncilu. Jeho kandidatura by však zřejmě narazila na odpor, protože jeho poznání a životní zkušenosti se rozcházejí s pojetím vztahu křesťanství a judaismu, které se nakonec prosadilo. Více pochopení a porozumění než pro Zolliho mají koncilní teologové pro jeho někdejší souvěrce, kteří se domáhají tolerance a odmítají dokonce modlitby za své obrácení, ale obrácenému rabínovi dávali všemožným způsobem najevo svůj odpor a nenávist.

Eugenio Zolli šel nicméně za poznanou pravdou i za cenu svého hlubokého ponížení a vyhoštění a ústrků, protože poklad nalezený v Ježíši Kristu daleko převyšoval hodnotu jeho dřívějšího postavení a vážnosti. V tom se Zolli shoduje zcela se svou souvěrkyní Edith Steinovou, která podobně jako on hledala pravdu s pevným odhodláním přijmout ji za jakoukoliv cenu. Tito konvertité pokládali za samozřejmé, že svou nalezenou víru musí žít jedině heroickým způsobem, jinak by jejich život neodpovídal závaznému příkladu jejich Spasitele. Nepřipadalo jim to přehnaně těžké, protože dokázali ocenit nenahraditelnou hodnotu svého nalezeného pokladu.

Pochopit jedinečnost a nezvratnost Zolliho logiky o smyslu judaismu by pro pravověrné katolické teology nemělo být obtížnější než pro pravověrného Žida. Ale to by nesměli podléhat pokušení k pohodlnosti, jak si ulehčitněkdy nesnadnou povinnosti hlásat pravdu o jedinečnosti cesty spásy, kterou ve světle Starého i Nového zákona zjevil světu ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Boží Syn. Své evangelium přikázal hlásat všem národům bez výjimky, i když je to nepohodlné, nebo nás to dokonce staví do politicky nepříznivého světla. Jestliže se však snažíme ulehčovat si své postavení a o tom nejpodstatnějším raději mlčíme, abychom si tak zajistili dobou pověst a přízeň jinověrců, činíme tak vlastně na jejich účet a k jejich nedozírné škodě. Není to lehké hledat přístup a způsob, jak zachovat k jinověrcům nezbytnou a upřímně projevovanou lásku, ale současně trvat na tom, co patří k samé podstatě křesťanství. Ale takový požadavek Nejvyššího a my o něm sami nemůžeme rozhodovat.

Mohou vůbec jinověrcům více prospět nějaké „paralelní“ cesty spásy? A jak? Snad tím, že je zbavují nadlouho nejen starosti o opravdové obrácení, ale současně i nezbytných svátostných prostředků spásy? Taková praxe vyhovuje ve skutečnosti jen naší pohodlnosti zrozené z kořenů modernismu. Po padesátileté zkušenosti můžeme konstatovat, že se nechuť k vytrvalému úsilí a opravdové oběti stala tou nejobecnější hermeneutikou, která zhoubně postihla všechny oblasti náboženského života. Tak jako se našly důvody pro populistický přístup k jinověrcům, tak se dále ve stejném duchu dále hledají a zdůvodňují pohodlnější přístupy, kde se dá: v oblasti kázně a poslušnosti, celibátu, manželské věrnosti, v liturgické praxi a vůbec v zachovávání Božích přikázání. Relativismus, na který se často poukazuje, neproniká do církve jako nákaza zvenčí, ale stal se hluboce zakořeněným interním patologickým obyčejem. Jeho vyléčení je proto tak obtížné, protože vyžaduje nepohodlné úsilí, velké sebezapření a oběti. Účinný pastorační přístup se nemůže ubírat cestou zpohodlnění, ale stoupající náročnosti a horlivosti: Ještě jste nekladli odpor až do krve (Žid 12,4).






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010