Nikoliv „František z Assisi“, ale svatý František z Assisi
Giotto: Sen Inocence III.
Zvolil si, že se zřekne všeho, každé formy osobního vlastnictví. Ale zvolil to jen sám pro sebe a pro toho, kdo ho chce dobrovolně následovat. Nikomu to neuložil.
Zvolil si žít v dokonalém míru. Ale nikdy nekritizoval nutnost sociálně spravedlivé války, křížovými výpravami počínaje.
Zvolil si jít za sultánem a promluvit s ním. Nikoliv, aby s ním „dialogizoval“, nýbrž aby ho obrátil, aby se pokusil spasit jeho duši a duše desítek milionů osob.
Zvolil si milovat zvířenu. Ale nikdy neučil nikoho, že existuje určitý druh ontologické rovnosti mezi ní a lidmi a dokonce i mezi světem vegetace a mrtvou přírodou. Nikdy nebyl panteista, ale vždy soucitný v souladu s řádem Bohem stvořeným a chtěným.
Zvolil si, že bude příkladem svého každodenního života ukazovat, jak je možno reformovat klérus zkažený duchem doby. Ukazoval mu, že je možné žít podle evangelia. Nikdy nerebeloval proti církvi, proti biskupům a kněžím. Naopak, učil, v jak velké úctě a lásce je třeba mít Kristova kněze, kterého dokonce stavěl nad anděly, jestliže jde o kněze hodného svého poslání.
František byl zkrátka reformátor, nikdy ne heretik ani rebel. Miloval zvířata, ale nebyl animalista. Byl opravdu mírumilovný, ale nikdy jako pacifista. Byl misionář, ale nikdy ne ekumenista. Byl chudý, ale nikdy ne komunista. Byl to druhý Kristus, nikoliv ideolog ani revolucionář.
Nebyl to zkrátka „František z Assisi“. Byl to svatý František z Assisi.
Nic není snadnějšího k pochopení, a dnes nic obtížnějšího k přijetí. Není světce ani historické osobnosti, která by byla více mystifikována než on. Především díky mnoha jeho synům a dnešnímu kléru.
Neexistoval světec více podobný Kristu. A jen takový a jen tento je pro nás náš svatý František. A proto je naše srdce s ním v Assisi, í přes naši nezměřitelnou osobní neschopnost pouze zavadit o patu jeho svatosti, důslednosti, schopné kajícnosti a lásky k Bohu a k bližnímu.
A pokračuj zde.
Chiesa e post concilio: Massimo Viglione
